I ve třiatřiceti letech je pořád stejný, jak si jej fanoušci pamatují, když válel v českém národním týmu. Jan Polák = neúnavný fotbalový pracant.
„Mám teď kolem sebe nové mužstvo a člověk tak přijde trošku do jiné role, ale snažím se hrát pořád stejně. Hlavně abych byl prospěšný mužstvu. Pro něj jsem hrál vždycky a snažím se to dělat pořád,“ oznamuje záložník Norimberku.
O jeho kreditu svědčí, že mu v druholigovém německém klubu po letním příchodu svěřili kapitánskou pásku. Začátek sezony ovšem nemohl mít Polák horší - spoluhráč mu zlomil žebro a jeho celek místo honu za postupem kulhal.
„Bylo to takové turbulentní, ale naštěstí jsme na konci chytli sérii a zlepšilo se to,“ líčí brněnský odchovanec, který o svátcích jako obvykle čerpal energii doma. „Člověk si tu pročistí hlavu, což zrovna u nás bylo potřeba,“ podotýká.
Jaký jste prožil podzim? Norimberk je osmý, přitom podle očekávání měl bojovat o postup.
To očekávání bylo spíš slovní, ale když se na to zpětně podívám, tak mančaft byl úplně nový. Nezůstal tam kámen na kameni, mužstvo se budovalo od začátku a výsledky byly špatné. Sice se chceme vrátit do ligy, ale mužstva, co proti nám hrají, jsou už třeba dva nebo tři roky pohromadě, což je znát. Hráči musí vědět, co od sebe mohou čekat, a to chvilku trvá. Ale poslední zápasy už to bylo lepší. Máme na to hrát v popředí, i když postup teď vůbec nebereme v úvahu. Raději ten tlak přenecháme jiným.
Vám hned v prvním kole vlastní brankář zlomil žebro. Jak k tomu došlo?
Bylo to snad v 90. minutě, chtěli jsme zblokovat střelu. Já jsem šel ze strany do skluzu, on vyběhl z branky, vletěl do mě z boku a nohou mi prošlápl žebra.
Jak složité je to pro fotbalistu zranění?
Je to hodně nepříjemné, hlavně začátek. První tři čtyři dny to bylo strašné a musel jsem si dávat uklidňující léky. Navíc nemůžete dělat vlastně nic, žádné posilování, až po týdnu jsem začal lehce běhat. Na prd taky bylo, že jsem dělal celou přípravu a hned po prvním zápase jsem z toho vypadl, takže pak trvá, než se do toho člověk dostane. A když se ještě týmu nedaří, tak se člověk dostane dolů a není to nic moc. Ale pak přišel nový trenér a trochu jsme se z toho vyškrábali.
Co říkáte tomu, že jste v týmu jen tři třicátníci?
Já už jsem si zvykl. Jak člověku přibývají roky, tak vidí, že to kolem něj mládne, to je normální. Ale jsem rád, že ve třiatřiceti jsem pořád tady a pořád můžu hrát na vrcholové úrovni, což je pro mě dobré. Uvidíme, jak to se mnou bude dál, ale smlouvu mám ještě na rok a půl, takže něco mám snad ještě před sebou.
Jak se vám hraje s kapitánskou páskou? Musíte spoluhráče hodně dirigovat?
Ani ne. Člověk se spíš snaží poradit, ať už na hřišti, nebo v tréninku, ale já bych se snažil pomáhat, i kdybych nebyl kapitán. Tu pásku mám díky zkušenostem, aby se mladí měli na koho koukat, takže se snažím jít příkladem. Jsem za to rád, protože kapitána volila kabina, což pro mě hodně znamená, ale taky člověk musí podávat nějaké výkony a nějak se chovat. Nechci říct, že je to svazující, ale hodně lidí se na vás kouká a člověk s tou páskou musí umět nějak zacházet. Lidé z klubu vědí, že nebudu dávat góly, ale čeká se ode mě, že mužstvo nějak povedu nebo si ho srovnám.
V Norimberku jste před deseti lety zahájil svou zahraniční pouť. Změnil se od té doby hodně?
Musím říct, že jsem tehdy nevnímal takový tlak ze strany fanoušků a okolí. Jak se teď klubu tolik nedaří, tak jsou lidé trošku negativní. Když se vyhlásí snaha o postup, jsou hodně nažhavení, a když nevidí výsledky, tak to schytáme my.
Jak se vůbec srovnáváte s tím, že poprvé hrajete nižší soutěž?
Je to trošku jiné, člověk si musí zvyknout. Ne že by se nehrál fotbal, ale je to hodně o bojovnosti a běhání, všichni se snaží být všude. V některých zápasech mi přijde, že je to kolikrát náročnější než bundesliga, ve které je teď hodně fotbalovosti - už to není jako dřív jenom o běhání a o soubojích. V tom je druhá liga trošku jiná.
Ovšem zájem fanoušků je v ní pořád ohromující...
To je super. Lidé si na to udělají čas, je to pro ně svátek, ne jako u nás. Tam jdou celé rodiny, permanentky se dědí, je to něco jiného. Taky třeba nadávají a pískají, ale příště přijdou zase znovu. Když u nás na začátku sezony nebyly výsledky, tak chodilo jen 33 tisíc diváků, což se na našem velkém stadionu trošku ztratí. Ale kde vám v české lize přijde 33 tisíc diváků...
Chce se pak vůbec hráči vracet domů do Česka?
Pokud se člověk chce vrátit a hrát tady, tak s tím musí počítat. Taky jsem to zažil, když jsem začínal, i když na Zbrojovku ještě chodilo na starém stadionu celkem dost lidí. Člověk prostě nesmí být namlsaný a říkat si, co to tady je, proč jsou na zápase jen dva tisíce lidí. Na to se člověk buď musí připravit, nebo skončit. To je prostě realita.
Uvažujete, že byste se jednou vrátil do Brna?
Zatím to neřeším. Mám pořád smlouvu v Norimberku, a to je pro mě momentálně priorita. Uvidíme, jestli v průběhu času přijde další nabídka, jak na tom budu zdravotně, jestli se mi bude chtít. Těch faktorů je hodně a ve fotbale se nedá plánovat moc dlouho dopředu.
Ale soudím, že Německo vám za tu řadu let přirostlo k srdci...
Já na něj nedám dopustit. Jsem tady strašně spokojený, hrozně se mi líbí, jak to tu mají. Kdyby byla možnost tady hrát nebo pracovat dál, tak bych se nad tím určitě rozmýšlel.
