"I když jsem tenkrát na turnaj přijel jako třetí brankář s číslem 23, doufal jsem, že dostanu šanci. Zvlášť, když jsme první dva zápasy prohráli," říká Akinfejev v den, kdy se chystá na generálku před Eurem 2008. Rusko – Litva, dnes večer v německém Burghausenu.
Akinfejev už dávno není brankářské číslo 3, na zádech nosí jedničku. Navíc je kapitánem CSKA Moskva.
Rusko na něj spoléhá. Pochopitelně, legendárního Belgičana Scifa už nepřekoná, jemu bylo 18 let, 3 měsíce a 25 dní, když nastoupil během šampionátu 1984 ve Francii.
"Mrzí mě to, ale třeba dokážu překonat jiné rekordy," reaguje Rus. Akinfejev měl před čtyřmi lety opravdu výjimečnou šanci. Bylo mu minimálně o měsíc míň. Když Rusko prohrálo úvodní dva zápasy se Španělskem a Portugalskem, čekalo se, že ho trenér Jarcev pošle do branky. Rusko už přece bylo venku ze hry.
Omyl, proti Řecku si v posledním utkání zahrál Malafejev.
"A tak jsem seděl na lavičce a smutně koukal na naše poslední vítězství s Řeckem," vzpomíná Akinfejev.
Takový paradox. Zatímco výjimečný brankářský talent z Ruska letěl prvním letadlem domů bez jediného startu na Euru, Řecko dokráčelo k senzačnímu titulu.
Co kdyby se to letos otočilo? Kdo ví, před startem šampionátu pod Alpami je možné cokoli. Z Igora Vladimiroviče Akinfejeva vyrostla osobnost, a to mu bylo v dubnu teprve 22 let. S milovaným CSKA Moskva vyhrál Pohár UEFA, třikrát ruský titul, v květnu počtvrté oslavil triumf v Ruském poháru.
Ve finále proti Permu zazářil při penaltovém rozstřelu. Mimochodem, pokutový kop chytil i při svém ligovém debutu, když mu bylo 17. O rok později se stal nejmladším brankářem, který kdy nastoupil za ruskou či sovětskou reprezentaci.
"Teprve později, když jsem se ohlédl, jsem pochopil, jaká to vlastně byla událost," říká. Ještě větší událost může nastat třeba... Za necelé čtyři týdny.
