Ostatně stačil mu první zápas na lavičce Olomouce a hned bral trofej za vítězství v Superpoháru nad libereckým mistrem. Lepší start si nemohl vysnít.
"Je to dobrý pocit. Pro fanoušky nejsem známý, takže možná o mně pochybují. A vstup je hodně pozitivní," přemítá slovenský kouč, jenž za Hanáky dříve hrával. "Jsem rád, že jsme s mančaftem dokázali pohár získat. Úvod je výborný a zavazuje nás k tomu, abychom ho výsledky dál potvrzovali," uvědomuje si pár dní před startem ligy.
Očekávání jsou velká. Olomouc chce být do třetího místa a k tomu ji má dotáhnout synovec mistra Evropy z roku 1976 v Bělehradě Jána Pivarníka, bývalého skvělého fotbalisty i trenéra.
Připomínají vám lidé v klubu, že trofej tady nevyhrál ani legendární Karel Brückner a vám se to povedlo hned v prvním zápase?
Poslouchá se to hezky, trofeje jsou pro každý klub důležité. Brückner sice nezískal trofej, ale byl trenérem, který dokázal hrát s týmem konstantně navrchu v klubovém a hlavně potom v mezinárodním fotbale. Své renomé potvrzoval výsledky i hrou. Jeho kariéra se celkově hodnotí velmi úspěšně.
Asi by vás moc nepotěšilo, kdybyste největší úspěch s Olomoucí zažil hned v prvním zápase.
To určitě ne. Musíme si uvědomit, že Olomouc je stále provinční klub, ale dá se jednou za čas překvapit a něco získat.
Překvapením by byl titul.
My se ale o titulu vůbec bavit nechceme. Cíle jsou jasné: dostat se znovu do pohárové Evropy. Mužstvo je dlouho pohromadě, ale zase se formuje – přišel nový trenér a někteří hráči se vrátili.
Je hlavní síla týmu v tom, že jeho kostra je spolu čtyři roky?
Vnímám, že mužstvo je dlouho pohromadě a vztahy v kabině jsou výborné, protože hráči se znají už od žáků, jako třeba Kuba Petr s Hořavou. Generace jsou propojené. To je pozitivní. Je to pro mě něco nového, protože dosud jsem vedl mužstva, kde se tým skládal.
Jedním z vašich důležitých úkolů bude postarat se, aby hráči z lavičky, kteří jsou zvyklí hrát, zůstali pozitivní a svou roli zvládli.
To si uvědomuju. Dobře víme, že tým tvoří kolektiv a mezilidské vztahy, které jsou velmi důležité. Kolektiv je tady výborný a my ho musíme takový udržet. Pokud se vyhrává, tak se tyto věci řeší lehce, pokud se prohrává, síla kolektivu se ukáže víc.
Poprvé vedete tým první české ligy. Berete to jako možnost se zviditelnit, protože i mnozí fanoušci Olomouce vás moc neznali a raději chtěli, aby přišel zkušenější František Komňacký?
To jsem registroval a lidem to neberu. Nabídky ze Sigmy jsem měl už před pěti lety a každým rokem je trenér zkušenější. V každém státě si svou pozici jako nový trenér musíte vydobýt. Nejsem začínající trenér, ligu jsem trénoval ve čtyřech státech – tady v Čechách, na Slovensku, v Saúdské Arábii a jako asistent v Rakousku. Něco už mám odkoučované, ale když začínáte v cizím státě, je to daleko těžší. Ovšem tím, že jsem působil v mnoha krajinách, jsem nad věcí. Vím, že všude musíte mít výsledky.
Část fanoušků Olomouce vám předhazovala i to, že jste nepřišel do klubu už v zimě, kdy bojoval o záchranu. Vám to ale neumožňovala smlouva v Jihlavě...
Já jsem tady chtěl být už v zimě, nějaké záchrany jsem se nebál, protože do Jihlavy, HFK či Kroměříže jsem přišel v zimě, kdy ty kluby byly na chvostu tabulky, a cíl jsem splnil. Ale byla to věc, která šla mimo mě, museli se na ní domluvit funkcionáři Sigmy a Jihlavy. Nakonec krok, který Sigma udělala, byl správný, protože Petr Uličný se dokázal v pohodě zachránit a já v Jihlavě splnil slib, který jsem jí dal, že postoupíme do ligy. Vyšlo to tak, jak to vyjít mělo.
Bavili jsme o Karlu Brücknerovi, který je pro každého hráče, jehož vedl, později trenérským vzorem. U vás by to ale mohlo být jinak. Váš strýc, mistr Evropy z Bělehradu Ján Pivarník, byl i úspěšný kouč. Byl pro vás inspirací?
Určitě byl. O něm se málo ví, protože také byl hodně v zahraničí, a co není na očích, to lidé nevnímají. Jako hráč byl Fotbalistou Československa, mistrem Evropy, mistrem ligy se Slovanem a jako trenér vyhrál čtrnáct trofejí.
Včetně Asijského poháru.
Vyhrál i Arabský pohár, tituly i národní poháry. Mezi československými trenéry je, co se týká trofejí, celkem navrchu.
Konzultujete s ním herní prvky?
Ano, hodně spolu diskutujeme. Žije v Bratislavě, to není tak daleko. Když jsem působil v Dunajské Stredě, tak jsme spolu byli dvakrát do týdne. Když se potkáme, tak se bavíme jen o fotbale. Jiné téma není. Soukromý život je tak na dvě otázky, zbytek je diskuse o fotbale. Jsme naladěni na stejnou strunu, názory s ním konzultuju.
Byl jste i podobným typem fotbalisty jako on – rychlý krajní hráč.
Jo, byli jsme si podobní. On hrál jen pravého beka, ale já, jak se měnily systémy, jsem hrál nejen pravého beka, ale třeba v rozestavení, které bylo tehdy v Sigmě 3-5-2, jsem hrál předstopera. V zahraničí jsem hrál beka, halva a končil jsem na defenzivním záložníkovi a liberovi. Ale typově jsme byli stejní.
Roman PivarníkNarodil se 17. února 1967 v Piešťanech. Po rozdělení Československa si vybral české občanství. Je odchovancem Košic, ligu hrával za Duklu Banská Bystrica, Duklu Praha, Sigmu Olomouc a Rapid Vídeň, se kterým se stal mistrem Rakouska. Působil i v izraelském Bnei Jehuda či německé Jeně. S trénováním začal v roce 2000 v HFK Olomouc, vedl i Prešov, byl asistentem Rapidu Vídeň a za sebou má například také rok v saúdskoarabském Al-Qadisiyah. Po postupu s Jihlavou do ligy převzal Olomouc, kde s rodinou žije. Je synovcem Jána Pivarníka, mistra Evropy z Bělehradu, Fotbalisty Československa za rok 1974. |
Pustil vám strýc z nostalgie slavné bělehradské finále?
Před půlrokem jsme se o tom bavili a on viděl ten zápas poprvé až teď, když jej dávali v televizi. Já mám většinu svých zápasů za Rapid nahraných, ale také jsem se nedostal k tomu, abych si je pustil. Nějak zvlášť se člověk do minulosti nedívá. Hlavně ve sportu musíte stále dokazovat a dívat se dopředu. Nemůžete zaspat jako hráč ani jako trenér. Musíte tvrdě pracovat, abyste mohl hráčům něco předat. Je složité mít úspěch, ale práce musí být pořád.
Když se vám nedaří, jdete za strýcem pro radu zkušenějšího?
To ani ne, protože nitro kabiny zná jen trenér a ten hledá možnosti, jak co změnit. Na každé mužstvo v každém ročníku přijde krize. I Barcelona s Realem dostanou menší krizi. To je běžné. Řešení ale hledám spíš sám.
Žene vás v kariéře ambice být úspěšný jako strýc? V jeho stopách jdete. Oba jste působili v Rakousku, Saúdské Arábii...
Strýc nechtěl nikdy trénovat doma, takže byl v zahraničí celou dobu. Já jsem v zahraničí byl dřív jako hráč a od začátku kočuji. Vyrůstal jsem v Košicích, kde ale nebyla liga. Tak jsem šel do Dukly Praha. Domov jsem si vytvořil tam, kde jsem hrál – v Praze, Olomouci a pak ve Vídni. Ale chtěl jsem mít s rodinou zázemí tam, kde se dobře cítíme. A to bylo tady na Hané. Můžu se sem z angažmá vracet, máme zde jistotu.
V Olomouci jste jako hráč strávil dvě sezony. Čím vás uchvátila?
V Praze jsem byl čtyři roky a Olomouc nám pak připadala jako hodně malé město, ale já jsem si ji oblíbil a manželka také. Našli jsme si krásné místo na bydlení. Ve Vídni jsem byl pět roků, rádi se tam vracíme, ale v Olomouci nacházíme klid a pokoj.
I proto si přejete, aby angažmá v Olomouci vám obzvlášť vyšlo?
Rozhodně. Klubům, ve kterých jsem byl, jsem fandil hodně, ale Sigmě nejvíc. V Olomouci jsem zůstal, a tím pádem chodil na její zápasy. Teď mě pochopí ti, kteří stále cestují: pro mě je neuvěřitelný pocit se ráno probudit a jít z domu do práce na trénink a po tréninku se vrátit domů. To bylo pro mě nepředstavitelné. Vážím si toho a doufám, že tohle angažmá bude úspěšné, protože jako trenér nikdy nevíte, kdy skončíte.
Nejlepší roky jste ale zažil v Rapidu, s nímž jste jako hráč získal titul, zahrál si Ligu mistrů...
Rapid je v Rakousku neskutečný fenomén. V celém Rakousku potkáte jeho fanoušky, ať jste třeba někde na horách. Trefil jsem tam šťastnou dobu. Přišel jsem, když byl v krizi, ale dokázali jsme vyhrát ligu i pohár, dostali se do finále Poháru vítězů pohárů (PVP), zahráli si skupinovou fázi Ligy mistrů. Bylo to výborné období, po kterém zase přišlo období temna, kdy Rapid dalších devět roků nic nevyhrál, bylo to v době, kdy odešla z Rapidu naše generace. Ale já tam zažil fantastické období.
A mohlo být ještě krásnější, kdybyste ve finále PVP nepodlehli Paris St. Germain.
Vybavuji si to dobře, i když jsem bohužel kvůli zranění nehrál. Finále jsme hráli v Bruselu. Youri Djorkaeff trefil zeď, míč se odrazil na opačnou stranu a prohráli jsme 0:1. Ale vyřadili jsme spoustu kvalitních soupeřů. Paradoxní bylo, že jsme ve skupině Ligy mistrů měli Manchester United a taky Juventus a Fenerbahce, které jsme s Olomoucí předtím chytli ve druhém a třetím kole Poháru UEFA. A v předkole Ligy mistrů jsme měli Dynamo Kyjev, se kterým jsem hrál zase s Duklou ve druhém kole Poháru vítězů pohárů. V Rakousku jsem se střetl v Evropě se třemi kluby, se kterými jsem se střetl v Česku.
Pobláznili jste velkými zápasy v evropských pohárech Rakousko?
Byly to velké zápasy a v Rapidu nastal obrovský zlom, co se týká fanoušků, protože v úvodu na nás chodilo průměrně šest tisíc diváků. Na druhé kolo poháru se Sportingem Lisabon přišlo třicet tisíc. To byl klíčový zápas – na Sportingu jsme prohráli 0:2 a v domácí odvetě jsme v 89. minutě dávali na 2:0. V prodloužení jsme pak vyhráli 4:0. Hráli jsme v Prátru, protože měl kapacitu 50 tisíc lidí a náš stadion jen devatenáct tisíc lidí. Od Sportingu byl každý zápas v Prátru vyprodaný za jeden den. Nejkrásnější bylo, když jsme získali titul v posledním kole v přímém souboji jako v minulé sezoně Liberec proti Plzni. My jsme po finále Poháru vítězů pohárů měli doma zápas o titul se Sturmem Graz, který museli přeložit do Prátru na městský stadion. Za půl dne se prodalo na ligu padesát tisíc lístků a já jsem dal v sedmé minutě gól, zápas jsme vyhráli a stali se mistry.
Jak od stresu z fotbalu vypnete?
Jsem kutil, takže si dělám na zahradě všechny práce okolo domu. Hrozně rád mám kosení trávy. Při tom hodně relaxuji. Pomáhá mi i golf, který jsem začal hrát v Rakousku, protože mám rád přírodu a trávu. Hraji ho se synem. To je na golfu ideální, že si ho můžete zahrát si malým dítětem. A pak je mým relaxem jízda na motorce.
Na ní jezdíte i na tréninky.
Na motorkách jsem vyrostl. Když mi to počasí dovolí, jsem na ní pořád. Výhoda motorky je v tom, že nemusíte spěchat, jedete konstantně a žádná zácpa se vás netýká. Zvykl jsem si na to ve Vídni, kde je doprava hodně hustá. Autem se jen dopravujete, ale motorkou se jedete povozit, takže vidíte okolí, kterého byste si jinak nevšimli.
Dává vám to pocit svobody?
Určitě, ale člověk musí být hodně pozorný, aby se něco nestalo.
Máte rád rychlou jízdu?
Měl jsem, ale léty se mírním. U nás jsou katastrofální silnice, takže je to nebezpečné. Snažím se jezdit podle předpisů.
Ale adrenalin si dopřáváte: v Prešově vám tým po sezoně daroval seskok padákem, jako spolujezdec jste jel rallye.
Krásné zážitky! V Prešově to vymyslel kondiční trenér Palo Mlynár a hráči mi ten dárek dali. Padák je super věc. Bylo to ve Vysokých Tatrách, které jsem viděl celé svrchu. Asi se mě chtěli zbavit.
Kolik metrů jste padal volným pádem?
Byl jsem ve výšce čtyři tisíce metrů a z toho tři tisíce metrů byl volný pád. Letíte rychlostí asi dvě stě kilometrů za hodinu volným pádem. To už je dost času něco vnímat.
Co se vám honilo hlavou? Hlavně ať se otevře padák?
Se strachem problém nemám, ale když jsem byl na hraně vrtulníku a viděl tu díru pod sebou, tak to nebyl příjemný pocit. Ale postrčí vás a padáte dolů – na rozmyšlení nemáte čas, protože za vámi jdou další. Ale snažil jsem si to užít.
Dá se to srovnat s adrenalinem, který prožíváte na střídačce?
V něčem to podobné je, ale skok padákem je krátký moment, ve fotbale je to napětí delší.
