Možná nikdo na světě neumí triky, které předvádí on. Na balonu tančí, divoce ho podrážkou posouvá sem a tam, strká ho před sebou koleny, roztočí ho na tužce, kterou drží mezi zuby. Když se s ním vsadíte, že na plácku nedostanete jesličky, máte prostě smůlu. Prohrajete. Potupí vás. A když se mu zachce, sveze se bokem po balonu jako tuleň a stáhne vám u toho trenýrky.
Seznamte se, prosím.
„Hele, já nejsem žádný talent. Prostě pracuju. Učím se a pracuju. A jakmile mám balon, jsem šťastný. Míč je moje komfortní zóna,“ vypráví. Před dvanácti lety se francouzský šoumen rozhodl, že přestane hrát fotbal a bude jen žonglovat. Tomu umění se říká freestyle.
Garnier je fenomén, jeho Facebook sleduje přes půldruhého milionu lidí z celého světa, přátelí se s fotbalovými hvězdami Neymarem, Pogbou nebo Marcelem, má smlouvu s Red Bullem. Je mu 34 let, s manželkou Souhilou vychovává dvě děti a mluví tak rychle, že chvílemi nestíháte.
Podívejte se na sestřih nejlepších kousků Garniera z roku 2017:
Fotbal už vás nebaví?
Baví moc, ale můj život je freestyle. Hrával jsem fotbal od šesti do devatenácti, jenže problém byl v tom, že mě nezajímalo jen vítězství. V každém zápase jsem se snažil najít prostor, abych byl sám sebou, abych si pohrál s míčem, aby mi lidi zatleskali za to, že umím něco nevšedního. Nebylo pro mě důležité, jestli dám gól, ale jestli si užiju TU chvíli. Bohužel jsem na ni musel dlouho čekat, což mě nudilo.
Takže?
Jakmile jsem měl svou první pouliční show, do dvou minut jsem bavil každého, kdo šel kolem. To mě nakoplo: Kašli na fotbal, zkus být free.
Je to vůbec sport? Není to spíš cirkus?
Je to způsob, jak komunikovat s lidmi. Když soutěžíš, je to sport. Když zdokonalíš trik, je to umění. Já můžu dělat obojí, jen k tomu potřebuju míč, abych měl kontakt s diváky. Je to podobná interakce jako hudba. Jako malování. Jako tancování.
Jako tanečník jste začínal, ne?
Kdes to slyšel, člověče? Já nikdy neuměl tancovat, já byl taneční nula. Ale chtěl jsem se učit. Chtěl jsem bavit lidi s míčem u nohy a k tomu jsem nutně potřeboval, abych se hýbal. Nestačí vzít mikrofon a říct: Nazdar, já jsem Séan, dejte mi tři minuty, ukážu vám, co umím. Tanec pomáhá k tomu, abych zaujal. Na pódiu musím ukázat něco extra, abych publikum neztratil. Proto mixuju fotbal, basketbal a tanec.
Tanec na posledním místě?
Míč je jediná věc, skrze kterou dokážu vysvětlit sám sebe. Nebýt míče, nevěděl bych, co se životem. Basketbal kvůli tomu, že používám i ruce. A tanec? Pamatuju, když mi bylo osm a naše třída měla narozeninovou párty. Nikomu se nechtělo tančit a najednou pustili ploužák. Tak jsem si půjčil nafukovací balonek a šel na parket. S holkou bych tehdy netančil.
Séan Garnier ve Varšavě:
Vzpomenete si na freestylové začátky?
Prvního ledna 2006, tehdy jsem do světa pustil svoje první video.
Tak přesně to víte?
Na začátku prosince, to jsem kopal za Auxerre, mi zlomili pravé zápěstí. Zrovna jsem hrál obránce, což mi vůbec nevonělo, a v šestnáctce do mě soupeř ošklivě zajel. Vrátil jsem se z nemocnice domů a brácha mi ve dveřích povídá: „Nechceš to zkusit s míčem? Jen sám?“ On věděl, co umím.
