Přestup z Trenčína do Bohemians 1905 podepsal už koncem roku 1999 a do Prahy poprvé přiletěl na Nový rok 2000.
"No jo, za chvíli to bude třináct let. Už se zkrátka cítím Pražákem," dodává současný záložník Slavie.
Když jste se letos do Slavie vracel z australského FC Sydney, řekl jste, že se vracíte tam, kde jste byl šťastný. Jak jste šťastný dnes, když se Slavia po podzimní sezoně krčí na jedenácté příčce?
Že jsem ve Slavii šťastný, to platí pořád. Ale samozřejmě, že to jedenácté místo mi vadí. A kdyby mi někdo řekl, že poslední čtyři podzimní zápasy prohrajeme, myslel bych si, že je to blázen.
Jak si ten pád po velice dobrém začátku vysvětlujete?
Fakt je, že jsme to měli výborně nastartované. Když jsme porazili Spartu, byli jsme za ní o dva body na pátém místě. A po remíze v Jablonci ve dvanáctém kole, i když jsme ten bod uhráli se štěstím, jsme byli pořád pátí. A říkali jsme si, že Spartu budeme prohánět. Jenže pak přišly ty čtyři prohry. Já ten pokles vidím v absolutní neschopnosti koncentrovat se celý zápas. Když inkasujeme, dostaneme najednou strach, málem se bojíme kopnout do míče. Až to na mě dělá dojem, že někteří kluci by byli radši, kdyby na hřišti být nemuseli. A to je prostě špatný.
A vidíte cestu, jak zase nahoru?
Musíme se dát dohromady v zimní pauze. Myslím, že ty poslední špatné výsledky k něčemu budou, že se z těch chyb poučíme a zase se odrazíme nahoru. Jsem přesvědčený, že právě ty nezdary nám ukážou cestu, jak dál. Když se na naše mužstvo podíváte, tak hráčský kádr kvalitní je.
Vraťme se k vašim pražským začátkům v Bohemians. Co vám tohle angažmá dalo?
Jak už jsem říkal, změnilo mi život úplně ve všem, jak ve fotbale, tak v soukromí. Pokud jde o fotbal, poznal jsem vynikajícího trenéra Petrželu a z Bohemky jsem se dostal do slovenského nároďáku. A co se týká soukromí, poznal jsem v Praze manželku Lucii. A po Lucii jsem se zamiloval i do tohohle města.
Vzpomněl jste trenéra Petrželu. Co byste k němu řekl?
Vždycky budu říkat, že Petržela je prostě můj kouč. Zdůrazňuju: můj kouč. Začátky v Bohemce jsem snadné neměl, protože pod Petrželou to má těžké každý. Ale je neskutečné, jaký má cit na hráče. Udělal velké fotbalisty i z těch, nad kterými by jiní trenéři mávli rukou. Jenže on i z nekopů dokázal udělat osobnosti.
Mohl byste uvést pár příkladů?
Nezlobte se, ale to bych teda nemohl. Bylo by nefér připomínat teď ty, kterým toho moc fotbalového do vínku dáno nebylo. I když se právě pod Petrželou nevídaně vypracovali.
Vaší další českou štací byl v létě 2003, když Bohemians 1905 z první ligy sestoupili, severočeský Liberec. Tam jste vydržel jen dva roky.
Já bych tam býval zůstal, jenže liberecké vedení tenkrát prošvihlo vhodný čas k prodloužení kontraktu, který byl dvouletý. Když si v Liberci vzpomněli, bylo už pozdě, protože jsem se domluvil se Spartou.
Jak vlastně k vašemu přestupu do Sparty došlo?
Koncem jara 2005 jsem už byl domluvený s trenérem Petrželou, že půjdu za ním do Petrohradu. Dokonce jsem už měl letenky. Do toho mi ale zavolal sám sparťanský šéf Křetínský. A když se vám ozve taková persona, jinak než Spartou to skončit nemohlo.
Jaké máte vzpomínky na sparťanské angažmá?
Spartu mám spojenou s jedním pro mě opravdu velkým dnem. V květnu v posledním kole jsme porazili pět nula Most a slavili titul. Se spoluhráčema jsem se toho 28. května zdržel jen chvilku a rychle jsem jel do porodnice. A byl jsem u manželky až do chvil, kdy mi druhý den porodila dceru Carmen. Můj fotbalový život se nádherně potkal s tím soukromým. Navíc jsme tenkrát vyhráli i domácí pohár, takže mám se Spartou double. A abych nezapomněl, poznal jsem dalšího výborného trenéra Víťu Lavičku.
