Výčet triumfů v evropských pohárech z něj dělá výjimečného kouče. Jen tři další trenéři vyhráli Pohár UEFA či Evropskou ligu víc než jednou.
On to dokázal s Valencií v roce 2004, teď právě s Chelsea. K tomu přidejte Ligu mistrů v roce 2005 s Liverpoolem. Jenže právě tohle angažmá mu fandové připomínají, proto ho vyhánějí.
Teď se téměř jistě dočkají. Jeho půlroční mise, v níž tým vedl odvolaném Robertu di Matteovi, nejspíš skončí.
Vyhráli jste Evropskou ligu. Je to pro vás výjimečný okamžik?
Je to mimořádná noc pro každého, kdo se na naší práci podílel. Když hrajete finále a zvítězíte v něm, je logické, že máte radost.
Ale myslím pro vás osobně, vzhledem k vaší budoucnosti.
Já jsem jen dělal svoji trenérskou práci - den co den po šest, sedm měsíců. Bez ohledu na to, jestli se vyhrává, nebo ne. A tak to má být.
Ještě jinak - jste spokojený, co jste za půl roku v Chelsea dokázal?
Záleží na úhlu pohledu. Když se podíváte, co nás potkalo, kolik jsme odehráli zápasů, jak se nakupila zranění... Myslím, že jsme si vedli dobře. Snad to lidi ocení.
Ocenili. Při oslavách tleskali i vám.
To nevím, užíval jsem si vítězství a moc jsem nevnímal, co se děje kolem mě. Byl to velký rachot. Ale jestli byli spokojení, pak jsem spokojený i já.
Jak jste viděl průběh finálového zápasu?
Nehráli jsme tak dobře, jak by bylo zapotřebí. Zaprvé - Benfica byla hodně silným soupeřem, má opravdu dobrý tým. Zadruhé - my máme za sebou dlouhou sezonu, odehráli jsme devětašedesát zápasů. A zatřetí - museli jsme trochu pozměnit styl, protože Benfica napadá hodně vysoko. Toho jsme se snažili využít, chtěli jsme víc hrát na brejky za obranu.
Tak padl první gól, po brejku Fernanda Torrese.
Mám za něj obrovskou radost, moc mu ten gól přeju. Makal na sobě hodně tvrdě. Druhý gól zase padl po standardní situaci, kterou nacvičujeme.
Jak těžké bylo přesvědčit hráče, aby vzali Evropskou ligu vážně?
Vůbec. Jsou to skvělí profesionálové. Jen jsme museli najít rozumnou rovnováhu, abychom zvládli zápasy jak v domácí soutěži, tak právě v Evropské lize.