A zmíní i náročnost trenérského řemesla či pozápasové noci beze spánku. Ta jej jistě čeká i po dnešním domácím zápase proti Teplicím.
"Fotbal mi byl souzený, nic jiného bych už dělat nemohl," zamýšlí se čtyřicetiletý trenér, který letos prožívá premiéru v nejvyšší soutěži.
"Jsem rád, že jsem prošel určitým trenérským vývojem a nestydím se za něj. Od mládežnických mančaftů přes tři sezony ve třetí lize v FK Pelikán Děčín a devět sezon v lize druhé. Troufám si říct, že mi to dalo velmi dobré základy pro prvoligovou kariéru. Mám dnes už tolik zkušeností, abych i určité problémové věci v první lize dokázal zvládnout."
Je velký rozdíl mezi první a druhou ligou?
Samozřejmě že v úrovni některých hráčů rozdíl je. I když si myslím, že poslední dobou se rozdíly trochu smazávají. Je i velký rozdíl v zájmu médií, ať už televize, rozhlasu nebo novin. Druhá liga není v českých poměrech tolik prezentovaná jako druhé nejvyšší soutěže ve fotbalově vyspělejších zemích. To i přináší větší tlak na trenéra a hráče v první lize. I když si myslím, že tlak na trenéra je velký v kterékoliv soutěži.
|
Martin Pulpit Sigma Olomouc, kde letos v létě nahradil Vlastimila Petrželu, je jeho prvním ligovým klubem. Obdivovatel italského fotbalu. Je členem fanklubu Interu Milán a nesmírně si váží přátelství s koučem Zdeňkem Zemanem, který v Itálii dlouhá léta úspěšně působí. Moc rád by se k trénování v Serie A vypracoval. Bohemka – životní láska Odmala bydlel 200 metrů od Ďolíčku, stadionu pražských Bohemians. Klub si zamiloval a předloni jej pomáhal vrátit k životu. Stále je členem Družstva fanoušků Bohemians a jednou by klub rád vedl. Vyznavač tvrdé práce v tréninku. Nemá rád, když někdo z jeho svěřenců zápas nebo i trénink vypustí. "A od rána do večera, čtyřiadvacet hodin, žije fotbalem," vzpomíná jeho bývalý svěřenec, obránce Ostravy, Daniel Tchuř. |
Změnila vás nějak první liga?
Mě? Myslím, že jsem člověk, který se nemění, který vždycky zůstane trošku tím magorem, bláznem. A abych nějakým způsobem zpychnul a nosil nos nahoru, to ne. V trenérské branži to funguje tak, že můžete jít hodně rychle zase dolů. K lidem, kteří mi pomohli v cestě nahoru, jsem se nikdy neobrátil zády. A ti, kteří mi klacky pod nohy v trenérské kariéře kladli, nevěřili mi nebo mě pomlouvali, s těmi ideální vztahy mít nebudu nikdy.
Prý jste každé ráno už velmi brzo na stadionu.
Myslím, že jsem to trochu zdědil po mámě, která je v životě zvyklá brzo vstávat. A taky dodržuju životosprávu. Chodím poměrně brzo spát. To samozřejmě platí o dnech, kdy nejsou fotbalové přenosy. No a pak pro mě není problém brzo vstávat. V letní době jsem na stadionu kolem sedmé, teď, když už se počasí mění, tak přece jen o něco později. Ráno si chci v klidu přečíst noviny, protože to je čas, kdy jsou tam zprávy ještě skutečně aktuální. A mám taky rád důkladnější přípravu na tréninkový proces.
V zápase zažívám stav beztíže
Někteří trenéři si rádi pospí.
To nevím, ale každopádně si myslím, že všichni trenéři jsou v přístupu k tréninkům absolutně poctiví. I když třeba nejsou na stadionu v půl osmé ráno. Vždycky budu chránit naše řemeslo, protože postavení trenéra v české společnosti není adekvátní tomu, co ta práce obnáší. Ve vyspělém světě má trenér daleko větší váhu. U nás se na ně často plive a nepříznivé výsledky jsou dávány za vinu jenom jim, což není v pořádku. Vždycky se trenérů budu zastávat. Myslím, že bychom měli držet při sobě.
