Rozhovor se dělal náramně. Pár minut poté podepsal smlouvu Janovu. Ráno nás vítal jako "Ital".
Přístupně se choval celý tým, Hašek, Chovanec, Kocián, Kinier, Kadlec i další. Rozhovory jsme dělávali v hotelových recepcích nebo na zahradě u bazénku. Sami jsme si hráče volali telefonem z hotelové recepce.
Itálie 1990 |
"Pojďte radši sem za roh, máme ležet," říkali spiklenecky. Trenér Vengloš nám musel dát vždycky svolení. Ale když odjel do města, kluci přicházeli na kávu sami.
Nálada nepoklesla ani po porážce s Itálií. Hráči seděli u Člověče, nezlob se. Knoflíček sMikloškem ještě házeli kostkou, ale Kocián už byl vyřazený ze hry. "Já byl nejlepší zase včera," usmíval se.
Půvabným hosteskám i fanouškům před hotelem se pak rozdávaly suvenýry. Nevadilo, že zbyly jen spony do kravaty. Anglickým novinářům jsem zase překládal, co znamenají jména našich fotbalistů.
Skuhravý? Ve slovníku jsem našel slovo naříkat. Bílek? To je část z vajíčka. A Knoflíček? Začal jsem ukazovat na malinký knoflík u košile. Oni si jen psali do notýsků a pak hned letěli diktovat do telefonů.
Ve Florencii v tiskovém středisku všem Čechům říkali Kubík – podle našeho záložníka, jenž hrál v jejich klubu. Poprvé jsme se tam potkali s počítači, v nichž byly databáze a statistiky. Ale sami jsme ještě psali na strojích a články do redakcí faxovali.
Cestou jsme se doslechli z rádia o triumfu Václava Havla v prezidentských volbách. To jsme si oddechli, věděli jsme, že už nás soudruzi z ÚV KSČ nebudou pronásledovat. Napsali jsme v Itálii hotový román, bestseller nejen v knihovně našeho fotbalu.
