Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bývalý reprezentant v Kanadě trénuje děti. Zájem je o ně i v Dortmundu

Z PARKU DO EVROPY? V jednom z vancouverských parků založil bývalý mládežnický reprezentant Libor Volf fotbalovou akademii pro děti. O ty nejtalentovanější je už zájem i v Evropě. | foto: Volf Soccer Academy

1 2015
Od šestnácti patřil do reprezentačních výběrů, ale když jeho ročník vezl před osmi lety z Kanady světové stříbro, Libor Volf se díval jen v televizi. Přesto se druhá největší země světa stala i pro něj osudem: když ukončil kariéru, založil ve Vancouveru akademii, ve které vychovává malé fotbalisty. A jde mu to náramně dobře.

„Jsem tu naprosto spokojený. Dělám práci, kterou mám tak rád, že mě ani nebaví chodit spát. Už bych neměnil,“ říká bývalý záložník, který na začátku týdne dorazil do Česka. Navštívit kamaráda Kamila Vacka a natočit po jeho boku reportáž pro Studio Fotbal Extra, pravidelný pořad České televize.

Právě s Vackem kdysi nastartoval kariéru v Olomouci, patřil k největším talentům a nechyběl v reprezentačních výběrech do šestnácti a sedmnácti let. Na šampionát do Kanady se však už nedostal.

„Ale naprostou většinu kluků, kteří tam hráli, jsem znal. Martin Fenin, Lubo Kalouda, Ondra Kúdela, na pokoji jsem býval při soustředěních s Kubou Marešem,“ vzpomíná. „Nedávno jsem zjistil, že oni tehdy hráli i přímo ve Vancouveru, kde já teď bydlím. Je to zajímavá náhoda.“

Když jste viděl, jak kamarádi vezou z Kanady stříbrné medaile, zalitoval jste, že tam nejste s nimi?
Bylo mi to líto, samozřejmě. Máš svůj sen, chceš to dotáhnout daleko. Byl jsem typ kluka, který je odmalička na hřišti, s balonem, pořád jsem zkoušel finty. Vzpomínám si, jak jsem na Štědrý den kopal ve sněhu, mamka mě musela hnát domů na večeři... Právě proto mě to mrzelo. Obzvlášť když jsem pak hrál ve Španělsku, trápil jsem se, byl jsem tam sám, neuměl jazyk. A viděl jsem, jak ti kluci hrají po Evropě nebo doma první ligu.

Libor Volf

Bývalý mládežnický reprezentant se narodil 13. února 1987. Fotbal začal hrát za Dubicko, pak přešel do Zábřehu na Moravě, kde si ho vyhlédla Sigmu Olomouc. V áčku dospělých se však neprosadil a odešel hrát třetí ligu do Španělska - nastupoval za týmy Comarca de Nijar a Carboneras.

Když hráčskou kariéru ukončil, odcestoval do Kanady, kde po čase založil Volf Soccer Academy, vlastní mládežnickou akademii. V současnosti vede 80 dětí.

Proč jste se na rozdíl od nich na nejvyšší úrovni neudržel?
Pamatuju si, že jsem odehrál poslední zápas za sedmnáctku proti Nizozemsku, dal jsem tehdy i gól. Pak už jsem se tam nikdy nedostal... Nedá se říct jeden důvod, byla to souhra víc věcí. Na jednu stranu zranění, měl jsem problémy s koleny, s kotníky. Druhá věc byla to, že jsem byl moc velký hračička. Trenéři mě měli většinou rádi, ale měl jsem je asi víc poslouchat. 

V čem třeba?
Pořád jsem místo jednoho doteku dělal další čtyři... Ale vlastně si dodneška kladu otázku proč. Proč druzí jo, a já ne, když jsme byli dlouho na stejné úrovni. Fotbalu jsem možná dával víc než třeba Martin Fenin, přesto to nevyšlo. Ale musel jsem se s tím poprat. Život jde dál, co bylo, bylo. Když jsem založil akademii, začal jsem znovu fotbalem žít naplno.