Co je na vaší profesi nejnáročnější? Je to ten obrovský nápor na psychiku? Je to složitost jednání s lidmi?
Já přehnaně říkám, že mám odkoučovaných tři sta dvacet čtyři mistrovských utkání a třistadvacetčtyřikrát jsem byl ve stavu beztíže. To zkrátka nepochopí člověk, který tuto činnost nevykonává. Po dobu mé kariéry jsem se samozřejmě naučil se stresem a tlakempracovat a odbourávat jej. Ale práce je strašně náročná. Navíc pracujete s pětadvaceti hráči, kdy každý z nich je určitou individualitou. Musíte k němu najít vztah, dát mu prostor. K tomu přibude příprava tréninkového procesu, příprava na utkání, sledování soupeřů. Práce je opravdu moc a postavení trenérů by u nás mělo být daleko jiné.
Jak to myslíte?
Vidím to v Itálii, kde je trenér ten „mister“. Když přijde do tréninkového centra, je poznat, že přijela opravdová persona, a hráči, fanoušci i novináři si jej opravdu váží. I když je jasné, že tam trenéři pracují pod docela jiným tlakem. Ale není možné, aby po první porážce jsme chtěli hned trenéra odvolávat. Jeho práce přece má vývoj. Neprve musí hráče pořádně připravit a až po nějakém čase se může hodnotit jeho práce.
Umím se stresem pracovat
Která část týdne je pro vás nejnáročnější? Dá vám samotný zápas nejvíc zabrat, nebo jej naopak po celém týdnu berete jako odměnu?
Den po utkání je trenér v takovém stavu, kdy není schopen vnímat okolní svět. I když je jasné, že každý trenér prožívá tyto věci trochu jinak. Po vítězství se může objevit určitá euforie, po porážce zase jakási deprese. Druhý den po zápase už musíte připravovat mužstvo na další mistrovské utkání. Čím blíž pak k němu jste, tím větší tlak a stres trenér pociťuje. Závěr týdne je teda pro nás nejnáročnější a začátek týdne naopak nejpříjemnější.
Spíte dobře?
Jak už jsem řekl, naučil jsem se se stresem pracovat. Používám k tomu určité prostředky. Na druhou stranu si myslím, že noc po zápase dobře nespí žádný trenér ani hráč. Myslím, že já spím maximálně dvě hodiny. Ať už jste na straně vítězů nebo poražených, tak si v hlavě přehráváte utkání. Během týdne pak ale nemám s usnutím problém.
Co vám pomáhá proti stresu? Jsou to nějaké rituály?
Nene. Samozřejmě že každý trenér má určitý rituál, ale já jich nemám zase tolik. Ale mám určité metody, jak stres odbourávat. Nerad bych totiž skončil jako někteří trenérští kolegové někde u alkoholu nebo dokonce u drog.
Říkají vám občas kamarádi nadneseně: Nežer tolik ten fotbal?
Myslím, že každá profese, pokud ji chcete dělat poctivě, tak do ní musíte být svým způsobem fanatik. Já už bych asi nebyl schopen dělat jiné zaměstnání. Vystudoval jsem sice právnickou fakultu a když navštívím mé tehdejší spolužáky, tak mě vždycky lákají, abych šel dělat za nimi. Říkají: Budeš mít víc peněz, nebudeš pod takovým tlakem. Ale já jsem si fotbal vybral a byl mi i osudem souzený. O trenéřině jsem už jako mladý snil a jsem rád, že se mi to povedlo. I když trenér občas prožívá dny, které bych normálnímu smrtelníkovi nepřál. Ale to chápou jen lidé z trenérské branže.
Každý chlap je ješitný
Není trochu nefér, že vaši práci musí potvrdit až samotní hráči, kteří třeba fotbal ani tolik nežerou?
No, my trenéři ale nesmíme přeceňovat svou úlohu, protože v uvozovkách těmi nejdůležitějšími jsou až ti herci, ti hráči. Každý trenér chce vyhrát, a proto se je snaží připravit podle svého nejlepšího vědomí. A je strašně skličující, když hráči nejsou schopni přenést na hřiště věci z tréninkového procesu. Naučil jsem se dvě věty. V případě výhry říkám: vy hráči jste vyhráli. Naopak když mužstvo prohraje: my trenér a hráči jsme prohráli. Naučil jsem se s tím žít.
