Doma u Kozáčiků je teď pořádný frmol. Ke dvěma malým slečnám (Matylda a Žofia) před pár dny přibyli ještě dva mnohem menší pánové, dvouvaječná dvojčata Ján a František. "Vždycky jsem chtěl mít velkou rodinu," usmívá se táta Matúš.
Kozáčikův příběh je hodně nevšední. Pochází z vesničky Horná Lehota, ale manželku si našel v Praze a česky mluví tak bezvadně, že byste v něm Slováka nehledali.
Chytal za Slavii, se Spartou získal titul, vyzkoušel si angažmá na Kypru, ovšem to nejlepší teď prožívá v Plzni. Taky se o něm traduje, že o sobě moc nemluví, jenže při tomhle rozhovoru téměř nešel zastavit.
Čtyři děti, to musí být zápřah. Takhle jste si to v necelých 29 letech plánoval?
Chtěli jsme tři děti, ale když nám doktoři řekli, že čekáme dvojčata, vůbec mě to nevyvedlo z míry. Pravda, mezi fotbalisty to není obvyklé, aby měli doma mateřskou školku. Spoluhráči, kteří už děti mají, se do mě pěkně navážejí.
Ti bezdětní mlčí?
Vcelku jo. Nedokážou si vůbec představit, jaký máme doma šrumec, proto se do hovoru nemontují.
Dokážete se vůbec soustředit na fotbal?
Předně se musím poklonit manželce, jak to zvládá. Já pomáhám, seč můžu, ale někdy doma být nemůžu. Dvě tři noci v týdnu zůstávám v Plzni, abych si odpočinul od nočního vstávání. Logicky si nemůžu dovolit být při zápase utahaný.
Tím spíš v současné Plzni. Ačkoli sází na útok, v poslední době se vám střelecky moc nedaří. Stačí, když brankář jednou zaspí, a hned je zle.
No právě, v pár zápasech se nám vymstilo, že jsme nedokázali dát druhý gól. Když vedeme 1:0 a do konce zbývá pár minut, musím být ještě ostražitější než jindy. Opakuju si, že může přijít situace, kterou nesmím podcenit.
Jak vnímá brankář, když spoluhráči přestanou střílet góly?
Během sezony jsou fáze, kdy vám něco nevychází. To je přirozené. Nám teď scházejí góly, takže musíme být pozornější při bránění. Nejde jen o mě, ale o celý mančaft.
V posledních dvou ligových zápasech to vyšlo. Udržel jste nulu a Plzeň vyhrála 1:0. Bude série pokračovat proti Tel Avivu?
To bych byl moc rád, ale radši se o tom nebavme, jen bychom tím přivolali něco špatného. Každopádně Tel Aviv je hodně nepříjemný soupeř, který hraje po zemi, rychle, dynamicky, technicky. Před dvěma týdny jsme v Izraeli měli štěstí, že jsme vyhráli.
Když vyhrajete i doma, téměř jistě si zajistíte postup do jarní fáze Evropské ligy.
Ne tak zhurta. Brzděte! Já hrozně nerad něco předpovídám. Představa, že postupujeme, je sice hezká, ale taky vás může oslnit. Sport je zvláštní i krásný v tom, že na začátku nikdy nevíte, jak to dopadne na konci. Proto se řídím heslem: Až to bude, tak to bude.
To vás naučily zkušenosti?
Taky. Už dávno nejsem ten kluk, který v devatenácti přišel do Slavie a myslel si, že mu patří svět.
Po Slavii následovala Sparta, kyperská Famagusta a od letošního léta Plzeň. Jakou štaci řadíte nejvýš?
Tuhle. Fotbal výborný, atmosféra v kabině bezvadná, fanoušci super. Nečekal jsem, že Plzeňáci tolik žijí fotbalem. Je zážitek nastupovat na trávník, když celý stadion vře. Fakt mě to naplňuje a těším se na každý zápas.
Nepřestává mě překvapovat, jak bezvadně mluvíte česky. To vaši krajané Bakoš, Čišovský nebo Ďuriš zůstávají u slovenštiny.
Pokud by deset let žili s Češkou, třeba by taky začali... Po pěti letech v Praze se to u mě jaksi zlomilo a od té doby neřeším, jestli mluvím česky, nebo slovensky. Ale jsem Slovák, o tom žádná.