Jak jste se k trénování dětí dostal?
Začalo to tím, že jsem hrál ve Španělsku třetí ligu, v Carboneras poblíž Almerie. Naučil jsem se jazyk, udělal si spoustu kamarádů, se kterými jsem doteď v kontaktu. Ale po dvou letech jsem najednou cítil, že se musím posunout dál. Jsem takový - musím se pořád pohybovat. Tak jsem odjel navštívit do Kanady kamaráda a už jsem tam zůstal.

Takže jste tam neodjížděl s plánem založit akademii a trénovat?
Vůbec ne. Jel jsem se tam spíš hledat. Bylo mi už čtyřiadvacet, měl jsem problém s kotníkem i kolenem, takže jsem dospěl k tomu, že fotbal už hrát nebudu. Trochu jsem to vzdal. Rozhodl jsem se, že radši budu cestovat, učit se jazyky, sbírat kontakty. A uvidím co přijde.

A co přišlo?
Můžete mít jakékoli znalosti, kontakty, titulů kolik chcete, ale když jako cizinec přijdete do Kanady, většinou začínáte pěkně od píky. Já jsem rok pracoval na stavbě, dohodil mi to jeden ruský kamarád. Díky němu jsem tam vůbec mohl zůstat: podpořil mě, pomohl zařídit víza, což je strašně složité.

Poděbradka ve vlaku a promeškaná svatba

Kamil Vacek a Libor Volf zůstali kamarády, i když je dělí 8000 kilometrů

Libor Volf nastupoval během kariéry s řadou pozdějších ligových hráčů, největší přátelství ho však pojí s Kamilem Vackem, sparťanským záložníkem, který nyní hostuje v Mladé Boleslavi. S ním se zná od žákovských let, kdy společně hráli za Olomouc. 

„Dojížděli jsme stejným vlakem. A já si doteď pamatuju, jak Kamil pořád všude s sebou tahal láhev Poděbradky,“ chechtá se Volf. 

S kamarádem se na začátku týdne potkal po delší době, když společně v pražských Letňanech natáčeli reportáž pro pořad České televize Studio Fotbal Extra. Jinak se příliš často nevidí, přátelství tím ale nijak neutrpělo. 

„My bychom se třeba pět let nemuseli vidět, ale to přátelství bude pořád strašně pevné. Známe se asi od 12 let a jsme jako bratři,“ říká Volf.

„Kamarádi budeme pořád, i přes velkou vzdálenost, která nás dělí,“ přidává se Vacek. A dodává, že společně slaví třeba silvestra. „On mi tam vždycky pouští to video s rozhovorem o poločase utkání s Teplicemi, kde jsme se Spartou hráli o titul a já řekl: My ten gól dáme, nebojte se... Z toho má pořád srandu.“

V Sigmě spolu bydleli na internátu, postupovali mládežnickými týmy a probíjeli se nástrahami teenagerského věku. „Běhali jsme za holkama, ale to už teď Kamil nemůže, když je ženatý,“ popichuje kamaráda Volf. Na loňskou svatbu byl pozvaný, kvůli nabitému programu však dorazit nestihl. „Když mi pak kluci ukazovali fotky, skoro jsem brečel,“ netají.

S dávným parťákem by se mohl vídat častěji, kdyby mu domluvil v Kanadě angažmá. „Nabízel jsem mu, že najdu něco v americké Major League Soccer, ať to máme k sobě aspoň o něco blíž. Zatím je asi brzo, ale třeba za tři čtyři roky... Kdo ví?“

Jak jste práci na stavbě zvládal?
Moc mě to samozřejmě nenaplňovalo, věděl jsem, že to není nic, co bych chtěl dělat dlouhodobě. Přemýšlel jsem, co dál, až mi jednou kamarádka řekla: Co kdybys tady trénoval? Zamyslel jsem se a říkám: O.K., to možná není špatný nápad.

