Lamentující Lubomír Moravčík už v tu chvíli tušil, co bude za rebelské gesto následovat: druhá žlutá karta a vyloučení ve čtvrtfinále s Německem.
"Nemohl jsem jinak, prostě to ve mně bouchlo," vzpomíná slovenská legenda. "Stát se to znovu, tu kopačku vykopnu zase. To jsem prostě já. Chtěl jsem ukázat, že nám rozhodčí nepřeje. Kdyby mi Pierre Littbarski šlápl na patu a botu mi vyzul uprostřed hřiště, tak Rakušan Kohl určitě zapískal faul. Jenže v pokutovém území by musel ukázat na penaltu, což se mu nechtělo. Byl to faul. Nemyslete si, já měl kopačky vždycky dobře zašněrované, nebyl jsem takový frajer jako Maradona."
Lubomír Moravčík
|
Kulomet slov, šibalský úsměv, jen o pár kilo víc než tehdy. Znamenitý ofenzivní záložník zůstává stejný, pořád žije v Nitře, jen mu za pár dní bude už 45 let.
Trenérské kariéra mu zatím nevychází, a tak se dal na práci fotbalového manažera. I proto bude dnešní slovenskou premiéru sledovat s obrovským zaujetím: "Pokud naši chalani udělají v Jižní Africe dobrý počin, obrovsky to pozvedne kredit celého slovenského fotbalu."
Co to znamená dobrý počin? Slováci právě dnes vstupují do turnaje zápasem proti Novému Zélandu...
Který by měli vyhrát. Když to dokážou, tak můžeme postoupit ze skupiny. Čtvrtfinále, na které jsme dosáhli před 20 lety, to už by se rovnalo zázraku.
Máte pochyby o postupu ze skupiny? Fanoušci jsou nesmírně optimističtí.
Objektivně bychom měli skončit třetí ve skupině, za Itálií a Paraguayí, proto bych si moc přál, aby prognózy tentokrát neplatily. Máme šanci jít dál, jen to chce dobře nastartovat a zůstat s pokorou na zemi. Čtyři body by mohly stačit.
Nebo taky ne. Zklamalo by vás, kdyby Slovensko nepostoupilo do osmifinále?
Zklamalo by mě, kdybychom skončili poslední ve skupině, protože pak by to vypadalo, že jsme na šampionátu vcelku náhodou. Porazit alespoň Nový Zéland je povinnost.
Moravčíkova nej
|
V čem bude hlavní slovenská zbraň?
V srdci. Srovnám to s Čechy na nedávném mistrovství světa v hokeji. Copak jste měli nejsilnější tým? Ani náhodou. Měli jste dvě hvězdy, Jágra s Vokounem, a kolem nich houževnatou partu, která si navzájem pomáhala. My máme Hamšíka a brankáře Muchu, pak by to chtělo rovněž doplnit tou houževnatostí a srdcem. Jedině tak může slabší porazit silnějšího.
Takže když si Slováci na šampionátu zahrají osmifinále, vám to bude stačit?
Vrchovatě. Pokud to hoši dokážou, bude pro mě Slovensko v předstihu největším překvapením turnaje. Skončit jako nováček mezi nejlepší šestnáctkou? To by byla pecka.
Nechybějí vám na turnaji Češi?
Chybějí, ale co... Nechte nám kousek radosti. Tak dlouho jsme vám záviděli, že jezdíte na každý velký turnaj, teď jsme se konečně dočkali my. Přál bych si, aby nám Češi drželi palce.
Kdo podle vás turnaj v Jižní Africe vyhraje?
Nevím, nemám na to jasný názor. Angličané s Rooneym jsou silní, Brazilci, Španělé, Italové, Argentinci s Messim... Těch týmů je.
Tak jaké máte přání?
Přál bych si, aby se do semifinále dostala Argentina, Brazílie, Španělsko a Anglie. To by byla ideální čtyřka, která by rozhodně nikoho nenudila. Vadilo by mi, kdyby se tam probil tým, který bude jen bránit jako třeba Inter Milán proti Barceloně v Lize mistrů.
Mimochodem, baví vás současný fotbal?
Ohromně. Z fotbalu se stala dokonalá hra, která fascinuje svět. Tedy mluvím o fotbalu na té nejvyšší úrovni, kde září hvězdy, stadiony, míče, trávníky, fanoušci. Občas se přistihnu, že myslím na to, jaké by to bylo, kdybych se ocitl na trávníku kolem Messiho nebo Ronalda. Ale to se nestane, tak pryč od toho.
Přepadá vás nostalgie často?
Ani ne. I když – teď je to možná o něco častější, protože patřím mezi poslední Slováky, kteří si kdy zahráli na mistrovství světa, tak se mě na to pořád někdo ptá. Taky mě pozvali na filmový festival do Trenčianských Teplic, kde budou za pár dní promítat dokument Ciao, Italia!
Vím, režisér Tomáš Tintěra tehdy v Itálii v roce 1990 točil slavné okamžiky před a při šampionátu, že?
No právě. Pamatuju, jak při jedné scénce sprostě křičím do kamery, běhám nahatý po kabině a jsem v absolutní euforii. Nevím, třeba při promítání přivřu oči a zasteskne se mi. Jinak do minulosti moc nezacházím, stejně ji nezměním.
Pak bych byl jen smutný, že je mládí fuč.
Tak pojďme do současnosti. Od dubna pracujete jako fotbalový agent. Proč? Na trenérskou dráhu jste rezignoval?
Asi už mi ujel vlak. Trenérskou licenci mám, jen jsem nedostal takovou šanci, o jaké jsem snil. Proto zkouším něco jiného. Když mi to vyjde, zůstanu u toho. Pokud ne, můžu pracovat třeba jako scout.
Dá se na Slovensku najít nový Moravčík?
Stoprocentně. Dají se najít i lepší hráči. Takový Miroslav Stoch je dál, než jsem býval já ve dvaceti letech. Zatímco já kopal druhou ligu za Nitru, on si vyzkoušel Chelsea, má nizozemský titul s Enschede a teď přestoupil do Fenerbahce Istanbul. Levá, pravá, umí přihrát, vidí dopředu, míč mu sedí u nohy. Určitě mě překoná. Nebo Vladko Weiss... Snad těm mladým vyjde mistrovství světa, tam můžou zazářit jako my neznámí před dvaceti lety.
Vy sám si fotbal ještě někdy zahrajete?
Nejsem blázen. Na velkém hřišti vůbec, to bych neudýchal. V zimě, kdy jsou dlouhé večery, chodím na fotbálek do haly. Pět na pět na malé branky, to můžu, jen se nesmím honit za míčem. Jinak spíš tenis, golf... Prostě pohoda.
Vypadá to, že jste se životem spokojený.
Chválabohu jsem. Děti jsou zdravé a dospělé, netrpím nedostatkem peněz, můžu cestovat a čekám, co život přinese. Po kariéře se každý fotbalista ocitne na rozcestí a já měl štěstí, že jsem se od té doby nenudil. Užívám si, teď v létě si rád lehnu k bazénu a lenoším. Večer si zajdu s kamarády na pivo, každou neděli v pět na žolíky. Nač spěchat? Vychutnávám si život, vždyť jen Bůh ví, jak dlouho tu ještě budu.
