Ani Gonzalo Higuaín, Marek Hamšík nebo Raúl Albiol, což jsou největší hvězdy dnešního soupeře z Neapole, nemají odehráno v evropských pohárech tolik co on. V srpnu 1998 si je Radoslav Kováč vyzkoušel poprvé. Bylo mu 18.
„Fantastická zkušenost,“ poví a pustí se do vzpomínek: „Sigma Olomouc hrála první zápas ve skotském Kilmarnocku a já poprvé seděl v letadle. Byl jsem vyjukaný, nevěděl nic. Všichni měli hotelový pokoj po dvou, jen mě šoupli na přistýlku k Radimu Königovi a Tomáši Ujfalušimu. I když jsem byl náhradník, vychutnával jsem si každou vteřinu.
A dnes?
Uběhlo šestnáct let, máte za sebou přes 80 pohárových zápasů a Sparta na vás spoléhá. Při dnešním souboji s Neapolí budete držet obranu.
I dneska je to pro mě bonbonek. Poháry nejsou obyčejné, žádná rutina. Těšíte se dlouho dopředu. Pokud nepatříte do reprezentace, je to pro vás jediná možnost, jak se v ostrém zápase potkat s kvalitním soupeřem z ciziny. Mohli jsme sice hrát Ligu mistrů, ale i Evropskou ligu musíme brát s pokorou.
Váš kvalifikační sok z Malmö do Ligy mistrů postoupil. Bolí to?
Pořád. Měli jsme to zvládnout. Možná stačily tři centimetry při mé hlavičce a dostali jsme se do posledního předkola. Mít trochu větší drajv, víc energie... Ale zároveň zaplať pánbůh za Evropskou ligu.
Čím jsou pro vás poháry?
Je to svátek a nikdy bych nečekal, že se dostanu na takové číslo – 82 zápasů! To nechápu. Potkal jsem fantastické protihráče Ševčenka, Inzaghiho, Figa, Gattusa, Pizarra, Di Nataleho, Schweinsteigera, Rakitiče... Nechte mě chvíli přemýšlet a napadne mě spousta dalších jmen.
Nejkrásnější atmosféra byla kde?
Asi na stadionu Celtiku v Glasgow. Plný dům, zelenobílé moře, celý zápas bomba.
Nejkrásnější okamžik?
Možná Estoril, který jsme loni porazili s Libercem. Nikdo s námi nepočítal, a my to v posledním kole dotáhli k postupu.
Spíš jsem tipoval, že si vzpomenete na slavný postup Sparty do osmifinále Ligy mistrů.
No jo, to byla podobná euforie, když Marek Kincl v nastavení trefil vítězství nad Laziem Řím. Následovala dlouhá noc v Solidní nejistotě, kde bylo dovolené snad úplně všechno.
Ještě něco vás napadá?
Začátky v Olomouci, Liga mistrů se Spartou, pak Spartak Moskva...
Když se řekne Spartak, hned se mi vybaví gól proti Bayernu Mnichov. Na to se nedá zapomenout. V brance stál tehdy legendární Oliver Kahn a já vyrovnal hlavou na 2:2. Spartak byl štěstím bez sebe, celé Rusko si toho výsledku hodně považovalo.
Podzim 2006 se vám vůbec povedl, že?
Ligu mistrů jsem tehdy považoval za něco, co se každý rok opakuje. Dva zápasy proti Interu Milán patřily vůbec k nejlepším v kariéře. Snad proto mi Inter nabídl smlouvu. Přijeli na jednání do Moskvy, měli pět milionů eur a já bych to vzal. Jenže Spartak chtěl dvakrát víc.
Ligu mistrů jste si vyzkoušel ještě v Basileji.
Tam jsem spíš poprvé zapochyboval, co přijde po kariéře. Poslední tři měsíce jsem nehrál a říkal si: Ty jo, tak co teď? Je ti skoro třiatřicet, už tě nikdo nebude chtít. Naštěstí mi nečekaně zavolal liberecký ředitel Honza Nezmar a já dostal dar z nebes. Liberecký rok a půl se mi vryl pod kůži.
A Sparta nakonec?
Sparta je nejvíc, návrat domů. Rád bych tu prožil ještě pár nezapomenutelných zápasů.
Co třeba Neapol, dnešní vstup do Evropské ligy?
Může být. Loni jsme s Libercem vyřadili Udine a byla to šichta. Neapol je v italském fotbale ještě o kousek výš.
Je to hlavní favorit skupiny?
Rozhodně ano, ale postup do jarní fáze je i naším cílem. Kvalitu na to máme, o tom jsem přesvědčený.
Smělé plány. Kdyby to vyšlo, vylepšíte si i osobní statistiky. Na jakém čísle byste chtěl zastavit pohárové starty?
V téměř pětatřiceti už moc plánovat nemůžu, ale kdybych dosáhl na devadesátku, budu moc spokojený. Cokoli nad devadesát bude fantastické.