Jak jste začínal?
Nejdřív jsem pomáhal známému, který trénoval tým kluků do čtrnácti let. Byl jsem asi na šesti trénincích, pak jsem se rozhodl, že bych si rád založil něco svého. Chvíli jsem to ještě oddaloval, pořád jsem pracoval na té stavbě, ale pak najednou přišel moment, kdy jsem si řekl: Tak, a teď na to vlítnu. Už není cesty zpátky, musím dělat něco, co mě baví. Z toho týmu jsem si půjčil čtyři kluky, přivedl je do parku v krásné lokalitě, koupil branky a začal jsem je trénovat.

Čtyři kluci by asi na založení akademie nestačili. Jak se vám povedlo, že teď jich máte osmdesát?
Šlo to vlastně samo. Lidi chodili kolem, koukali, jak trénujeme a ptali se, o co jde. Myslím, že to bylo díky tomu místu, které jsem zvolil. Jmenuje se David Lam Park, chodí tam hodně lidí, prostě si nás všimli a začali se zajímat. Přišlo šest kluků, pak osm, deset... Lidi si o mých trénincích začali povídat. Díky dobře vybranému místu jsem tam, kde jsem.

Teď už je vaše akademie mezi místními známá?
Zvolil jsem jako barvu oranžovou a modrou a lidi už vědí, že tyhle barvy do parku patří. Že jsme taková součást místní komunity, že tam patříme. Když nám to půjde dál, třeba o tom jednou napíšu knížku: Kluci z David Lam Parku.

Trochu to připomíná Brazílii, kde děti často trénují v akademiích hned u pláže... 
Je to podobné. Ten park není žádný Nou Camp, ale já říkám, že fotbal se nejlépe naučíte tam, kde vám míč skáče na koleno. Tím se hodně zdokonalíte v ovládání balonu, v technice. A na klucích je to vidět, za dva roky udělali obrovský pokrok.

Na techniku se v tréninku zaměřujete nejvíc?
Od pěti do patnácti let je to nejdůležitější, v tom věku se ještě děti mohou technicky zlepšovat. Míčové schopnosti, rychlost, soutěživost, na to kladu největší důraz. Taktiku se naučí později, do té doby to musí být hlavně zábava. A když máte kvalitní trenéry, kteří tohle chápou, můžete vychovat fotbalistu kdekoli - třeba i na Aljašce.

V jakém věkovém rozmezí jsou děti ve vaší akademii?
Od šesti do třinácti let. Ale mám tu i pár kluků, kterým je čtrnáct, patnáct a hrají za Vancouver Whitecaps, největší klub ve městě. S těmi pracuju individuálně, snažím se je učit jeden na jednoho. S tím nejtalentovanějším, Nicolasem, jsem teď byl v Německu na testech, v Dortmundu a Freiburgu.

Vážně?
Ano. Mám tam kamaráda Andiho Raducana, jeho táta hrál za Borussii Dortmund a byl kapitán rumunské reprezentace. Přes něj jsem to domluvil. Nico fotbal miluje, chce ho dělat, je pořád na hřišti. Má velký potenciál, tak jsem mu chtěl ukázat, jaký je rozdíl mezi fotbalem v Evropě a v Kanadě.

Jak uspěl ve srovnání s Evropany?
Byl jsem strašně překvapený. Nejdřív jsme byli ve Freiburgu a on hned po prvních pár dotycích s míčem ukázal, že na to má. Připadalo mi, že ostatní dokonce převyšoval, tak jsme zkusili i Dortmund, kde je úroveň ještě vyšší.

Fotogalerie

Tam asi není snadné mladého kluka dostat, ne?
Je to obrovsky těžké. Říkali mi, že každý den někdo klepe na dveře a snaží se tam své dítě dostat aspoň na zkoušku. Ani mně to Andi hned neslíbil, nejdřív si ho chtěl vyzkoušet ve své akademii. Nakonec se to povedlo a on opět patřil k nejlepším. Po třech trénincích mi trenér řekl, že pokud bude Nico v Evropě, chce ho získat. 

