Že bude mezi oceněnými, to se Štambachr dozvěděl minulý týden.
"Přišel mi dopis s hlavičkou fotbalové asociace, říkám si, co se děje. Když jsem si pak přečetl, že dostanu cenu za zásluhy o český fotbal, byl jsem moc příjemně překvapený. Samozřejmě jsem to nečekal. Takže teď jsem rád, že jsem se na hřišti nehonil jen pro výsledky a peníze, ale že to vlastně bylo i pro slávu českého fotbalu," reaguje někdejší znamenitý středopolař na ocenění.
A jak to vlastně je s tím Platinim, trojnásobným držitelem Zlatého míče a dnešním prvním mužem Evropské fotbalové unie?
"Na jaře v devětasedmdesátém jsem hrál za národní mužstvo kvalifikaci proti Francii, za kterou nastoupil i Platini. Vyhráli jsme tenkrát 2:0 a já dal nádherný druhý gól dělovkou snad ze třiceti metrů. Tehdy naše mužstvo vedl trenér Vengloš, který se dnes pohybuje jak na půdě UEFA, tak i FIFA. A právě Vengloš mi říkal, že když se občas potká s Platinim, tak ten prý vždycky vzpomene na to, jak je tenkrát ten Štambachr tou nevídanou bombou dorazil," vypráví český internacionál.
Před těmi čtyřiatřiceti lety však vítězný zápas s Francií ozdobil v Bratislavě parádním gólem i Antonín Panenka.
Samozřejmě, na to asi Platini vzpomíná taky. Tonda totiž při penaltě napodobil svůj proslulý bělehradský dloubák. Když na tu desítku šel, říkal něco v tom smyslu, že vlastně neví, kam to má kopnout, jestli po zemi k tyči, nebo zkusit šibenici. Říkám mu, dej ten svůj dloubák. On na to, že tohle přece zná celej svět, tak aby to neznal francouzský brankář. A já zase říkám, no právě proto, myslíš, že ho napadne, že bys to v takovémhle zápase zkusil znovu? A gólman mu ten oblouček samozřejmě zbaštil.
František ŠtambachrNarozen: 13. února 1953 v Čebíně u Brna |
S Platinim jste se pak potkal jako s protihráčem také na mistrovství světa ve Španělsku v roce 1982.
Hrál jsem právě až v tom posledním zápase základní skupiny. Museli jsme Francii porazit, abychom šli do další fáze. Jenže Francouzi nám oplatili, jak jsme je vyřadili v kvalifikaci o mistrovství Evropy 1980, uhráli s námi remízu 1:1 a my letěli domů. Z tohohle zápasu si ani tak nepamatuju Platiniho, jako spíš Bičovského střelu těsně před koncem. Míč šel do šibenice, už už jsme zdvíhali ruce, ale Amoros to zázračně vyhlavičkoval.
Když už jsme u těch slavných jmen, jistě si pamatujete, že jste měl v národním mužstvu co do činění i s Maradonou.
Pochopitelně. Argentinci si nás coby úřadující mistři světa pozvali na podzim v osmdesátém na přátelák do Buenos Aires. Maradonovi tehdy bylo dvacet, vlastně začínal, ale už tehdy byl vynikající. Hrál jsem přímo na něj, vzít mu míč bylo strašně těžké, ale párkrát jsem na něj vyzrál. Prohráli jsme 1:0 a víte jak to dokázali? Maradona mě v souboji fauloval, když mě odstrčil oběma rukama. Vzápětí odcentroval a z toho jeho centru padl ten jediný gól zápasu.
A do třetice slavní Brazilci. V březnu 1982 jste proti nim nastoupil v Sao Pulu.
Abych řekl pravdu, tak třeba Socratese, Jairzinha a další jsem vůbec neregistroval. Dostal jsem totiž na starost hvězdného Zika a tomuhle geniálnímu fotbalistovi jsem se celý zápas poctivě věnoval.
A s jakým úspěchem?
Nejspíš jsem si to svoje splnil, protože jsme hráli 1:1. I když, abych byl upřímný, ten gól nám dal právě Zico.