Jenže v lednu 2009 jste se stal ve dvaatřiceti pro Spartu nepotřebným...
Ono to nepřišlo až v tom lednu, vyvinulo se to tak už koncem roku minulého. A předcházely tomu špatné výsledky v lize a v poháru. Začátkem října nás už v prvním kole Poháru UEFA vyřadil Záhřeb, pár dní nato nás v derby na Spartě porazila Slavia čtyři jedna. Skončil trenér Lavička a jeho nástupce Chovanec měl zkrátka o složení mužstva jiné představy. Ale rozešli jsme se korektně a tři a půl roku ve Spartě je pro mě zkušenost na celý život.
Takže jste ten svůj konec ve Spartě víceméně vycítil?
Samozřejmě. Mohl jsem být na Letné podle smlouvy až do června 2009, ale domluvil jsem se na jejím ukončení, přestože jsem se vzdal velkých peněz. Případný zájemce mě pak ze Sparty nemusel vyplácet, což mi mohlo přestup usnadnit. Měl jsem pak hodně dobrou nabídku z Besiktase Istanbul, ale bohužel, to Turecko na poslední chvíli padlo a přestupní termín byl s koncem ledna pryč. Tak jsem chtěl jako amatér do Liberce, jenže podle nových fotbalových norem může jít reamaterizovaný fotbalista nejvýš do třetí ligy. Tak jsem odešel až v letním přestupním termínu do FC Sydney, kam si mě vzal trenér Lavička.
Na ten první rok v Austrálii jistě vzpomínáte rád. Na jaře 2010 jste vyhráli titul.
Já rád vzpomínám i na ten druhý rok, ale je pravda, že ten první vyšel náramně i fotbalově. Byl to na druhém konci světa opravdu nádherný život, byl jsem tam samozřejmě s rodinou, takže mi vůbec nic nechybělo.
Proč jste se tedy po roce vrátil?
Domluvil jsem si jen roční smlouvu, protože Sydney je od domova hrozně daleko. Nemůžete si domů odskočit, když máte třeba dva dny volno. Stýskalo se nám po Praze, po rodičích a po kamarádech. Je to jako když jste na fantastické dovolené, jenže s jejím koncem už vás to taky táhne domů. A já taky chtěl dokončit práva, zbýval mi rok a bylo mi jasné, že když vysokou nedodělám teď, tak už nikdy.
Takže jste právnické studium dokončil?
Ano. Loni jsem promoval na plzeňských právech. A vůbec se za tu Plzeň nestydím. Měl jsem normální studijní plán a dělal jsem to fakt poctivě, skoro deset let. Ty známé maléry se týkaly jiné skupiny takzvaných studentů.
Jak je možné, že vás před dvěma lety, po prvním návratu z Austrálie, coby bývalého sparťana ulovila Slavia?
Oslovil mě její tehdejší trenér Karel Jarolím. Po Petrželovi a Lavičkovi další z koučů, kterého obdivuju. Jeho znalosti fotbalu, to se opravdu jen tak nevidí. No, chtěl mě k sobě do Slavie, hodně jsem kolem sebe slyšel, že není normální, když si to místo zpátky do Sparty namířím do klubu úhlavního nepřítele. Ale mě právě ta kontroverze začala lákat a říkal jsem si proč ne, jaké to asi bude, vyzkoušet to musím. A nelitoval jsem. Zažil jsem v Edenu nádherné fotbalové časy a proto jsem se sem letos v létě zase vrátil.
A jak se seběhlo, že jste se koncem jara 2011 znovu odletěl do Sydney?
S návratem do Austrálie jsem už opravdu nepočítal. Jenže někdy koncem prosince 2010 mi zavolal viceprezident FC Sydney, se kterým jsem se dost spřátelil. A že jim musím pomoct, že se jim nedaří, že se mnou se to určitě zvedne. Koukám ven z okna, bylo zataženo, sněžilo, všude na ulicích břečka, prostě nic, co by vám aspoň trochu zvedlo náladu. A já si přitom vybavil ten náš byt v Sydney s výhledem na prosluněné moře. Podívali jsme se na sebe s manželkou a bylo rozhodnuto.
