"Pro kluky je to něco nového. Ale zatím nemám pocit, že by na mě čekali za rohem a chtěli mě zbít," usmívá se 36letý trenér gólmanů, který sám dřív chytal.
Pozoruhodné nejsou jen jeho metody, ale také životní dráha. Už v patnácti letech zaujal pozorovatele na mládežnickém turnaji a zamířil do mnichovského Bayernu. "Bylo to 3. 8. 1992 v 8 hodin ráno. Na to v životě nezapomenu," popisuje Barbuščák, který mimo fotbalu pracoval také v gastronomii.
Jaké pro vás bylo odejít v patnácti letech do Německa?
Šokující. Odjel jsem z malilinkého hlavního města komunismu do metropole kapitalismu. Porsche jsem znal jen jako angličáka, a najednou jsem viděl, že to auto skutečně existuje. Když jsem hrál v Bratislavě, dostali jsme jedno tričko, trenky a šusťáky. V Bayernu mi najednou dali dvě tašky, kufr a k tomu oblek, osm párů kopaček a dvacet párů rukavic.
Co jste si s tím vším počal?
Moje první myšlenka byla jít domů, každému to rozdat a podělit se o to skvělé, co jsem prožil. Byla to výborná škola do života. Moji rodiče šetřili patnáct let na mikrovlnku, a když jsem dostal výplatu, mohl jsem si jich najednou koupit pět. Takové věci jsou pro dítě hodně dobré – naučit se prát, žehlit, vařit, sám se donutit se učit, i když v takovém věku člověka zajímají jenom holky. Z té doby nelituju ani vteřiny.
Kristián BarbuščákNarodil se 20. února 1977 v Bratislavě. V mládí chytal za zdejší Slovan a Inter, v patnácti zamířil do mnichovského Bayernu. Následně prošel juniorskými týmy Unterhachingu, Lazia, Austrie Vídeň a Grasshoppersu Curych, odkud odešel do akademie New Yorku Red Bull. Tam ve 22 letech ukončilo jeho kariéru vážné zranění kolena. |
Jak to bylo s vaší kariérou?
V dorostu Bayernu mě trénoval Gerd Müller, trenérem brankářů byl Sepp Maier a třikrát v týdnu jsem byl v kontaktu s Oliverem Kahnem jako dvojník. Pak jsem šel do juniorky, ale tam jsem se do branky nedostal, tak mi šéftrenér Giovanni Trapattoni domluvil přes kamaráda Dina Zoffa místo v juniorce Lazia.
Všechna jména, co jste zmínil, znamenají ve světovém fotbalu pojem. Jaké bylo potkávat takové osobnosti?
Nejdřív to bylo zvláštní, ale pak to člověk bral tak, že je součástí celého Bayernu. Setkávali jsme se s hráči jako Christian Ziege, Thomas Helmer, Lothar Matthäus, Mario Basler, Steffan Effenberg, ale nedívali jsme se na ně zespoda, byli jsme jedni z nich. První týden jsem z toho padal na zadek, ale pak jsem dělal všechno pro to, aby jiní mohli padat na zadek přede mnou. Bohužel se mi to nikdy nepovedlo.
Po Laziu jste prošel ještě vídeňskou Austrií, curyšským Grasshoppersem, až jste zakotvil v akademii New Yorku Red Bull. Co se stalo pak?
V důležitém utkání s Tampou mi skočil jeden hráč na koleno a prolomil mi ho. Dostal jsem dvě koleje, šrouby a s fotbalem jsem skončil. Vrátil jsem se zpátky do Evropy, měl jsem různé rehabilitace, ale v životě už bych nikde neprošel přes lékařskou kontrolu.
Jak jste se s tím vyrovnal?
Dva roky jsem o fotbalu nechtěl ani slyšet. Bylo to pro mě dost těžké, protože jsem najednou nevěděl, co budu dělat. Tak jsem se vrátil do Mnichova, kde jsem to nejvíc znal, a nějak jsem se dostal do gastronomie, kde člověk nepotřebuje být vyučený a dostane hodně peněz. Tak jsem osm let pracoval v gastronomii, u toho jsem si udělal trenérskou licenci a jezdil na různé stáže. Když jsem měl čas, sedl jsem do auta a jel jsem třeba do Milána, kde jsem se podíval na dva tréninky. Byl jsem také v Realu Madrid, bundesligu mám obježděnou celou.
