Maďarská nejvyšší soutěž se rozběhla minulý víkend, Slončíkův tým vyhrál na hřišti Dunaferru 2:1 a nedávný sparťan vstřelil vítěznou branku. "Nerad hodnotím sám sebe, ale snad to nepřeženu, když řeknu, že premiéra mi docela vyšla," poznamenává Slončík skromně. Přitom byl v tomto utkání nejlépe hodnoceným hráčem, když v desetibodové stupnici dostal osmičku.
Ve čtyřčlenné středové řadě nastoupil i v úterý v domácím čtvrtfinále Maďarského poháru proti Soproni. Po výhře 2:0 je Újpest v semifinále, kde se střetne s druholigovou Tatabányou. "Tohle vítězství bylo moc důležité, protože chceme do Poháru UEFA. A vzhledem k tomu, že v lize máme ze šestého na druhé místo jedenáctibodovou ztrátu, můžeme se do pohárové Evropy dostat nejspíš už jen jako vítěz domácího poháru," líčí Slončík, jaké především jsou jarní cíle mužstva.
Nového trenéra Roberta Glazera, který vystřídal na podzim neúspěšného Kistelekiho, přesvědčil o svých nesporných kvalitách ve čtyřech přípravných zápasech. "Přitom jsem měl problémy s tříselným úponem, nemohl jsem střílet, takže skoro deset dní jsem jen vyklusával. Ale tohle drobné zranění naštěstí poměrně rychle odeznělo."
Nastupuje na svém obvyklém postu, je tedy jedním ze dvou středních záložníků. "Hrajeme vedle sebe se slovenským záložníkem Kunzem, takže na sebe kdykoli můžeme křiknout v mateřštině a rozumíme si. A před námi jsou v útoku bývalý slávista Robert Vágner a brazilský fotbalista Túlio, který přišel před pár dny a v lize i v poháru dal po gólu."
V maďarském mužstvu si tak ztracený nepřipadá, vedle Vágnera si může popovídat i s dalším nedávným slávistou Lubošem Kozlem, s nímž v lednu do Újpesti přišel. Jenže Kozel je v současné době zraněný.
"S maďarštinou mi ale nejvíc pomáhá Franta Kunzo, který je v téhle zemi už přes tři roky, z toho poslední dva ligové ročníky v Újpesti," pochvaluje si Slončík. "Například při taktické přípravě na zápas sedí vedle mě a šeptem mi překládá. Ale s trenérem se jakž takž domluvím i v němčině, kterou jsem pochytil, když jsem byl před dvěma roky na dvouměsíční rehabilitaci v Regensburgu. A pokud jde o tu maďarštinu, hodně se odposlouchá v kabině, navíc se snažím učit se slovíčka a doma se dívám i na učebnici konverzace."
Když řekne doma, míní tím patrový dům, který obývají čtyři rodiny. "Já s manželkou a pětiletou Zuzankou bydlíme v přízemí, stejně jako Kozlovi. Teď ještě pořád doplňujeme vybavení. Na stadion to máme autem pět minut, takže jsme spokojeni. A do čtrnácti dnů nám mají zařídit příjem českých televizních programů, tak to už bude úplně v pohodě."
Když se řeč stočí na dva roky ve Spartě, do níž přestoupil na jaře 2000 z Ostravy, moc se rozpovídat nechce. "Vypadalo by to, že jsem ubrečenej," špitne jen. Až na naléhání přece jen dodává: "První jaro jsem promarodil s tím mým nešťastným kolenem, na podzim to pak za trenéra Ivana Haška vypadalo jakž takž, ale další jaro mě koleno začalo zlobit zas. A když jsem se dal před loňským podzimem do pořádku, tak mě trenér Hřebík nestavěl."
Na otázku, proč asi Hřebík o jeho služby nestál, Slončík reaguje: "Nesnažil se využít toho, co je mi dané. Ale víc už to opravdu rozebírat nechci."
O nepřesvědčivých výkonech Sparty samozřejmě ví. I když pouze zprostředkovaně, z telefonátů jak sparťanských, tak i ostatních kamarádů. "Ze sparťanské kuchyně toho sice vím dost a dost, ale řekl bych, že jádro problému se dá shrnout do jedné věty. Vypadá to, že Sparta se neuváženě zbavila zkušených hráčů, a těm novým nějaký čas potrvá, než své předchůdce plnohodnotně nahradí," soudí o současném sparťanském období Slončik.
Hodlá jeden z největších českých fotbalových talentů devadesátých let a sedmnáctinásobný reprezentant skončit kariéru v maďarské lize? Tak moc dopředu se Slončík zatím nedívá. "Mám v Újpesti smlouvu na dva a půl roku a když koleno vydrží, čtyři až pět let ještě budu hrát určitě. Kde, to opravdu nevím. Opotřebovaný se ale vůbec necítím. Vždyť když se ohlédnu za dosavadní kariérou, tak kvůli několikrát operovanému kolenu jsem vlastně čtyři roky pořádně nehrál."
