Šéf příbramského klubu Jaroslav Starka nedávno prohlásil, že příznivce Ostravy na svůj stadion nepustí. Časem verdikt zmírnil, ale nastolil přísná bezpečnostní opatření.
MF DNES se je rozhodla otestovat na vlastní kůži týden poté, co dělobuch zranil na Spartě podavače míčů. Sledovala i další stadiony, nosit na ně pyrotechniku je zakázané.
Zvěsti o ostravských fanoušcích budí respekt, agresivní pověst je předchází. U stadionu Na Litavce tomu však v sobotu odpoledne nic nenasvědčuje.
Pyrotechnika a ligaMF DNES sledovala stadiony Příbram: Žádný výbuch, jen kouř. Fanoušci Ostravy hodili za branku jednu dýmovnici a dvě světlice. Pořadatelé před zápasem zabavili čtyři dělobuchy. Slavia: Petardy či světlice v Edenu neuvidíte, slávisté jsou na svou novou arénu pyšní. Včera před výkopem naházeli na hřiště stovky bílých konfet a sami si je hned sesbírali. Měli dovoleno přelézt nízkou zídku a trávník vyčistit, aby se začalo hrát včas. Liberec: Nic. Domácí si fanoušky hlídají, do kotle smějí jen registrovaní členové fanklubu. Žižkov: Klid. Jen při nástupu týmů na trávník dolétly barevné konfety. Budějovice: Klid. Kladno: Klid. |
Před vchodem postávají skupinky ověšené modro-bílými šálami a pomalu se přesouvají do fronty na bezpečnostní kontrolu u vstupu. "Hej, tam se nechlastá," křičí jeden z pořadatelů v oranžové reflexní vestě na fanoušky, kteří si podávají přes plot lahev whisky.
Pomalu postupující frontu rázem opouští další cinkající igelitka. Končí uschovaná v křoví. "Banik, pičo," ozývá se za mnou, když policejní kordon přivádí skupinu ostravských příznivců. Do Příbrami jich přijelo asi tři sta a cestou s nimi podle policie žádné problémy nebyly.
Dostávám se na řadu. Na zádech mám batoh (jakákoliv zavazadla jsou zakázána) a v sobě dvě piva (kdo nadýchá, dovnitř nesmí).
"Foukni si," cpe mi jeden z pořadatelů před pusu alkohol tester. Nikomu nevadí, že všichni ocucávají stále stejný nástavec. Kdo chce dovnitř, podrobit se musí.
Z neznalosti podobných přístrojů jsem foukl málo. "Teď budeme muset čekat, než se to restartuje," dostává se mi rozčilené reakce. Další pořadatel mi nechce dovolit pronést batoh. Když zjišťuje, že v něm mám jen vodu, kterou patřičně očichal, donutí mě ji vylít.
Musím znovu na konec fronty. Tentokrát však jdu ke druhému vchodu. Tady se zajímají o obsah kapes. Batoh jen promačkávají, ale neotvírají.
Pořadatel s alkohol testerem mě nekontroluje. "Teď bych pronesl i malou palírnu a dynamit," říkám si v duchu, když už jsem na stadionu. Čistou vodu jsem tedy nepronesl, podobně jako fanouškům ukořistila bezpečnostní služba pár dělobuchů.
Můj alkoholem lehce zkalený zrak však nebyl důvod k problémům. Stojím u stánku s občerstvením a cedule s nápisem Alkohol není!!! doslova bije do očí. Zápas začíná. Kotel skanduje od první minuty. Jinak je na tribuně klid. Nikdo se nepere, nic nedemoluje.
Alkohol vidět není. Vše jde hladce až do 56. minuty, kdy hosté vstřelili vedoucí gól. Většina fanoušků ho sice neviděla, stála k hřišti zády, zpívala a skákala. Nikomu to však nevadí, všichni se objímají a slaví.
Jenže někteří po svém. Mezi zástupce najaté bezpečnostní agentury, kterých stojí pod tribunou asi patnáct, letí dvě rachejtle a bílá dýmovnice. Dopadají do podobného místa jako před týdnem na Spartě.
Snad metr dva od pořadatelů... Nic se nezměnilo.
Být pyrotechnika silnější, mohlo vše skončit stejně – v nemocnici.