Co vám nejvíc dalo?
Záleží na tom, kvůli čemu tam člověk jede a na co se kouká. Třeba v Realu mě až tak nezajímala technika tréninku, ale jak mentálně přichystají brankáře jako Iker Casillas. Nebo jak pracují s Jerzym Dudkem, který pořád dělá náhradníka, ale přitom je stále motivovaný. Dopředu si zvolím věci, které mě zajímají, a podle toho si vyberu místo, kam jedu. Někdy se vůbec nedívám na gólmany, ale na celkovou strukturu, organizaci a fungování klubu. Všiml jsem si, že v Česku se často vymlouvají na peníze, ale žijeme ve 21. století, a když člověk chce, dá se úplně všechno.
Brněnský brankář Václav Hladký v akci.
Takovou filozofii se snažíte prosadit v Brně?
Já jsem mladý trenér. Mám toho málo za sebou, ale hrozně moc před sebou. Pokouším se všechno, co jsem zažil a prožil, využít tady v Brně. Dokážu o sobě říct, že nejsem ten typický trenér, který jde s gólmany na 45 minut stranou, tam něco dělá a pak se vrátí. Mě strašně zajímá, jak udělat z brankáře top atleta nejenom po fyzické, ale i mentální stránce. Vezmu si hodně i z jiných sportovních disciplín, jdu se dívat na atletický trénink, na box, na basketbal, volejbal, balet. Z každého si vezmu něco, z toho složím svou filozofii a každému brankáři individuálně podám to, co potřebuje.
Takže ke každému z nich přistupujete jinak?
Úplně. Pro mě je důležité znát jejich rodiče, kde a jak vyrůstali, jak mají uložené kopačky. Podle toho poznám, jak s nimi mám pracovat. Co je pro ně důležité, jak je můžu motivovat a jak z nich dostat maximum. Od té doby, co jsem v Brně, se například brankáři stravují úplně jinak. Na čem si dřív pochutnali, to si dnes do těla nedají, protože vědí, že je to bordel.
Jak se vám v Brně pracuje?
Hodnotím to pozitivně, poznal jsem nové a zajímavé lidi. Mám velký respekt k těm, kteří se točí kolem českého fotbalu, protože je až neuvěřitelné, co dokážou v podmínkách, které mají ve srovnání třeba s Německem. Já se pořád učím a zároveň doufám, že zkušenosti, které jsem nabral, zdejším gólmanům pomáhají. Třeba u Vaška Hladkého je vidět velký posun, pracuji i s mladšími brankáři v klubu.
Václav Hladký říkal, že s ním pracujete i mentálně. Zajímáte se hodně o psychologii?
Jako trenér se hodně zajímám o prvky, jak hlídat adrenalin. Zjišťuju, co všechno gólmanovi pomáhá nebo ubližuje třeba ohledně výskoku. Třeba mu na tréninku zakryju pirátskou páskou oko a sleduju, jak rychle pasivní a aktivní oko pracuje s mozkem, jak rychle vnímá balon, jakou stranou, jak rychle letí pokyn z mozku do ruky. Snažím se gólmana nějakým způsobem někam dostat a pak vidím, jak se v těch situacích chová.
Jste hodně náročný? Vyčítáte často brankářům chyby?
Jsem moc náročný. Jsou určité branky, kterým zabránit nejde, ale vždycky se hodně dívám na postavení nejen gólmana, ale celé obrany. Je třeba předvídat situace a tím jim předem zabránit. Proto je můj největší vzor Petr Čech. Co se týče umění s nohou nebo rukama, jsou i mnohem lepší brankáři. Ale on výborně předvídá situace, perfektně si naviguje a organizuje tým, takže mnoha situacím zabrání.
To chcete i po Hladkém?
