A jak v současné době sportujete?
S kamarádama chodím na tenis a golf, v zimě zase na hokej. Fotbalu už moc nedám, protože mám dodnes potíže s kolenem.
Chystáte se padesátiny nějak bouřlivě oslavit?
Bouřlivě ne, ale doma v Pardubicích bude těch akcí asi víc. S rodinou, s mou nejbližší partou a pak s dalšími kamarády a přáteli. To víte, za ty roky si člověk těch lidí nastřádá kolem sebe hodně.
Fanoušci vás pamatují především jako velkého slávistu. Jak na klub svého srdce vzpomínáte?
Samozřejmě jsem pořád slávista, ale už půl roku je ve mně taková hořkost z našeho posledního rozchodu. Slavia mě v listopadu 2012 angažovala jako šéfa klubového skautingu. Moc jsem se na tu práci těšil, přerušil jsem fotbalové kontakty a vztahy ve Spojených státech, ale loni v létě mi bylo oznámeno, že ve Slavii končím.
Údajně to byl důsledek změny klubové struktury. Ve Slavii se výrazně zúžila sekce skautingu, které jste šéfoval.
Já už se k tomu nechci vracet. Neoficiálně se ke mně doneslo, že jsem zároveň s generálním ředitelem Kusým skončil proto, že právě pan Kusý si mě do Slavie z Pardubic přivedl. Jen jsem přesvědčený, že ten rozsáhlý skauting Slavia potřebuje.
Co vám dnes říká jaro 1986 a ligové utkání Slavie v Banské Bystrici?
Samozřejmě mých pět gólů v jednom zápase, vyhráli jsme tenkrát 7:0. Ale bude to už osmadvacet let, takže z té mojí pětice gólů si vybavuju jen dva, a to ještě spíš tak matně.
Luboš KubíkNarozen: 20. ledna 1964 |
V létě 1988 jste se spoluhráčem Knoflíčkem emigrovali. Jak tohle vaše rozhodnutí hodnotíte dnes?
Bylo to tenkrát rozhodování těžké, ale nelituju toho. A věřím, že nelituje ani Knofla. Ono to tak tenkrát nejspíš muselo být. A i když jsem ve svých nejlepších fotbalových letech nesměl rok hrát, vrátilo se mi to bohatě. Chtěl jsem se hráčsky posunout výš a v tehdejším Československu ani ve Slavii to prostě nešlo, režim tenkrát byl, jaký byl. A já si po té roční pauze zahrál postupně za Fiorentinu, Mety a Norimberk.
Na které zahraniční angažmá vzpomínáte nejraději?
Každé mi přineslo něco. Ale pokud jde o fotbalové kvality, tak to jednoznačně byla italská liga ve Fiorentině. V téhle soutěži jsem se mohl poměřit s tak věhlasnými hráči, jako byli například Maradona, který tenkrát hrál za Neapol, Gullit, Van Basten, Klinsmann nebo Matthäus. A to říkám jen tak namátkou, protože těch hvězd bylo mnohem víc. Zkrátka byla to fantastická škola.
Můžete prozradit, ve kterém klubu jste měl nejlepší smlouvu?
Jestli se ptáte na peníze, tak ty byly v podstatě plus minus všude stejné. Vycházelo to tak ve Fiorentině, Metách i v Norimberku.
A co Chicago Fire v americké nejvyšší soutěži MLS?
Tam to nebylo o penězích, ale hlavně o nádherném životním stylu. Fotbal tam byl pohoda a užíval jsem si ho. Navíc jsme hned v prvním roce 1998 vyhráli titul i pohár. Prostě paráda.
Když jste se v létě 1995 vracel z Norimberku domů, zamířil jste do třetiligové Bohdanče. Proč ne do Slavie?
Po zranění jsem se potřeboval rozehrát, tak jsem šel pomoct svému strýci Jiřímu Novákovi, který v bohdanečském klubu šéfoval.
Jenže po půl roce v Bohdanči jste přestoupil do Drnovic.
Slavia tenkrát měla nabité mužstvo a tak jsem volil mezi nabídkami Jablonce a Drnovic. Ale v létě 1996 po stříbrném mistrovství Evropy v Anglii slávisti hodně opor prodali ven, například Poborského, Šmicera a Suchopárka, tak mě Slavia oslovila. Ale už na jaře 1997 jsem zase pomáhal Bohdanči vykopat první ligu, hrál jsem ji tam pak jen na podzim a začátkem roku 1998 jsem odešel do Chicaga.
Připomněl jste mistrovství Evropy v Anglii, na kterém jste nastoupil ve třech zápasech. Ale už šest let předtím jste si zahrál v pěti utkáních na mistrovství světa v Itálii. Jak na reprezentační éru vzpomínáte?
Jak bych asi mohl vzpomínat, když v Itálii jsme postoupili do čtvrtfinále a v Anglii udělali stříbrné medaile.
Když jste v americkém týmu Dallas Burn v roce 2001 skončil s aktivní kariérou kvůli zranění, po čase jste zkusil trénovat. Jenže vaše trenérské angažmá v polském klubu Slask Vratislav a ve čtvrté anglické lize u mužstva Torquay United měla krátké trvání.
Každý hráč po konci kariéry hledá nějaké uplatnění ve svém sportu a já si chtěl vyzkoušet to trénování. V obou klubech ale byla spousta problémů, mimo jiné i s penězi, a tak hlavně proto to nevyšlo. Ale jsem rád, že jsem si to vyzkoušel. Aspoň jsem se přesvědčil, že každodenní práce s mužstvem mi prostě nesedí. O to víc si považuju práce asistenta u amerických olympioniků v roce 2008 na hrách v Pekingu a o dva roky později u prvního mužstva USA na mistrovství světa v Jihoafrické republice.
Co děláte v současné době?
Žiju s rodinou v Pardubicích a s fotbalem jsem spojený jen jako patron české reprezentační sedmnáctky. A nemyslím si, že bych svou nejbližší budoucnost spojil s fotbalem nějak víc, určitě mě neláká trénování. To mnohem víc si užiju se sedmiletým vnukem Robinem od dcery Andrey.
V jednom z rozhovorů před dvanácti lety jste zmínil, že tehdy devítiletý syn Luboš to s fotbalem zkouší po tátovi. Kam to dotáhl?
Dneska Luboš studuje univerzitu v americkém Pittsburghu a hraje tamní univerzitní ligu. Ale abych nezapomněl, když už jsem se zmiňoval o vnukovi Robinovi, nesmím zapomenout na devítiletou Lauru, moje zlatíčko z druhého manželství. Tak proč bych se měl za každou cenu hnát do fotbalu.
