"Stále to trochu cítím, ale to je u podobných zranění normální. Nebýt našeho doktora Miloše Barny, tak snad ještě nehraju." Jenže Šilhavý junior už hraje.
Má za sebou tři zápasy ve slávistické rezervě. V tom posledním proti Karlovým Varům dal první gól a přispěl k výhře 2:0, která byla pro Slavii B první v jarní části třetí ligy.
"Jen jsem dorazil střelu Tomáše Hrdličky, která vypadla brankářovi," popisuje stoper, který v lize nastoupil k devíti zápasům.
"Kdyby to ale šlo od Hrdly přímo do brány, tak po té střele skočím, zastavil bych ji a dal to do brány sám," rýpne si do spoluhráče.
Právě s Hrdličkou hraje už od dorostu. "Nejdřív jsem přišel já za ním do áčka a teď on za mnou do béčka (Hrdlička se v zimě nedostal do kádru A-týmu - pozn. red.). Jsme pořád spolu," směje se Šilhavý.
Jeho otec dělá asistenta trenéra ve Spartě. On bojuje v barvách Slavie. Navíc stále bydlí v jednom domě. "No jo. Taky si kvůli tomu hodně od spoluhráčů vyslechnu. Od té doby, co hraju fotbal, mě kvůli tátovi kluci hodně hecují. Teď jsou navíc na koni, když se Spartě nedaří."
To, že je syn slavného otce, Šilhavý nijak výrazně nepociťuje. "Jestli někdo říká, že jsem ve Slavii jen kvůli němu, tak o tom nevím. Neslyším to. A kdyby ano, tak to nevnímám. Neovlivním, čí jsem syn," říká.
"Je ale pravda, že mi to asi ve fotbale nikdy neublížilo. Když jsem třeba poprvé přišel do kabiny Slavie, kluci se hned ptali na tátu a měli jsme téma na rozhovor. Pak je to hned příjemnější."
Nejtěžší chvíle přichází pro Šilhavého, když se hraje pražské derby. "Jsem ve Slavii a chci, aby vyhrávala, ale tátovi samozřejmě přeju úspěch."
Na přímý souboj proti otci si ale asi ještě chvíli počká. "Teď jsem rád, že hraju za béčko. Potřebuju se dát dohromady a pak můžu pomýšlet na vyšší fotbal." Času má Šilhavý dost. Smlouva mu končí v roce 2007.