I kdyby se snažil být zcela nenápadný, stejně budí pozornost. Funguje jako malá atrakce. "Hlavně ze začátku se na mě lidé dívali s nedůvěrou. Čekali, co předvedu," popisuje sedmatřicetiletý Raphael Belei. "Býval jsem kvůli tomu nervózní. Snažím se pískat spravedlivě, abych lidem nedal důvod mi nadávat."
Belei přišel do Česka v roce 1997 studovat. Hrál futsal a turnaje pro národnostní menšiny nebo Ligu firem. Přišlo mu, že někteří rozhodčí nepískají fér, a tak před třemi roky začal sám.
"Chtěl jsem přispět k tomu, aby byl fotbal víc fair play, i když jsem se bál reakcí lidí," přiznává. "Nemohl jsem si dovolit chybovat. Pak by se hned říkalo, že to zkazil ten z Afriky."
V začátcích byl upozorněn na jedno české specifikum: "Když na mě budou diváci křičet, že jsem černá svině, nemám si to prý brát osobně, že to je tady běžné kvůli černým dresům rozhodčích," usmívá se. "Ale všechno probíhá v pohodě."
Nepříjemný zážitek má jen jeden: na turnaji romských týmů využil Belei služby ochranky, která mu byla preventivně přidělena. "Hráči byli vulgární, křičeli na mě, že jsem špinavý černoch, tak jsem ukončil zápas a zvedl ruce, což byl signál pro ochranku. Organizátor mě varoval, že to jsou šílenci."
Jinak s fotbalisty vychází dobře. I proto, že se neustále směje. "Možná mi díky tomu někdy odpustí chybičku. My Afričané to máme v povaze. Nestalo se mi, že by hráč po utkání nepodal ruku," tvrdí.
Pískání v Česku je pro něj lehčí, než kdyby zápasy řídil v Togu. "Zdejší hráči jsou méně hádaví, v Togu jsou běžně schopní rozhodčího udeřit," říká. "Byl jsem překvapený dobrou úrovní i organizací soutěží, které pískám. Jen se mi zdá, že je v Česku hodně simulantů."
Ty Belei nesnáší, hned je trestá. "Nemyslete si, dokážu být nekompromisní," přesvědčuje.
Jeho rozhodcovským vzorem je Ital Pierluigi Collina, který je v Česku nepopulární kvůli penaltě z Eura 2000 proti českému týmu v utkání s Nizozemskem. "To, že se mi líbí, jak pískal, jaký měl respekt u hráčů, neznamená, že se všemi jeho výroky souhlasím," usměje se Belei, který vedle pískání v pražské I. B třídě zároveň trénuje žáky Čechie Smíchov.
O českém fotbale má dobrý přehled, sledoval ho už v Togu a fandil Čechům na Euru 1996, aniž věděl, že do Česka za rok pojede. "Poborský, Nedvěd, Suchopárek," vypálí. "Každý zná Panenku, tu jeho penaltu. Mám s ním i fotku. Doma mi záviděli, že jsem se potkal s takovým velikánem. Sleduje se Liga mistrů a francouzská liga. Kdo z Čechů projde těmito soutěžemi, je v Togu známý. Třeba Ivan Hašek."
Aby ne, fotbal je v téhle africké zemi se 6,5 milionu obyvatel víc než náboženství. Když národní tým vyhraje důležitý zápas, dva dny se nepracuje a slaví se. "Vláda pak často vyhlásí zákaz večerního vycházení, lidi dělají blbosti," objasňuje Belei, který v Praze studoval mezinárodní vztahy, pak také VŠE. Dnes se živí jako počítačový analytik. Byl tu také ženatý a má syna.
Jeho země je v Česku fotbalovým fanouškům známá hlavně díky Emmanuelu Adebayorovi, útočníkovi Tottenhamu. "V Togu je to polobůh. Kdyby chtěl, aby skončil prezident ve funkci, stane se to. Adebayora se každý snaží získat na svou stranu," vypráví Belei. "Lidi ho obdivují, i proto, že doma financuje hodně věcí."
Aby se v Togu mluvilo také o Beleiovi, musel by v Česku pískat ligu. "Pak by přijeli novináři z Toga. Ale to už asi nevyjde," odhaduje.