V listopadu 1983 jste byl u slavného kvalifikačního vítězství 2:0 nad Itálií, která rok předtím vyhrála mistrovství světa.
Vzpomínám si, že to bylo v Praze na Strahově. Ale abych pravdu řekl, z toho zápasu si pamatuju hlavně Petra Radu, jak visí celý rozjásaný na takovém vysokém plotu u diváků. Dal oba góly a tak je prostě slavil a slavil. Karty se za to tenkrát nedávaly.
Na který zápas v reprezentačním dresu vzpomínáte nejraději?
Po tom bratislavském vítězství nad Francii nikdy nezapomenu na strahovský přátelák s Německem v říjnu v sedmdesátém osmém. Byl to můj teprve třetí reprezentační start a hrál jsem celých devadesát minut. Sice jsme prohráli 4:3, ale já dal slavnému brankáři Maierovi dva góly. Takže jsem byl i přes tu porážku obrovsky nadšený.
Jste vlastně jediným českým fotbalistou, který má z velkých akcí tři medaile. V roce 1976 jste patřil do zlatého výběru na mistrovství Evropy v Jugoslávii, o čtyři roky později jste získal bronz na evropském šampionátu v Itálii a zlato na olympijských hrách v Moskvě.
Tohle je opravdu rarita. Žádný další hráč ve všech třech těchhle výběrech nebyl. Ale ty medaile mám bohužel jen dvě. Do Bělehradu jsem společně s brankářem Michalíkem letěl dodatečně až na finále s Německem a při zápase jsem byl jen na lavičce. Navíc tenkrát dostalo medaile tuším jen těch čtrnáct hráčů, kteří proti Holandsku a Německu nastoupili. Zatímco dneska dostávají medaile i maséři. O to víc si ale považuju zlata z moskevské olympiády, doma přece jen trochu nedoceněného. No řekněte, co může být pro sportovce víc než zlatá olympijská medaile.
František Štambachr po vítězství československé fotbalové reprezentace ve finálovém zápase mistrovství Evropy 1976.
Jak si olympijské finále v moskevských Lužnikách vybavujete?
Paradoxně nám ve druhé půli pomohlo vyloučení klíčových hráčů, našeho Honzy Bergra a Steinbacha z NDR. Do té doby se hrálo hodně takticky, ale bez těch vyloučených opor začala hrát obě mužstva odvážněji, víc útočně a to víc vyhovovalo nám. A mně se v závěru povedl takový nadýchaný centr z levé strany na Jindru Svobodu. Jeho hlavičku brankář ještě vyrazil, ale proti Jindrově dorážce už šanci neměl. A zlato bylo naše. Ale všichni jsme si pak říkali jaké jsme měli štěstí, že jsme ve finále nenarazili na domácí Rusáky, které východní Němci vyřadili v semifinále.
Na kterého trenéra nejraději vzpomínáte?
Jednoznačně na Josefa Masopusta. V létě 1972 jsem z třetiligového KPS Brno narukoval do Tábora, kde probíhaly pravidelné výběry fotbalistů. Trenéři tehdejších Dukel, které byly v Písku, Táboře, v Tachově a v dalších místech, si pak fotbalisty rozebírali k sobě. A mě si vzal na Julisku právě pan Masopust, který tehdy v Dukle trénoval béčko. Hned ten první rok jsem párkrát nastoupil i za áčko a když v létě 1973 Masopust u prvního mužstva střídal trenéra Vejvodu, navrhl mi, abych to v Dukle podepsal. Tak jsem se nerozmýšlel a udělal jsem tenkrát moc dobře.
Po hezkých vzpomínkách řekněte něco také k současnosti. Jak dnes žijete?
V únoru mi bylo šedesát, takže do důchodu mám ještě tři roky. Zaměstnaný jsem jako metodik ve fitnesscentru při ministerstvu národní obrany a ve volném čase se věnuju manželce Aleně a celkem pěti vnoučatům od syna Michala a dcery Moniky. S bývalými spoluhráči se vídám při lize na Julisce a teď už se nemůžu dočkat, až Dukle začne sezóna staré gardy a zase obuju kopačky.