Když jste v Sydney skončil letos v dubnu, s dalším angažmá ve Slavii jste už prý nepočítal.
Já nepočítal už s žádným angažmá. Kopačky a všechno další fotbalové nádobíčko jsem rozdal, vrátili jsme se do Prahy a já se začal ohlížet po nějakém zaměstnání. Představoval jsem si právničinu ve sportu, dokonce jsem už jednu takovou nabídku měl. Pak se ozvala Sparta, nebyla to nabídka hráčská, ale pracovat s mládeží. Do toho se ozval majitel Slavie pan Řebíček, což už byla nabídka, abych v hráčské kariéře pokračoval. Začalo mě to lákat, jak už jsem vzpomínal, ve Slavii jsem byl šťastný, tak jsem neodmítl. Jako první jsem se ale chtěl sejít s trenérem, takže když se mužstva ujal kouč Rada, promluvil jsem s ním, což bylo rozhodující. Vzal jsem si víkend na rozmyšlenou a pak jsem přikývl.
Přestože jste svého času prohlásil, že trenér Lavička je jedním z nejúžasnějších lidí, jaké jste kdy potkal. Proč tedy nejste ve Spartě?
Když jsem se na současném angažmá domlouval, tak Lavička ještě ve Spartě nebyl. A za pár měsíců jsme paradoxně proti sobě stáli na hřišti. Já jako hráč Slavie a on coby trenér Sparty. Tohle už prostě fotbalový život přináší.
Můžete stručně vystihnout, co je na člověku Lavičkovi tak úžasného?
To dost dobře popsat neumím. Oblíbil jsem si ho už před časem ve Spartě a když mě pak trénoval v Sydney, poznal jsem i jeho rodinu. Oni jsou úžasní všichni, on, jeho žena i dcery. Pokaždé, když se s ním potkám, obrovsky mě nabije pozitivní energií. Nedá se říct, že bych s ním byl kamarád, ale vztah mezi námi je fantastický. Takový, jaký leckdy není ani mezi kamarádama.
Vzpomněl jste na tři trenéry, Petrželu, Lavičku a Jarolíma. A co váš nynější kouč Rada?
Určitě by nebylo vhodné jakkoli se vyjadřovat k trenérovi, který mě právě vede.
Díky Bohemians 1905 jste se před lety dostal do slovenské reprezentace. Nyní v pětatřiceti už je to zřejmě vaše uzavřená fotbalová kapitola.
Jistě, národní mužstvo, to už je za mnou. Ale když jsem se nedávno díval na přátelský zápas Slováků s Českem, říkal jsem si, že na to bych snad ještě měl. Ne snad, že bych byl přehnaně ambiciózní, ale spíš proto, jak špatné v tomhle zápase slovenské mužstvo bylo.
A vzpomínáte na zápasy, ve kterých jste nastoupil za Slovensko proti Čechům?
Poprvé to bylo na pár minut před více než deseti lety, shodou okolností taky přátelák a taky v Olomouci, prohráli jsme čtyři jedna. Podruhé šlo o kvalifikaci, bylo to na podzim 2007 a na Letné jsme prohráli tři nula. Na hřišti, kde jsem se ten samý rok stal se Spartou mistrem. Bylo to pro mě zvláštní.
Měl jste v mládí nějaký fotbalový vzor?
Jediného hráče, to snad ani ne. Já si vždycky chtěl vzít od těch nejlepších něco. Obdivoval jsem hlavně fotbalisty, na kterých bylo na hřišti vidět, že tomu dávají úplně všechno. Nejen, že své řemeslo stoprocentně ovládají, ale zároveň k tomu přidávají neuvěřitelné nasazení a bojovnost. Takže za tyhle všechny hráče bych jmenoval Pavla Nedvěda a Lothara Matthäuse.
A na kterého spoluhráče z těch možná i stovek, s nimiž jste nastupoval, nikdy nezapomenete?
Tady mám jasno. Jednoznačně je to Tomáš Sivok, se kterým jsem se skamarádil ve Spartě. Máme mezi sebou opravdu krásný vztah, můžeme se na sebe ve všem spolehnout. A i když jsme každý jinde, já ve Slavii a on v Besiktasi, jak je příležitost se sejít, tak se sejdeme. A to velké kamarádství trvá dodnes.
