Není prý co. "Radost jsem měl, to ano, ale důvod k oslavě nastane, až nebude situace tak vážná a až se odpoutáme ze dna," řekl osmatřicetiletý kouč, jenž vystřídal Güntera Bittengela.
Takže ani v klubu žádné juchání, jen úleva?
Porazili jsme soupeře, který také plave ve spodních vodách. Navíc doma, kde je povinnost vítězit. Takže opakuji: s výsledkem jsem spokojen, ale důvod k oslavě není. Udělali jsme jen první krůček. Pořád jsme poslední, pořád máme na ostatní ztrátu. Zápas jsme si na videu rozebrali a řekli si, co musíme zlepšit.
A co?
Je spousta věcí, třeba defenzivní činnost, abychom nedostávali tolik gólů. A být nebezpečnější vpředu.
Už máte představu, jak v zimě doplníte mužstvo?
Na posilách pracuji. Je jasné, že náš kádr je úzký, potřebujeme ho rozšířit a zkvalitnit.
Když jste kývl na nabídku Blšan, určitě vás okolí nazvalo sebevrahem.
Objevily se takové hlasy. Lidé se ptali, proč jdu do klubu, který je v beznadějné situaci, nehraje doma, nemá peníze ani kvalitní kádr, z deseti kol získal jen dva body. Jenže právě tohle všechno mě motivovalo. Myslím si, že mužstvo se může zvednout, vše je o práci. A tady jsou snaživí mladí kluci.
|
Michal Bílek |
O víkendu opět hrajete v Příbrami, ne však jako azylant, ale jako host. Takže konečně nastoupíte před slušnou kulisou...
Vím, těch 51 diváků, co přišlo na Jablonec, je strašný. Žádná kulisa, tragikomické. Nikdy jsem to nezažil, vlastně nikdo to nezažil. I když někomu uzavřou stadion a musí na něm hrát, dostane se tam víc lidí.
Co vy soudíte o tom, že Blšany musí hrát mimo své hřiště, které nevyhovuje projektu Stadiony 2003?
Nejsem do toho moc vtažený. Hapruje to na nějakých třech čtyřech metrech výběhové zóny, kvůli čemuž by se musely zbourat šatny pro dorost. Podle informací, které mám, se už pracuje na tom, že by k tomu opravdu došlo a jaro bychom mohli odehrát v Blšanech. Pro mužstvo je návrat nutný, domácí prostředí dělá hodně. Kdybychom místo v Příbrami nastupovali u nás, nebyli bychom v tak těžké situaci.
V ligové vísce jste se potkal se synovcem Jiřím, synem vašeho staršího bratra. Než jste ho poslal do základní sestavy, váhal jste?
Přistupuji k němu stejně jako k ostatním, je mladý, talentovaný a pracovitý. Může mít dobrou budoucnost. Do týmu patří, už než jsem přišel, hrál v základu. Problémy s tím nemám. Kdybych ho protěžoval, byl bych sám proti sobě.
V létě jste dovedl reprezentační devatenáctku k bronzu na mistrovství Evropy. Kam jste schoval medaili?
Mám ji vystavenou doma, moc si jí vážím. Když jsem k mužstvu přišel, všude jsem slyšel, že ti kluci ničeho nedosáhli. Vytvořil se ale tým, který za úspěchem šel, tvrdě pracoval. Nebylo v něm moc kombinačních hráčů, ale odměnu dostal za ohromnou vůli a nasazení.
Po šampionátu jste přešel k osmnáctce, ale poté, co jste vzal Blšany, jste musel skončil. Zaskočilo vás to?
Ani ne. Minulý rok jsem přebíral devatenáctku po Vlastovi Marečkovi, který v ní skončil kvůli tomu, že se dostal do funkce prvního trenéra ve Zlíně. Musel jsem osmnáctku pustit. Zájem pokračovat jsem měl, ale nedá se to s ligou skloubit.
V březnu 2001 jste mezi trenéry vstoupil v Teplicích, ale zůstal jste jen do konce sezony. Jak to s odstupem času hodnotíte?
Pozitivně. Deset zápasů, pro mě obrovská zkušenost. Naskočil jsem v období, kdy končila jedna hráčská generace. Neměl jsem ani nejmenší problém s tím, že jsem vedl fotbalisty, s nimiž jsem předtím kopal. Odstup musí být.
Pak jste se vydal do Kostariky. Trénoval jsem ligové Cartágo.
Poznal jsem jiné prostředí, jiné hráče. Víc se mazlí s balonem, hrají jen na krásu, ne na vítězství. To mi vadilo, musel jsem změnit hodně věcí. Kostarika je jiný svět, fotbalisté třeba chodili pozdě na srazy, jako by se nic nedělo. Vydržel jsem půlrok, sezona je tam kratší než u nás, skončili jsme sedmí.
Jak vlastně prožíváte zápasy?
Když jste hráč, emoce ze sebe dostanete pohybem na hřišti, nemáte čas přemýšlet. Jako trenér fotbal hodně vnitřně prožívám, z pusy mi vyjedou i slovíčka, která bych v klidu neřekl.
