Poté, co opustil trávník, musel obratně kličkovat také životem.
Takže rodinu jste nechal v Praze a zůstáváte v italských službách?
Přesně tak. Mám tady v Janově smlouvu s televizemi, chodím čtyřikrát týdně večer do studia na hodinu až dvě a povídáme si o fotbale.
Víte tedy všechno z italského tábora, posledního českého soupeře ve skupině. Buďte trochu špionem a vyzraďte aspoň atmosféru.
Lidi jsou strašně naštvaní a otrávení ze zdejší korupční aféry. Na ulici mi říkají: Až budete hrát s námi, fandíme Čechům. Osmdesát procent lidí nadává na Lippiho
Prologem aféry bylo vyřazení vašeho Janova před rokem. Po postupu do ligy se přišlo na podvody a klub poslali šupem do třetí ligy.
Ještě dřív než skončil soud...
Tomáš Skuhravý40 let slavný střelec přelomu 80. a 90. let Fotbalista roku 1991 v 18 letech jeho gól hlavou vyřadil Real Madrid v Poháru UEFA na MS 1990 dal 5 branek a stal se druhým nejlepším střelcem turnaje člen Klubu ligových kanonýrů časopisu Gól (dal 76 gólů v domácí lize, 59 v Itálii, celkem 135) po skončení kariéry pomáhal v zázemí příbramského klubu první sportovec v televizním seriálu GEN osobností národa má dvě dcery, dodnes bydlí v paneláku v Praze-Košířích, spolupracuje s italskými televizemi proslul i bohatýrskými tahy, rozbil několik luxusních aut |
Přesto zde vaše italská mise, započatá střeleckým koncertem na mistrovství světa a pokračující výjimečnými lety v Janově, neskončila?
Měl jsem to tam super. A vlastně mám pořád. Jako by to angažmá trvalo dál. Deset nebo patnáct let tady nejsem a připadám si, jako bych stále hrál. Lidi mě na ulicích zdraví, jezdím s mančaftem na zápasy play-off třetí ligy, užívám si tu euforii.
Kdyby vás pustili z Kosoře, mužstva středočeské III. třídy, kde jste ještě na podzim nastupoval spolu s Lumírem Mistrem, troufl byste si aspoň na pár minut na italské hřiště?
Už ne, je to pryč. Mám vylágrovanou chrupavku v koleni, nohu o jeden a půl centimetru kratší. Doktoři mě varují, ať se připravuju na umělý kloub.
Tehdy v roce 1989 se spojily dvě slavné události. Reprezentace se po osmi letech kvalifikovala na mistrovství světa a den nato přišla listopadová revoluce, která smetla komunisty. Jak jste to vy fotbalisté prožívali?
Ivan Hašek a Míša Bílek šli na Letnou na demonstraci na podporu studentů. Ale pak na jaře jsme se už zase spíš soustředili na fotbal, abychom se dobře připravili.
Do Itálie vás pak poprvé provázeli svobodně cestující fanoušci. Nebyli jste z toho nervózní?
Ani ne. Hráče vždycky povzbudí, když vidí, že mu lidé fandí. Potěšilo nás, že za námi chodili i do hotelu.
Dokázal jste si před začátkem aspoň ve snu představit, že se tu málem stanete králem střelců?
To tedy ne. Ale každý se chtěl ukázat. Věděli jsme, že nás sledují víc než kdy jindy a že se otevírá šance odejít na angažmá do zahraničního klubu.
Proč vám turnaj tolik vyšel?
Sešlo se všechno. Byl jsem zdravý, okolo sebe měl dobrý mančaft, skvělá atmosféra a k tomu i kousek štěstí.
Hned v prvním zápase proti USA (5:1) jste dal gól a noviny psaly: Byla to snad první Skuhravého trefa nohou.
Tak to zase ne! Já dával sedmdesát osmdesát procent gólů nohama. Jen ty důležité asi spíš hlavou, proto se to tolik zveličuje. Já měl radost stejnou a mám ji až do dneška z každého gólu i v přáteláku.
Vzpomínáte na všechny památné "italské" branky?
Měli jsme s klukama nacvičené standardní situace, hlavně s Pepou Chovancem ze Sparty. Při tréninku jsme je i tam hodně zkoušeli. A já pak do toho vždycky vlítnul. Nebál jsem se, v tom byla moje přednost.
Kostarice jste dal hlavou tři góly, ale Luboš Kubík vám ranou z přímého kopu překazil čistý hattrick. Vynadal jste mu za to?
Ne, ne, to vás ani nenapadne. Já měl plnou hlavu toho, že jsme šli dál, do čtvrtfinále.
Tam jste ale proti Němcům, podobně jako proti silným Italům ve skupině, tolik nezářili. Proč? Chybělo ještě větší sebevědomí?
Já bych neřekl, že to bylo špatné. I proti Němcům jsme mohli vyhrát. Jenže přišlo sedmdesát tisíc fanoušků, pískal to Rakušan. Uznejte, že každý radši uvidí v další fázi tým mocnější a bohatší země. Pro všechny to je přece ekonomicky výhodnější.
Ještě jeden zápas a třeba byste získal zlatou kopačku turnaje. Do té doby nepříliš známý Ital Schillaci vám ji sebral střelou z penalty pět minut před koncem posledního zápasu o 3. místo proti Anglii.
Jenže za Italy je vždycky kopal Roberto Baggio. Zdejší lidi mi pak říkali: Hele, je to jako bys ji měl s ním napůl, my to bereme.
Aspoň jste získal životní angažmá v Janově.
Podepsali jsme to ve tři v noci, hned po zápase s Kostarikou. Tajně. Byl u toho můj manažer Paska a hodně mi radil taky Pepa Chovanec, který už působil v Eindhovenu.
Koupili kanonýra a vy jste jim služby naplnil. Jak byste vyjádřil v procentech, co musí mít střelec – čich na góly, sílu, výborné spoluhráče?
Každopádně musí být střelecky naladěný a počítat s tím, že na něj bude zaměřená pozornost. Jenže v jiné situaci se ocitne ten, jehož mužstvo většinu času útočí a má vyrovnaného parťáka vedle sebe, než ten, co hraje ve slabším mužstvu nebo zůstává na hrotu sám. Spočítejte si rozdíly v čase, kolik stráví před brankou na dostřel. Nebo do kolika se dostane šancí. Kdybych hrál v AC Milán, dal bych o třetinu gólů víc než v Janově.
Čeho jste měl tedy nejvíc vy?
Já se nebál, do všeho jsem vlítnul. A věděl jsem přesně kdy, měli jsme speciální tréninky s Ježkem ve Spartě i později s Bagnolim v Janově. Ani jsem nechodil s mančaftem, ale jen se motal v tom svém prostoru a oni na mě pořád házeli a kopali míče. Já musel jen rychle zakončovat. Hlavou, nohama, zády k brance zpracovat a pálit. Jednoduše, žádné vymýšlení.
Báli se vás tvrdí italští beci?
To nevím, ale věděli, o koho jde, to jo. Brazilec Julio Cesar se na mě vždycky tak divně díval. A Pietro Vierchowod, veterán a obávaný řízek, pokaždé povídal: A jééje, už jsi zase tady? Já nikdy nebrečel. A to jsem dostal ran.
Prý máte posunutý práh bolesti. V bohatýrských dobách jste dokázal schroupat rozbitý skleněný půllitr od piva nebo na jazyku típnout cigaretu...
To jo. Ale sám jsem rány nikdy nerozdával, nikoho jsem vážně nezranil.