Hned z vás byl šoumen?
Ani náhodou. Byl jsem stydlivý, strašně stydlivý! Nakoukal jsem pár triků na videu, naučil se je, před Silvestrem natočil na video a na Nový rok to poslal do světa.
To jste ještě býval Arnaud, že?
To je moje křestní jméno. Séan je moje maska.
Čí to byl nápad?
Spontánní. Jednou mě kamarád pozval na pódium, abych se předvedl. Nechtělo se mi, nebyl jsem připravený na to, že na mě kouká sto padesát očí. I moje triky byly triviální. Najednou se ozvalo: „Přivítejte člověka, který před týdnem točil reklamu s Ronaldinhem.“ Kamarád tvrdil, že vypadám jako jamajský zpěvák Sean Paul, tak to jméno vyslovil, a nakonec z toho zbyl jen Séan.
Takže Arnaud byl stydlín a Séan je komediant?
Arnaud by se nikdy neprosadil, zatímco Séan může cokoli. Jezdí si po světě, točí reklamy, je zábavný, nebojí se žádné výzvy a má spoustu nápadů.
Rodiče vám říkají jak?
Samozřejmě Arnaud. Oni vlastně ani nevěděli, že jsem před deseti lety odjel na freestylový šampionát do Brazílie. Bylo to období, kdy jsme se dost hádali. Hlavně táta chtěl, abych se věnoval fotbalu. Nechtěl, abych mrhal talentem. A já byl proti. Odstěhoval jsem se do Paříže, neměl žádné peníze a domů se vrátil jako mistr světa. Tehdy mi do Brazílie volal brácha a povídá: „Hele, my tě vidíme, jak to válíš, vysílají tě na všech kanálech.“ To pomohlo, abychom se s tátou usmířili. Uznal, že freestyle má smysl.
Až tak?
Jediné peníze, které jsem vydělal, jsem měl z ulice. V deset jsem vstal, v poledne odjel pod Eiffelovku, položil na zem klobouk, vzal míč a dělal pouliční show. Tři čtyři hodinky dejme tomu. Nedaleko jsou hřiště na pouliční fotbal, tam jsem šel pak, abych soutěžil, abych se zlepšoval, abych se bavil.
A pak?
Vrátil jsem se k nádraží, kde se trénoval breakdance. Tam jsem tančil a před půlnocí se zase vrátil k balonu. Můj život byl na ulici.
Na ulici málokdo uzná porážku. Zvlášť když mu dáte jesličky, ne?
Vypadá to jako legrace, ale jde o prestiž. Nikdo nechce ztratit tvář. Kolikrát se mi stalo, že mi soupeř naštvaně odkopl balon padesát metrů daleko. Co jsem měl dělat, když mě někdo trefil přes kotníky? Leda si postěžovat: „Počkej, to je fotbal, ne karate!“ Během mistrovství světa 2006, kdy Francie postoupila až do finále, jsem každý den chodil na Champs-Élysées. Hrála se tam panna, což je pouliční soutěž v jesličkách. Škola života. Vyhrával jsem, nadávali mi, běžel jsem pro zakopnutý míč a hrál znovu. Na velkoplošné obrazovce běžely přímé přenosy a já čekal na přestávky, abych se dostal na řadu.
Slušné.
Žádní kámoši, jen agresivní soupeř, který neodpustil, když dostal jesličky. Byl jsem válečník, ne šoumen. Šlo mi o peníze, bylo to moje živobytí. Co jsem si nevydělal s míčem, to jsem neměl.
Rok 2008 všechno změnil?
Vydal jsem se do Brazílie na freestylové mistrovství světa, vyhrál ho a dostal smlouvu od Red Bullu. Chtěli po mně, ať držím životosprávu, ať chodím spát jako správný sportovec, ať jím zdravě. Jenže já ujížděl na čokoládě a do hotelu se vracel ve čtyři ráno. Ale nemyslete si nic špatného, já nepiju, nekouřím, jen jsem chtěl poznávat pravou Brazílii. Potřeboval jsem se spojit s lidmi a učit se fotbal na ulici.