O to větší radost vám pak jakákoliv pochvala musí udělat, ne?
Každý chlap, každý trenér je do jisté míry ješitný. Přirozeně že pochvala povzbudí. Ale prožil jsem toho v kariéře už tolik, že si vzpomenu, že v případě remízy nebo prohry trenér většinou zůstává sám.
Jak jste spokojený se začátkem olomouckého angažmá?
Rozhodně jsem. Taky jsem Olomouci vděčný, že mi jako první ligový klub dala šanci. A snažím se udělat všechno pro to, abych jí důvěru vrátil. V závěru jara, kdy jsem měl víc nabídek a věděl jsem, že v Olomouci nefiguruju na prvním místě v pořadí trenérů, jsem tajně doufal, že to bude právě Sigma. Doufám, že mi Jarda Starka odpustil, že jsem nezamířil do Příbrami, kam jsem měl jednu dobu už hodně nakročeno. Toto jeho gesto bych mu samozřejmě chtěl v budoucnu vrátit.
Co vám zatím dělá v Olomouci největší radost?
Po dlouhé době si rozumím s managementem klubu, s pány Gajdou a Kubíčkem. Pochopili, jaký jsem člověk, a snaží se mi v doplňování kádru maximálně vyjít vstříc. Spolehnout se můžu i na svůj realizační tým ve složení Gusta Chromý, Jirka Fryš, Víťa Rejmon a Přemek Blaha. A také se povedlo, že hráči pochopili, že bez tvrdého tréninku nepřijde úspěch. Bylo pro mě důležité, že se u hráčů dostavila určitá sebereflexe po pokažené jarní části sezony. Uvědomili si, že takovým obdobím nechtějí znovu projít a k tréninkovému procesu proto přistoupili velice zodpovědně. Jsem v Olomouci zatím hodně spokojený. Ještě si myslím, že takový stadion, jaký má Sigma, by si zasloužil bouřlivější atmosféru. Takové malé Palermo.
Před sezonou jste o cílech mluvili hodně opatrně. Překvapuje vás slušné šesté místo, na kterém teď jste?
Život mě naučil, abych nebyl příliš velkohubý. Trenér musí vždycky vycházet z reality a ta byla taková, že Olomouc loni bojovala prakticky do posledního kola o udržení. Proto jsem nechtěl mluvit o ataku na nejvyšší příčky. Na druhou stranu se rozhodně nebojím tvrdého tréninkového procesu, nebojím se, že si budou hráči stěžovat. Byl jsem v tom hodně tvrdý a nepřístupný a jen jsem čekal, jestli hráči na tento dril přistoupí. Věděl jsem, že pokud mužstvo nebude remcat, musí se výsledky dostavit.
A co teda říkáte na šesté místo?
Zatím bych nechtěl předčasně říkat, jestli jsem spokojený nebo nespokojený. Myslím si, že důležité je, že mužstvo začalo získávat body, protože kdyby je nedělalo, přestalo by věřit trenérovi i jeho tréninkovému procesu. Díky bodům má mužstvo lepší náladu do další práce, protože vidí, že to má smysl. Ale ani na začátku sezony, kdy jsme sbírali bod po bodu, jsem nebyl nervózní. Stejný vývoj byl i u mého minulého angažmá – v Sokolově jsme po pěti kolech měli dva body. Vím, že moje mužstva mají malinko pomalejší rozjezd, protože jsou unavenější z přípravy. VSokolově z toho nakonec bylo čtvrté místo po podzimu. Tvrdé práci já opravdu věřím a cením si, že toto mužstvo chce tvrdě pracovat.
Po zápase ve Zlíně, kde výkon vašeho týmu rozhodně nebyl optimální, jste mluvil o tom, že v případě příliš velké euforie musí trenér zasáhnout a trošku ji přibrzdit. Můžete to vysvětlit?
