Fotbalisté smetli v kvalifikačním zápase Bulhary 6:0 a udrželi naději na postup na světový šampionát 2002. V listopadové baráži se proti nim postaví Belgie.
Rosický se po gólu rozběhl k hlavní tribuně a řval radostí. Vyhrnul si dres, pod kterým měl bílé tílko, a zase ho dal zpátky dolů. "Ukazoval jsem jen na náš dres," poznamenal.
Na gól v reprezentaci čekal sedmnáct zápasů. Dočkal se v jedenadvaceti letech, rok a půl po svém prvním startu v národním mužstvu. "Jsem zvyklý na góly čekat," zasmál se. V Dortmundu, za který hraje, se poprvé trefil až po půl roce.
Zahrál nejlepší zápas za národní mužstvo. Dva góly dal, další padl z trestného kopu po faulu na něho. "Vyšlo mi to, ale všichni jsme hráli dobře. V tomhle zápase ani nešlo, aby někdo hrál špatně."
Vyhovovalo mu, že sám ovládal střed pole. Krajní záložníci Poborský s Nedvědem se mu do území nepletli. Měl vedle sebe jen defenzivní štít Týceho a po jeho zranění Haška. "Nic jsem si sám neovládal. S Týcem a potom s Haškem jsme měli hrát víc zezadu, aby pro krajní záložníky bylo víc místa pro útočení."
Toulal se po hřišti, ale byl všude a u všeho. Dres mu plandal z trenýrek. "Je tam blbá guma, pořád mi dres vypadával. Asi na mě mají moc velké věci," říkal s úsměvem.
Pořád si žádal míč, narážel ho spoluhráčům, kličkoval, dřel do úmoru. Nebál se do protivníka ostře zajet, Balakov se po něm několikrát zlostně ohlédl. "Trochu jsem ho pokopal, ale říkal jsem, ať je v klidu, že to nedělám schválně."
Ale když stáhl Stiliana Petrova, doslat žlutou kartu. Byla to jeho druhá v kvalifikaci a kvůli tomu nebude moci hrát první zápas proti Belgii. Ale ani dál se nebál chodit tvrdě do soubojů. "Jednou jsem se však zarazil, abych nefauloval, rozhodčí by mě mohl vyloučit."
Když ve druhé půli čistě vypíchl míč Balakovovi a sudí přesto zapískal, klečel na kolenou a rukama ho prosil, že nefauloval. Potom přišel jeho druhý báječný moment. Naběhl si na odražený míč a nechytatelnou bombou ho zavěsil do branky. Zvedl obě ruce nad hlavu a střídavě ukazoval na své číslo deset na hrudi.