Ano. Ale potřebuje chytat ještě rok dva v nejvyšší soutěži, aby toho umění dosáhl.
Kam by to mohl dotáhnout?
To se těžko říká, protože chytá ligu teprve půl roku. Ale je velice poslušný a ctižádostivý, takže si ho dokážu představit v bundeslize nebo v Anglii. Ne hned, ale s nějakým mezistupněm by to mohl dokázat.
A jaké jsou vaše cíle? Neláká vás být hlavním trenérem?
To ne. Mí známí i rodina mi říkají, jestli bych to se svými zkušenostmi a jazyky nechtěl zkusit, ale já jsem nikdy nehrál v poli. Byl jsem vždycky brankář, proto ho strašně moc chápu. Poznám, kdy je unavený, kdy je třeba mu dát volno a podobně. Myslím si, že je dobré najít si správný obor a v něm se zdokonalovat. A to je pro mě práce s brankáři.
Je přísný, ale konstruktivní, popisuje kouče Hladký Večer si rád koupil v obchodě pomazánku s čerstvým pečivem a doma si na obojím pochutnával. Poté, co si jej vzal do parády trenér Kristián Barbučšák, se však Václav Hladký podobného jídla ani nedotkne. "Když jsem mu o tom říkal, tak mu málem vyskočily oči, jestli si nedělám srandu," popisuje brankář fotbalové Zbrojovky. "Teď už vím, jaký je to bordel, a když jsem v obchodě, ani na podobné věci nemám chuť. Vím, že si pochutnám i na tom, co je zdravé." Nejen jídelníček brněnského gólmana číslo jedna se změnil za tu dobu, co poznal neortodoxního kouče z Mnichova. Hladký má od té doby úplně jiný pohled na fotbal. "Zjistil jsem, že to není jen o tom čase, co strávíme na hřišti, ale i o stravě, doplňkových sportech a celkovém režimu. Myslím, že mi to hodně pomohlo," sděluje 23letá naděje Zbrojovky. Nyní chce dokonce na stadionu trávit co nejvíc času. "V top klubech přijdou hráči v 9 ráno a domů jdou v 5 odpoledne, jako kdyby chodili na osm hodin k pásu. Chtěl bych, abychom se také s trenérem scházeli každý den na delší dobu. Možnosti, co dělat, jsou obrovské – chodit na aerobik, box, dělat jógu, plavat, koukat na video. Mám rád pestrý tréninkový plán a je toho moc, kam se můžeme posouvat. Přitom to není nic šíleného na zrealizování," říká Hladký. Přestože byl na podzim brněnskou oporou, od Barbuščáka si příliš pochval nevyslechl. "Málokdy řekne, že něco bylo dobré. Nanejvýš, že to bylo lepší, pak jdeme a pracujeme na tom, aby to bylo ještě lepší. Hodně se koncentruje na malé detaily, které spolu rozebíráme u videa. Je hodně přísný, ale zároveň konstruktivní." Před startem sezony se snažil Barbuščák nabudit brankáře i celý tým prohlášením, že v prvních pěti kolech Zbrojovka nedostane gól. Hladký ovšem inkasoval hned ve druhém duelu. "To jsem byl hodně naštvaný," přiznává trenér. "Ta branka šla na konto Hladkého. Nechytil přihrávku, která šla přes malé vápno, navíc organizace defenzivy ještě u něj nebyla na takové úrovni jako dneska. Všechny góly do sedmého kola jsme dostali ne kvůli perfekcionismu soupeře, ale po chybách defenzivy nebo brankáře." Co se týče práce před a mezi tyčemi, vyznává Barbuščák německou školu. "Učí nás, abychom byli ofenzivní a nebáli se vylézt z brány. Bylo to pro nás něco nového a ze začátku jsme z toho byli trošičku vykulení, ale pomalu se to do nás dostává," oznamuje Hladký, který oceňuje i psychologii svého trenéra. "Dokáže poznat, jak se člověk cítí, je to hodně o osobním přístupu. Mně to hrozně vyhovuje a jsem rád, že je tady." |