Musíte vycítit, že po sérii, kdy mužstvo vyhrává, musí zákonitě přijít nějaké utkání, kde mužstvo nepodá optimální výkon. Jeden ze způsobů, jak do toho trenér může zasáhnout, je pozměnění sestavy. Ale byl jsem v rozpacích, jestli do ní sáhnout zrovna v posledním zápase před reprezentační pauzou. Nakonec jsem se rozhodl, že zůstaneme u sestavy z předešlých utkání, a dnes proto vím, že díl viny na neúspěšném výkonu nesu i já jako trenér. Měl jsem být odvážnější a zariskovat dvěma změnami v sestavě.
Podepsala se na hráčích zpráva těsně před zápasem, že nebude schopný nastoupit zraněný útočník Lukáš Hartig? Nespoléhali na něj až příliš po jeho fantastické střelecké sérii?
Lukáš Hartig je hráč, kterého by chtěl mít v mužstvu každý trenér. I já jsem moc rád, že ho mám. Do mého fotbalu, který by měl být plný agresivity a napadání, Lukáš přímo zapadá. Samozřejmě že má určité zdravotní problémy, které musíme respektovat. Ale na druhou stranu si vážím toho, že těsně před utkáním příšel a jako profík řekl, že není schopen odvést stoprocentní výkon. Mužstvo samozřejmě cítí, že Lukáš Hartig je v určité formě, nejen tím, že odvede obrovské penzum práce na hřišti, ale také byl potentní gólově. Ta zpráva asi na klidu hráčům nepřidala a zároveň to byla příznivá zpráva pro našeho soupeře. S Hartigem by náš výkon byl o x procent lepší, a hlavně agresivnější.
Do tréninku se ale během reprezentační pauzy rychle zapojil, že?
Ano. A do zápasu s Teplicemi by měl být připravený zasáhnout.
Pro Brazilce je fotbal zábavou
Na hřišti si Hartig skvěle rozumí s Brazilcem Melinhem, který se zdá být nevyzpytatelný. Jednou září genialitou a pak přijde utkání jako ve Zlíně, kde je úplně neviditelný.
Melinho je podle mě hráč, který má ještě daleko na víc, než zatím předvádí. I když doufám, že tím, jak jsme ho na dva tři zápasy vyřadili, tak si plno věcí uvědomil a změnil i přístup k tréninkovému procesu. Samozřejmě že je to kvalitní hráč, s fotbalovým myšlením, dobrou finální přihrávkou, se schopností přečíst soupeře a přejít přes něj v souboji jeden na jednoho. Pokud má trenér v mužstvu hráče z Brazílie, tak musí poznat jejich kulturu. Jejich vztah k fotbalu je trošku jiný než u Evropanů. Oni nedělají z porážky takovou tragédii. Berou fotbal jako zábavu.
Jsou to bohémové.
Dalo by se to tak říct. Na druhou stranu brazilští hráči, kteří se podřídili evropskému fotbalu, byli mužstvu velkým přínosem a vydělali i velké peníze. Meli chce udělat jeden velký přestup, vydělat velké peníze, proto jsem mu řekl, že jako trenér jsem schopný jej na to připravit. Ale bude muset upravit své myšlení ve vztahu k tréninkovému procesu i k plnění taktických úkolů. Určité minimální požadavky musí na hřišti splnit, aby na sebe upozornil a přišlo si pro něj velké mužstvo.
Mluvíte o snech Melinha. Jaké sny máte vy?
Sigma mi už jeden velký sen splnila, když jsem se jako neligový hráč dokázal stát ligovým trenérem. To považuji za první velký úspěch. Proto, pokud dostanu čas i prostor, chtěl bych to Sigmě vrátit v podobě startu v některém z evropských pohárů. Druhým snem je, abych se jednou stal v první lize trenérem Bohemky, teda klubu Bohemians Praha 1905. No a pokud by fotbalový bůh dal, chtěl mi pomoct a povedlo se mi získat angažmá v některém z italských klubů... (zasní se) Italský fotbal sleduju, jsem jeho velký fanda a jsem členem fanklubu Interu Milán, tak jako jsem členem Družstva fanoušků Bohemians. Zvládl jsem zdolat jeden velký schod, ale jsem ochotný a schopný dál tvrdě pracovat, tak věřím, že mi fotbalový bůh splní i tyto dva další sny.