Rád se učíte?
Pořád. Soustředím se na každý detail, který se objeví. Já nebojuju se soupeřem, pro mě jsou zásadní lidi okolo. Abych je oslovil, pobavil. Jsem jako mentalista.
Viděl jsem vaše video z mistrovství světa. V Moskvě jste našel fanouška všech dvaatřiceti účastníků, pozval ho k boji a za chvíli mu šoupl jesličky. Švýcarovi dokonce v hotelovém výtahu.
Mělo to koncept i velkou odezvu. Naučil jsem se, jak získat fanoušky, to je moje zbraň.
Navíc Francie celý šampionát vyhrála. Fandil jste?
No jasně. Náš nároďák je ze dvou důvodů famózní. Není tuctový, má svůj duch, svůj styl. Zadruhé spousta hráčů sledovala moje videa ještě dřív, než začala reprezentovat.
Kdo třeba?
Paul Pogba. Lepšího freestylistu jsem mezi fotbalisty nikdy nepotkal. I když je relativně vysoký, má úžasný cit pro balon a skvělou podrážku. Když jsme se poprvé potkali, hnal se ke mně: „Čau, Séane, já tě obdivuju. Sakra, jak to děláš, ukaž mi ty finty.“
Co myslíte, pomáhají mu při zápasech?
To si piš. Myslím, že starší generace kolem Zidana nebo Henryho nás považovala jen za žongléry, kteří chtějí jen pobavit. Nová generace se naše triky snaží využívat při hře. Pochopili, že jim můžou pomoct. Pokud je udělají ve správnou chvíli a ve správné rychlosti. Před dvaceti lety byly přešlapovačky ojedinělé, teď jsou součástí taktiky. A takových kliček bude přibývat. Zatímco freestylista je objevován a kopírován, fotbalista se musí naučit, jak to dělat.
Však jste nedávno natáčel s Brazilci Neymarem nebo Marcelem.
Já okoukám jejich triky, oni zase moje. Učíme se vzájemně. Je to stejné, jak když srovnáváš hráče pokeru s kouzelníkem. Oba hrají s kartami. Jeden seriózně o peníze, aby vyhrál, druhý kvůli tomu, aby se mu tleskalo, aby šokoval. Stejný vztah má fotbal a freestyle. Na hřišti bojuješ o vítězství, na pódiu o potlesk. Tvrdím, že freestyle je ještě populárnější než fotbal. Každý si může zahrát fotbal na ulici, nepotřebuješ deset spoluhráčů, abys vytvořil tým. Těžko by Ronaldo a Messi byli na ulici nejlepší.
Séan Garnier a Neymar:
Třeba ano. Inspirujete se od nich?
Mám tři jiné favority. Maradonu, protože dělal show s míčem. Měl spirit. Pak se objevil Zidane. I když tolik nepoužíval freestyle, způsob jeho hry byl působivý. Balonu se dotýkal přímo magicky.
Tipnu třetího: Ronaldinho?
Trefa, Ronaldinho spojoval obojí. Jeho hra inspirovala a ještě u toho dělal show.
Češi vám vzorem nejsou?
Pavel Nedvěd svou pílí a poctivostí. Někdo řekne, že se narodil, aby hrál fotbal, že se narodil s míčem u nohy. A já tvrdím, že se vypracoval. Víc trénoval, víc se snažil. Jako váš nároďák z Eura 2004, ten byl inspirativní. Nedvěd, Poborský, Rosický. Na to bylo radost pohledět.
Mimochodem, jak dlouho se ještě chcete živit s míčem jako freestyler?
Bylo mi dvanáct, když jsem odešel z domova za fotbalem. Je mi čtyřiatřicet a míč je pořád moje vášeň. Netrénuju pravidelně, přitom vlastně pořád. Nemám žádné plány, zato mám spoustu nápadů. Chci svůj sport posunout na úroveň fotbalu. To je moje poslání.
Séan Garnier a Zidane:
