V Chorvatsku panoval dlouho před Eurem velký optimismus. Tomu se nelze divit, že?
Zřejmě ne, protože máme opravdu kvalitní hráče. Podle mnohých je to nejsilnější generace v historii chorvatského fotbalu. Už když jsme postoupili do Francie, řekl jsem, že chceme vystoupit ze stínu bronzu, který naše reprezentace získala na mistrovství světa 1998 právě ve Francii. Naši hráči mají zkušenosti, podílejí se na výsledcích Realu Madrid, Barcelony, Juventusu, Interu Milán, Fiorentiny, Šachtaru Doněck... A jsou v nejlepších letech. Je to mimořádná generace.
Je těžké vést kolektiv plný hvězd?
Mým úkolem je, abych z nich vytvořil i hvězdný tým - aby hvězdy předaly svoje schopnosti ve prospěch mužstva. Když se nám to podaří, uspějeme. Reprezentaci vedu od loňského září, ale mám dost zkušeností na to, abych poznal, že taková atmosféra v ní ještě nikdy nebyla. Všichni hráči berou Euro velmi vážně, jde jim o společnou věc, mají obrovskou motivaci a touhu po úspěchu. V týmu je kamarádský duch a pozitivní atmosféra, což dřív chybělo.
Takže jste nemusel krotit optimismus hráčů?
U nás se říká, že když si člověk nepozvedne laťku, tak se dál nedostane. Hráči vědí, že něco umějí, navíc je pro ně tenhle turnaj velkou šancí, aby ještě vylepšili svoji kariéru. Myslím, že jejich optimismus stojí na reálných základech. A taky vědí, že jsou schopni hrát rovnocenně s každou reprezentací na světě.
„Pro každého jste těžkým soupeřem, největší českou předností je týmová hra. To je výsledek práce trenéra Vrby.“ |
A co jejich egoismus?
Už jsou v letech, kdy je jim jasné, co je třeba udělat pro úspěch týmu. Zkušeností na to mají dost. Ale i sebevědomí - jen si vezměte, že čtyři roky za sebou naši hráči dosáhli na některý z evropských pohárů. Mandžukič vyhrál s Bayernem Ligu mistrů, Modrič dvakrát s Realem, Rakitič jednou s Barcelonou a třeba Lovren hrál letos s Liverpoolem finále Evropské ligy.
A vy jste si dovolil luxus. Stopera Lovrena, který řekl, že na Euro pojede jen jako hráč základní sestavy, jste vyřadil z kádru. Bylo to těžké rozhodnutí?
Vůbec ne. Ale je lepší, že se to stalo po březnové přípravě, než třeba při závěrečném soustředění. Kdekoli jsem působil, nestrpěl jsem neposlušnost, nedisciplínu nebo podobná ultimáta. Dejan si o to řekl, to jsem nemohl přijmout.
Zmínil jste stín bronzu z mistrovství světa 1998 i skutečnost, že tahle generace je lepší, než byli Šuker, Prosinečki, Boban a další z této éry. Opravdu?
Podle klubů, kde hrají současní hráči, je to minimálně srovnatelné. Ano, současný předseda svazu Šuker byl tehdy se šesti góly nejlepším střelcem šampionátu a už hrál v Realu, Boban zářil v Miláně, Jarni v Juventusu, Vlaovič ve Valencii a Prosinečki už měl za sebou také angažmá v Realu, což byly hlavní hvězdy. Jenže teď je to pole širší. Ale je pravda, že jsme tehdy měli něco, co nám teď možná chybí.
A to?
Byli jsme mladičká země s velkou touhou a entusiasmem nejen hráčů, ale celého národa něco dokázat. Nicméně podporu fanoušků máme i teď. A velkou! Vždyť Chorvatsku je sotva pětadvacet let.
Pociťujete tu paralelu, že na další úspěch může Chorvatsko dosáhnout po osmnácti letech právě ve Francii?
Samozřejmě. Tu radost a veselí na ulicích, náměstích, v hospodách si dodnes připomíná celá země. A teď kdekdo zdůrazňuje, že Francie je pro nás zaslíbená. Jenže Francie to za nás neuhraje, to musíme sami.
