Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Němci staví nároďák jako Brückner, říká Týce, kouč mládeže v Mnichově

Roman Týce (v popředí) na vánočním fotbalovém turnaji v Ústí nad Labem. | foto: Petr Bílek, MF DNES

2 2015
Občas se zadními vrátky dostane na zavřený trénink velkoklubu Bayern Mnichov, ale jeho mládež by ho nelákalo trénovat. „Mají všechno nalinkované, což by mi nesedělo,“ přiznává exreprezentant Roman Týce, který bavorské děti vychovává jinak. S bývalými spoluhráči z Mnichova 1860 založil fotbalovou školu.

Rodák z Černivi na Lovosicku je doma už v Německu. O svátcích se po roce ukázal doma, zahrál si i halový turnaj v Ústí nad Labem i silvestrovské derby Sparta - Slavia. Už coby penzionovaný fotbalista, neboť s kariérou seknul po loňském jaru. Drancovala ji zranění, ale i tak byla dobrá: vlastní bronz z Eura 2004.

Chodíte na zápasy Bayernu?
Že bych zašel na stadion, to ne. Já si ho užil až až, první čtyři roky po otevření Allianz Areny jsem proseděl ve VIPce. Když se stavěla, zranil jsem se. Znovu, když se v ní začalo hrát. A když jsem se uzdravil, odehrál jsem v ní 20 minut a zase se zranil... Radši zápasy sleduju s kamarády v televizi. Ale trenéry mládeže Bayernu znám, chodím na jejich tréninky.

I na áčko pod vedením Španěla Pepa Guardioly?
Když je možnost, tak ano, jenže oni mají většinou zavřené tréninky. Jeden týdně nechávají otevřený, ale ten vám nic nedá. Navíc přijdou čtyři tisíce lidí a mě to nebaví. Spíš se tam snažím dostat zadními vrátky přes někoho. Třeba přes mého bývalého spoluhráče Harry Cernyho, který trénuje patnáctku Bayernu. Teď je Bayern nejlepší na světě. Fotbalově i finančně. Vzor pro všechny kluby. Pro mě byl vždycky. Já do Mnichova přišel v roce 1998.

Proč vás jeho mládež neláká?
Trošičku mi vadí, že v těchhle klubech je od DFB (Německý fotbalový svaz) nalinkované, jak by se všechno mělo dělat. Já s tím mám trošku problém, mám svoje nápady. Proto mi to vyhovuje u nás v naší škole. Dělám si trenéřinu, jak chci.

Jak funguje mládež v Německu, v zemi mistrů světa?
Všichni koukají na Němce, že ji mají nejlepší, že to dali do kupy. Dali, samozřejmě. Ale vidím i spoustu hrozných chyb. Jenže Němců je 80 milionů a z toho jich 60 milionů hraje fotbal. Díky takové konkurenci nemusí s mládeží pracovat jako my v Česku. Já vždycky říkám: My to děláme jinak, ale taky dobře. Nesrovnávejme se s Němci.

V čem je hlavní rozdíl?
Oni můžou hráče vyřazovat, nemusejí se jako v Česku snažit děti tréninkem upoutat, aby zůstaly u fotbalu. Já když trénuju mládež v Německu, jen vyřazuju. Nehraješ, neběháš, sbal si věci, přivedu si deset nových na stejné úrovni. To je ten rozdíl. My v Čechách to nevidíme, chceme jim konkurovat, ale přitom to je kravina. Ale přijedu domů na halový turnaj a vidím, kolik tady běhá fantastických fotbalistů. Umějí jeden na jednoho, mají přihrávku, finálku, jsou kreativní, nádhera! Jenže Němci vyhrají mistrovství světa, protože ti jejich nejlepší se museli už od mládí prosazovat, prosazovat, prosazovat. Každý rok podávat nejlepší výkony, jinak jsou v háji.

Vy sám už nehrajete?
Poslední dva roky jsem nastupoval v 6. lize za FC Deisenhofen. Ještě na jaře jsem odkopal pár zápasů, pak jsem skončil. Deisenhofen je část Mnichova stejně jako Unterhaching, za který jsem hrál předtím 3. ligu. Zároveň jsem tam trénoval sedmnáctku a dělal i asistenta v áčku.

Nechybí vám fotbal?
Trošku ano. Ale já skončil kvůli zdraví, bylo mi to doporučeno. Měl jsem těžké zranění a hodně operací, moje kolena nejsou v úplně nejlepší formě. Koukal jsem na sebe, abych mohl dalších třicet let normálně chodit a pracovat.

Ve 37 letech dnes někteří fotbalisté hrají ještě i vrcholově.
Třeba Jirka Jarošík, můj ročník, který byl na podzim týden u mě a léčil si zraněný sval. Za celý život neměl těžké zranění, až teď půlrok vynechal. Já už kolem třicítky cítil, že to je na vůli. Nechtěl jsem nikam pryč, protože v Mnichově jsem měl doktory, kteří mě operovali, a maséry, kteří mě znali a dávali do kupy. Nabídky byly, ale nevěděl jsem, jak dlouho zdraví vydrží. Říkal jsem si, že to nebudu kvůli jedné dvěma sezonám měnit. A na jednom místě už jsem 16 let. Mnichov je náš druhý domov.

