V Rostově na Donu si kvůli zranění zápěstí a ramene skoro nezahrál, klub mu neplatí a asi ani nezaplatí a to všechno přesto, že je Lejsalova dlouhá rekonvalescence vinou ruských lékařů. "Nedal jsem si pozor, prostě jsem jim věřil," vzpomíná Lejsal.
Problémy s rukou vám začaly už na začátku loňského roku. Co se přesně stalo?
V Rusku jsem podepsal smlouvu a hned v následujícím zápase jsem dostal ránu do zápěstí. Normální souboj, útočník mi ho narazil kolenem. Měli jsme zrovna volno v přípravě, tak jsem si v Česku zašel na rentgen, ale nic se nenašlo, tak jsem normálně trénoval. Pak mě ale ruka začala bolet, nešlo s ní nic dělat. V klubu mi udělali rezonanci, řekli, že je to nějaká chrupavka a vyřeší to deset dnů v sádře. Tak jsem se připravoval se sádrou, i když jako brankář jsem samozřejmě nemohl dělat nic.
Sádra ale nepomohla, že?
Když mi ji sundali, byla ruka pořád napuchlá. Bolela, ale doktoři řekli, že musím vydržet. Díval jsem se i různě na internetu, tam to psali taky, tak jsem jim dal za pravdu.
Takže už tehdy jste ruským doktorům úplně nevěřil?
Rusky jsem moc neuměl, tak jsem si různě hledal informace jinde, abych věděl, jestli jim správně rozumím. Dali mi prášky proti bolesti, jenže jak jsem se necítil dobře, tak jsem uhýbal ramenu. I když jsem normálně trénoval, bylo vidět, že výkonnost mám nižší. Přišel jsem jako jednička, v klubu mi řekli, že mi dají čas na uzdravení, začnu na lavičce, a až se ruka zlepší, pustí mě do brány.
A jak to dopadlo?
Už jsem měl dokonce nastoupit, protože se zranil i můj náhradník. Ale zrovna v tomtéž týdnu mi při roztrénování prasklo v rameni. Nešlo s tím vůbec hnout. Šel jsem v Rusku na rentgen, kde mi řekli, že mám zlomenou klíční kost. Jenže když jsem si na ni zaklepal, cítil jsem, že zlomená není. Řekl jsem to i v klubu a tehdy jsme měli první střet. Chtěl jsem domů, abych se nechal pořádně vyšetřit, ale nechtěli mě pustit. Jenže já opravdu potřeboval jet za někým, komu rozumím, ať mi řekne, co se děje.
Domů jste se nakonec dostal. Na co se přišlo?
Řekli mi, že mám zlomenou kůstku v zápěstí, ale už se to nějak samo hojí a bude lepší do toho nezasahovat. A rameno že chce aspoň měsíc klid. Po čtrnácti dnech jsem jel zpátky do Rostova, začal jsem pomalu trénovat, ale zase v tom křuplo a já musel mít další volno. To už jsem šel na kobereček k řediteli. Řekl mi, že si myslí, že nechci hrát. Že ví, že jsou typy, které se v určitých zemích cítí špatně, a to je i můj případ.
Tušíte, jestli si opravdu myslel, že nechcete hrát, nebo to jenom říkal, aby měl důvod, proč vám dál neplatit?
Možná to byla kombinace obojího. Fotbal je byznys, hrál s kartami, které měl, a já jsem tam byl odzbrojený - jazyková bariéra, do jiné nemocnice jsem jít ve městě nemohl, protože tam žádná jiná nefunguje. Když jsem jezdil domů z Anglie, Holandska nebo Itálie, tak jsem vždycky cítil, že jedu na východ. Z Ruska jsem domů opravdu jezdil na západ. Tamější zdravotnictví je tragické, nemocnice, které máme v Česku, jsou oproti tomu jako hotel Hilton.
Rozkmotřili jste se pak s klubem definitivně?
Ředitel mi řekl, že mi dává poslední tři týdny na uzdravení, že se mi doktoři budou věnovat. Bavil jsem se s nimi, došli jsme k tomu, že se zápěstím udělali chybu a budou se to snažit napravit. Bolest ale trvala, nemohl jsem naplno trénovat, tak jsem šel na kobereček s tím, že ukončím smlouvu. Už jsem z toho měl taky strach. Kdybych sedl na letadlo domů, tak to v klubu hned zjistí, na takovou cestu od nich potřebujete razítko. Reagoval jsem tak, že jim podepíšu, co budou chtít, hlavně ať mě pustí do Česka. Dá se říct, že jsem pak utekl.
To bylo kdy?
Někdy v červenci. Doma mi řekli, ať jsem pět týdnů v klidu. Ale stejně jsem pak musel jít na rezonanci, při které se do těla vpíchává kontrastní látka. Rameno je složitý kloub a jinou metodou se problémy poznávají těžko. Látka vytekla, takže jsem tam měl nějakou prasklinu a rameno se muselo operovat. Věděl jsem, že budu aspoň čtyři měsíce mimo, tak jsem zůstal doma a rehabilituju tady. Prognózy jsou takové, že od května budu moct naplno trénovat s mančaftem.
A se zápěstím to dopadlo jak?
Podobně. Přišlo se na to, že tam mám nějakou miniaturní prasklinu. Sehnal jsem si specialistu, prý to spraví rehabilitace. Ale musím si nechat udělat nějakou ochrannou pomůcku, aby se mi kůstka nepřetočila.
Aktuálně jste tedy bez smlouvy?
Jsem v takovém mezidobí. Za dobu, co jsem zraněný, asi nic nedostanu. Nějaký papír ale v Rusku pořád ještě mám. Hádat se s nimi nebude nic jednoduchého. Ale jsem rád, že se uzdravuju, že už můžu vzít něco do ruky a začít trénovat. Toho jsem teď pět měsíců a předtím čtyři měsíce nebyl schopný. Psychicky jsem na tom byl špatně.
Sháníte si už nový tým?
Počítám, že v dubnu začnu trénovat s týmem, nejdřív asi u táty, který vede Vracov v krajském přeboru. A někdy od poloviny dubna nebo v květnu bych potřeboval zase nějaký profesionální tým. Možná mě pustí v Brně k béčku, ale to budu teprve všechno řešit.
Nelitujete dnes, že jste do Ruska šel?
Rusko má problém, že jako velmoc nemá moc dobré podmínky na fotbal. Já jsem byl na jihu v Rostově, kde je situace lepší, nikam dál bych nešel. Ale i tak si myslím, že se mi stala věc, která by mě nikde jinde v Evropě nepotkala. Nedal jsem si pozor, doktorům jsem prostě věřil.
Vždycky jste chtěl chytat v Anglii. Věříte ještě, že se vám to povede?
Já budu vděčný, když budu moct hrát a vydrží mi zdraví. S týmem jsem naposledy trénoval v květnu, což je hrozně dlouho. Začal jsem se proto věnovat i jiným věcem než fotbalu. Abych se odreagoval a připravil se na dobu po kariéře.
Pocházíte z jižní Moravy, to byste mohl začít obchodovat s vínem jako někdejší hokejový gólman Roman Čechmánek.
Podobnou myšlenku mám. Přemýšlel jsem ale, kam by se víno dalo posunout. V rodině máme nějaké vinice, sklepy jsou ve Vracově na každém kroku. Ale teď jsem se taky věnoval textilní firmě, kterou vlastní moje matka. Trochu jsem jí pomáhal také s jejich kolekcí.
Takže nakonec navrhujete oblečení?
I tak to je. Dobře jsem se u toho odreagoval.
A co chystáte s vínem?
Uvažuju nad nápojem, který by byl alternativou pro lidi, kteří si třeba v klubech nechtějí kupovat velkou lahev, protože je nepraktická, ale nechtějí ani nic, co jim nalijí z krabice. Bude mít vinný základ a prodávat se v malém balení. Zatím je ale nápoj v laboratoři. Momentálně sháním linku, která to bude plnit, a objíždím sklárny a hledám vhodné balení. Kdybych chtěl nějaké vlastní, stálo by to spoustu peněz.
V pauze jste ovšem řešil ještě jednu věc - peníze, které vám dlužila Zbrojovka. Přemýšlel jste dlouho nad tím, jestli jít do sporu, když jste věděl, že kvůli tomu klubu zastaví přestupy?
To jsem nevěděl. Ani mě to nenapadlo, myslel jsem, že peníze dávno pošlou. Táhlo se to dlouho, vždyť ten dluh je tři čtyři roky starý.
Kolikrát jste peníze urgoval?
Dvacetkrát? Třicetkrát? Pak už samozřejmě i oficiálními dopisy. Když už Zbrojovce zastavili i přestupy, tak jsem věděl, že mi zaplatí. Na kluby je tohle mocná páka. Bohužel, než k tomu došlo, trvalo to rok a půl. Nic jiného mi ale nezbylo.
Protože byste neměl z čeho žít?
To ani ne, já jsem si dřív v Itálii a dalších klubech něco vydělal, takže jsem měl peníze stranou. Rodiče podnikali, věděli, jak s penězi zacházet, takže mi je různě uložili.
Přesto, nevyčítal vám někdo, že jste klubu způsobil problémy?
Kolem mě všichni věděli, že se to táhne dlouho a že k tomu dojde. Bylo jedno, jestli bude první Petr nebo Pavel, hráčů jako já bylo víc a byla jen otázka, kdo to spustí. Jednání se současným vedením reprezentovaným panem Kudelou jsou ale věcná a rychlá, to se mi ve Zbrojovce dlouho nestalo. Mám ke klubu blízko, fandím mu, proto jsem se rozhodl část peněz, které mi dlužil, vložit do sdružení Věříme Zbrojovce. Mám pocit, že je dobře vedeno a peníze se v něm neztratí. O minulém vedení klubu bych to říct nemohl.
Neříká vám po tom všem táta, ať jdete chytat už jen do Vracova?
Říkal to už někdy před rokem a půl. No, a je to tady, za pár dnů tam opravdu začnu trénovat.