Chorvatský trenér Ante Čačič rozdává pokyny.
Vašimi předchůdci u reprezentace byli trenéři Kovač, Bilič nebo Kranjčar - všichni za sebou měli úspěšné hráčské kariéry, což není váš případ. Neberete to jako handicap?
Velkou hráčskou minulost nemám, to je pravda. Jako trenér jsem začal v nižších soutěžích až po třicítce, postupně jsem se prosadil až do ligy a s Dinamem Záhřeb jsem v roce 2012 postoupil do Ligy mistrů. Je za mnou třicet let trenérské práce, ale že jsem nehrál špičkový fotbal... Když trenéřinu přirovnám k běhu na sto metrů, tak Kovač a spol. začínali na čtyřicítce, zatímco já musel do startovních bloků.
Po pravdě, my Češi vám teď trochu závidíme. V brance máme Čecha, v záloze Rosického, ale tím výčet osobností končí. Může vás český tým něčím překvapit?
Menší počet velkých jmen v žádném případě nezmenšuje schopnosti vašeho mužstva. Vyhráli jste kvalifikační skupinu, z níž nepostoupilo Nizozemsko. Turecko jste porazili na jeho půdě, což dokáže jen dobrý tým. Jste pro každého těžkým soupeřem, jehož největší předností je týmová hra. To je výsledek práce trenéra Vrby, o jehož rukopisu jsem se přesvědčil sám. V roce 2013 s Plzní vyřadil v předkole Ligy mistrů Maribor, který jsem tehdy trénoval. Na nás zbyla jen Evropská liga. Vaší výhodou je, že se před mužstvem netyčí nutnost úspěchu, není na něj přehnaný tlak. O to víc ho respektuju.
Od Česka se nic moc nečeká, může to být naše výhoda?
Je jasné, že reprezentace, které jsou předem „nominovány“ na úspěch, to mohou pociťovat jako břímě. S batohem na zádech se hraje těžko.
Jaký je vlastně váš vztah k českému fotbalu?
Kdo by ho neznal! Znám celé generace vašich hráčů. Mistrovství světa v Chile 1962, stříbro: Masopust, Novák, Pluskal, Pospíchal, Schrojf, Kadraba, to jen namátkou. Evropské zlato z Bělehradu 1976: Panenka a jeho úžasná penalta, Viktor, Nehoda, Veselý, Slováci Ondruš, Masný, Pivarník... Stříbro z Eura v Anglii 1996: Poborský a jeho paráda proti Portugalsku, Nedvěd, Šmicer. A bronzové Euro v Portugalsku 2004? Přibyli Čech, Baroš, Koller, Rosický. Tehdy jste měli na zlato.
Co se vám tak líbí na českém fotbalu?
Má svoji školu, svůj směr a duši, to platí odjakživa. Tým trenéra Vrby se snaží o rychlou, moderní a přímou hru, působí kompaktně a je dobře organizovaný. A ty úspěšné šampionáty, jak jsem je vyjmenoval, to není jen tak.
Kdybyste mohl, půjčil byste si některého z českých hráčů do vašeho týmu?
O českém mužstvu mám dobré mínění, ale nepůjčil - což ovšem platí i o španělském a tureckém celku. Myslím, že Chorvatsko teď má dostatek kvalitních hráčů.
Momentky z duelu Chorvatsko - Turecko (1:0).
Kam až by měla chorvatská reprezentace postoupit, abyste byl po Euru spokojený?
Byl bych nespokojený, kdybychom uvázli ve skupině. Postup je náš první velký úkol, možná nejtěžší. A ve vyřazovací části se může stát cokoli. Už jsem ale řekl, že tahle naše generace může hrát rovnocenně s každou reprezentací na světě.
Bral byste postup ze skupiny společně s českým týmem?
To by se mi líbilo. Myslím, že by to tak velké překvapení nebylo, protože naše skupina nemá outsidera.
Turecko a Španělsko ale ve Francii podporují tisíce fanatických příznivců...
Toho se nebojím, protože my nejsme o nic menší fanatici.