Nebo spíš už první?
No, víc doma jsme už asi v Německu. V Česku máme babičky, dědy, pár kamarádů. Ale chceme v Mnichově zůstat. Obě děti se tam narodily, chodí do školy. Starší dceři je šestnáct a teď poprvé hrála za německou reprezentaci ve squashi. Což mi bylo trošku nepříjemné, takové divné. Na druhou stranu ona tam žije, má kamarády, trénuje s nimi, je to ocenění její práce a neberu to zle. Být to ale ve fotbale, přál bych si, aby spíš reprezentovala Česko.

Živí vás fotbalová škola, nebo je to projekt jen na léto?
To je celoroční práce. Letos jsme udělali 22 kempů, od pondělí do čtvrtka. Když nejsou prázdniny, jedeme do klubů a pomáháme s jejich mládeží. Všechno to trénují tatínkové, někdy i maminky, které tam mají syna. Jenže jim chybí čas na čtrnáctidenní trenérské kurzy, díky nám na ně nemusí jezdit. Jednou v týdnu vedeme jejich tréninky. Dětem se rozzáří oči, vidí něco jiného. A kluboví trenéři se snaží od nás něco okopírovat a sami o fotbale trošku přemýšlet.

Jaký si za 2 roky udělala firma MSC (munichsoccercamp) zvuk?
Naše motto je Trénovat jako profík. Nejde o to, že jsme nejlepší trenéři, ale že jsme hráli vrcholově. Chceme, aby naši trenéři dříve kopali aspoň 3. ligu. Aby si lidé mohli říct: On už tam nahoře byl, on už to dokázal. Jsou haldy dobrých trenérů, ale taky těch, co fotbal nehráli. A pak vyprávějí, jak se to má dělat. V tom máme výhodu. Děti nás sice už neznají, ale jejich rodiče ano. Mnichov 1860 má velké fanouškovské zázemí po celém Bavorsku, takže když jedeme někam na vesnici sto kilometrů od Mnichova a uděláme kemp, přijdou staří zarytí fanoušci 1860 a jsou nadšení.

Bývalý fotbalový reprezentant Roman Týce (vlevo) s Pavlem Nedvědem, který věnoval pro mládež Týceho fotbalové školy dresy Juventusu.

Bývalý fotbalový reprezentant Roman Týce (vlevo) s Pavlem Nedvědem, který věnoval pro mládež Týceho fotbalové školy dresy Juventusu.

V čem vám tahle práce vyhovuje?
Stavíme něco svého na nohy a nemusíme prosit někoho v klubu, aby nám dal džob. Jsme sami sobě šéfíčkama a nikdo nás nemůže vyhodit.

Kdo školu založil s vámi?
Se mnou je tam Paul Agostino, bývalý australský reprezentant, který žije v Mnichově 16 let jako já. Pak Tunisan Patrick Ghigani, s nímž jsem se potkal v Unterhachingu. Čtvrtým do party je Michael Hofmann, který za Mnichov 1860 odchytal 16 sezon. Snažíme se na to nabalovat hráče, kteří skončí, a dáváme jim možnost zkusit si trénování. Skok z profesionálního hráče na trenéra dětí je obrovský, to je úplně jiný trénink. My se to učíme taky. Dřív jsem si říkal, že bych mládež nedělal. A vidíte... Skončil jsem, trénoval jsem áčko, sedmnáctku, dělal jsem výběr bavorského svazu čtrnáctiletých. Teď na kempech vedeme i šestileté děti.

Sportu se věnuje i vaše žena, že?
Je trenérka ve fitku a vyhovuje jí to. Zvlášť po začátku, kdy byla v cizí zemi ženou v domácnosti. Teď už máme velké děti, druhé dceři bude devět. My odcházeli jako mladí. Jí bylo 19, mně 21, do zahraničí jsem šel jako jeden z prvních mladých hráčů. Nebylo to pro ní snadné, teď je spokojená, že už má taky možnost dělat svoji práci, která jí baví.

Co vůbec říkáte české reprezentaci pod trenérem Vrbou?
Už s Plzní udělal fantastickou práci. Z neznámého mančaftu, který hrál o sestup, udělal mistra. Postoupil s ním do Poháru UEFA, do Ligy mistrů. Reprezentace byla uvadlá a on pozvedl i ji. My v Čechách byli zvyklí na tu naši generaci, byli jsme druzí na světě, lidi se namlsali. Hodně českých fanoušků nemá obzory do světa a myslí si, že nahoře budeme pořád. Ale to nejde. Stejně to mají všechny malé země, Švýcarsko, Chorvatsko, které nemůžou dlouhodobě konkurovat Španělům, Němcům nebo Italům.

Proč se to vám podařilo?
Naše generace byla výjimečná. I trenér Karel Brückner, který mančaft už tenkrát stavěl takticky. Což dneska dělají Němci. Deset let po tom, co s tím přišel on. Proto já se směju.

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze