Když v rakouském Pöllaubergu, kde je mistr na soustředění, usednou do hotelového foyer, vyměňují si červenobílé vzpomínky.
„Já přišel v roce 1978. Starý Eden, betonové ochozy, tréninkové zázemí na škváře,“ líčí Veselý dobu, kdy v sešívaném dresu chytal ligu. „Mně zase dělal jednu dobu dvojku můj brácha. Chytal za béčko a chodil každý den do práce, ale když se nám zranil Honza Stejskal, musel práci hodit na druhou kolej a jít na lavičku,“ usměje se Černý.
A ještě přidá historku, jak v roce 1996 vlastnímu klubu málem zkomplikoval cestu za titulem: během hostování v Chebu chytil slávistům dvě penalty, třetí šla vedle. Pozdější mistr i tak vyhrál 2:0, ale objevil, že má v záloze zdatného gólmana.
Ti dva jsou každý jiný, ale dobře se doplňují. Veselý před třinácti lety Černého ve Slavii coby kouč sám cepoval, teď si ho vybral jako kolegu. „Byl jsem první v Česku, kdo prosadil, že je třeba mít dva špičkové trenéry gólmanů. Jeden nemá šanci to udělat tak dobře,“ říká rázně vitální šedesátiletý chlapík.
A tak se dělí práce i zodpovědnost. Když ve Slavii začali spolupracovat, shodli se, že jedničkou má být Jiří Pavlenka. Když mu po roce přilétla nabídka z Brém, vytipovali společně nástupce.
„Ale chvíli hrozilo, že by nám zůstali tři gólmani s ambicemi na ligu a jeden by šel na tribunu. Poradili bychom si, ale jak by to nesli oni? Radši nedomýšlet,“ otřepe se Veselý. Když přestup přece jen klapl a Pavlenku vystřídal Jan Laštůvka, oba byli rádi, že mají konečně jasno.
I případné starosti se třemi brankáři by pro ně byly pohodičkou v porovnání s tím, co Slavia zažívala ještě před čtyřmi lety. S Černým v brance vyfasovala doma sedmičku od Teplic a pak bojovala o život.
„Věřil jsem, že nic horšího už klub potkat nemůže. V té sezoně bylo všechno špatně - a to přece nejde do nekonečna,“ vzpomíná Černý. „Jestli jsem měl o Slavii strach? Nikdy mě nenapadlo, že by zanikla. Do druhé ligy spadly i jiné týmy, třeba Juventus. Sáhla by si na dno, ale to někdy může i pomoct.“
Veselý sledoval pád svého klubu z dálky, tehdy byl v Liberci. Trnul, ale i on věřil: „Liga bez Slavie? To je něco nepředstavitelného, nemožného. Naštěstí všechno ustála.“
A teď, i se dvěma brankářskými pamětníky, prožívá zase mnohem krásnější časy.