Povede se to?
Zatím to řešíme. Jeho otec by byl pro, maminka je zatím spíš proti. Vancouver je krásné a ekonomicky silné město, které nikdo nechce opustit, je tam obrovsky vysoká životní úroveň. Uvidíme, jestli Nicovi rodiče nakonec kývnou a pustí ho do Evropy. Každopádně to, jak v Německu uspěl, pro mě bylo zatím největší ocenění. Věřím, že další kluci budou následovat.

Blíží se tedy doba, kdy Kanadu zasáhne fotbalový boom?
Myslím, že ano. Za dva měsíce tam začíná ženské mistrovství světa, staví se plno nových hřišť. Měli by ale investovat do trenérů mládeže, to tam zatím moc nefunguje. Často trénují rodiče, kteří toho o fotbale moc nevědí. Berou ho pořád trochu jako rekreační sport. Ale teď už ho podle statistik hraje skoro 43 procent sportujících dětí, zatímco hokej jen 20 procent.

Přitom Kanada je a asi vždycky bude braná jako nejhokejovější země světa...
Tou samozřejmě je. Ale fotbal je čím dál populárnější. Nedávno jsem měl takový zážitek, který mi přišel symbolický. Trénoval jsem kluky na turnaji a v pauze jsem se šel projít. Skoro u každého domu byla hokejová branka. Prošel jsem kolem jedné, nikdo tam nehrál. Pak druhá, také nic. A u třetí byl kluk, který měl hokejku hozenou na zemi a kopal na branku míčem.

Nedávno jste se podíval také do Ugandy. O co přesně šlo?
Zapojil jsem se do projektu, ke kterému jsem se dostal přes jeden kontakt v Kanadě. Není to čistě jen o fotbale, spíš o propojení Kanady s Ugandou formou třídenního turnaje We Got Skillz, který se pořádá v Kampale, hlavním městě Ugandy. V minulém roce se zúčastnilo přes 600 dětí, a to ještě bohužel některé týmy musely být odmítnuty. Snažím se zapojit do toho i své kamarády, protože jakákoliv pomoc, hlavně materiální, je vítaná. Málokdo si dokáže představit, jaký úsměv vykouzlí na tváři dětem v Ugandě obyčejný balón nebo použité kopačky.

Zpátky k akademii: jak si ji do budoucna představujete?
Věřím tomu, že jednou se mi podaří vybudovat takové podmínky, že budeme mít tři čtyři evropské trenéry. A já budu týden tam, pak tři týdny v Evropě. Zkrátka mít tak silné zázemí, aby akademie fungovala spolehlivě i beze mě.

Nemyslíte na trenérskou dráhu v klubu?
Ne, to bych nechtěl dělat. Pořád vám někdo něco diktuje, nemáte svobodu, všechno je nalajnované. Já si můžu každé tři měsíce říct: tenhle klub se mi líbí, dělají to tam dobře, tak tam pojedu na dva týdny na stáž. To je k nezaplacení.

Čistě hypoteticky: kdyby vám teď někdo dal na výběr, jestli hrát první ligu v Česku, nebo pokračovat v akademii, co byste zvolil?
Neměnil bych, určitě ne. Z jednoho důvodu: když budu dobrý, akademii můžu vést do konce života. Může to pro mě být jistota, i když třeba budu cestovat. Je to něco, co jsem si vybudoval a na co jsem docela pyšný. Mám plno volného času, dopoledne se můžu věnovat něčemu jinému, protože děti jsou ve škole a trénink začíná až v půl čtvrté odpoledne. Učím se jazyky, často cestuju, hledám nové věci. To se mi líbí: jsem svůj vlastní pán. To bych jako fotbalista nikdy neměl.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze