„Pro mě je tady snazší mít české než vietnamské příjmení. Ale když řeknete Procházka a najednou vidíte Čechovietnamce, je to trošku směšný,“ zašklebil se fotbalový záložník.
Kdybyste se jmenoval po otci, jaké příjmení byste měl?
Byl bych taky Nguyen. Což je ve Vietnamu stejně časté jako tady Procházka nebo Novák. (smích)
A znáte exmosteckého Nguyena, který má i vietnamský titul?
Vůbec. Ale mám zprávy, že on a jeden ze Sparty hrají ve vietnamské lize. Jsou spokojení, fanoušků tam chodí hodně, mají peníze.
Je i tohle cesta pro vás?
To je otázka času. Když budu chtít, můžu odletět do Vietnamu a zkusit tam hrát. Ale zatím mám cíle tady, chci se dostat do české ligy.
Michal Nguyen získal vietnamský titulStejně jako nyní Čechovietnamec Daniel Procházka, i šestadvacetiletý Michal Nguyen kdysi kopal českou druhou fotbalovou ligu. V Mostě si ho vyhlédl trenér vietnamské reprezentace, pak navíc přestoupil do tamní soutěže. S klubem Binh Duong FC se stal v uplynulé sezoně vietnamským šampionem, hraje s ním i asijskou Ligu mistrů. Paradox je, že Nguyen, rodák z Litvínova, neumí vietnamsky. Jeho maminka je Češka, otec Vietnamec vlastní euroasijskou restauraci. |
Mohl byste si zakopat za vietnamský národní tým?
Myslím, že mohl. Tady v Česku jsem nakoukl do mládežnických reprezentací, ale neodehrál jsem žádný zápas. Takže můžu Vietnam reprezentovat, není to problém.
Asijské kořeny máte po otci. Jak se v Česku ocitl?
Přiletěl sem, protože ve Vietnamu to nebylo k živobytí. V osmnácti letech se rozhodl odletět a splnit si svůj sen. Je šťastný, má tady rodinu, čtyři krásný děti.
Čtyři?
Má ještě dvě malé, ale už nechce fotbalistu, prý mu to stačilo ode mě. Podniká, má velký bytový textil, můžeme to srovnávat s Ikeou. I v tomhle šel za svým snem.
Fotbal prožívá s vámi?
Jezdí na každý zápas s mamčou, koupili si dokonce ústecké dresíky, šály. Celá rodina žije se mnou, když máme zápasy.
Nguyen přiznává, že vietnamsky neumí. A co vy?
Já zvládám základy. S tátou mluvíme vietnamštinou, i když umí perfektně česky. A mluvím tak i s mojí vietnamskou přítelkyní.
Co vám dává druhá liga?
Dostat v ní šanci je skvělé, pro mladého kluka lepší než vysedávat v první lize na lavičce a hrát za juniorské týmy. Fotbal je jiný, víc soubojový, prostě už dospělý. Ale ani Juniorskou ligu nemůže hrát každý.
Vy jste v ní zářil v Teplicích. Na co jste si v Ústí musel nejvíc zvykat?
Moje silná stránka byla rychlost, obejít hráče. V tréninku to vypadalo dobře, ale musel jsem dva tři měsíce přivykat vyššímu tempu. A starší hráči umějí hrát jinak tělem než ti mladí. Je to odlišné.
Budete i dál hostovat v Ústí?
Ještě jsme se s nikým nebavili, ale asi by pro mě bylo nejlepší ještě zůstat ve druhé lize, trochu se vykopat, otrkat se ještě víc. A potom to zkusit zpátky do Teplic.
Ústecký fotbalista Daniel Procházka magnetizuje pohledem míč, který odkopává Miloš Kopečný ze Sokolova.
Poprvé jste naskočil v základní sestavě proti Vyšehradu a hned jste dal první gól. Pohádka?
Krása. Udělali jsme si s přítelkyní večeři, s kamarády jsme poseděli. Druhý den jsem šel na trénink, žádné velké slavení nebylo. Ale za ten gól jsem rád. I za základní sestavu. Je paradox, že mi do ní možná pomohlo, že se týmu tolik nedařilo. Proti Vyšehradu mi to vyšlo, v Opavě byla zkušenost hrát na exreprezentanta Pospěcha, fotbalistu se zkušenostmi z bundesligy. A teď do třetice od začátku proti Sokolovu.
Jak vám sedí kouč Petr Němec?
Pan Němec je první trenér typově ze staré školy, kterého jsem poznal. Dodal mi víc síly, je to teď ode mě takové bojovnější, než bývalo v juniorských ligách. Snažím se v tréninku dřít, jak to jde.
Na jaře máte jedinou výhru. Proč?
Někdo tomu říká krize, já ne. V tréninku vypadá všechno dobře, i v zápase, ale chybí štěstíčko, co bylo na podzim. Všichni tvrdí, že kádr je mladý a že na to nemáme. Ale z horní půlky tabulky jsme na tom fotbalově mezi těmi lepšími. Dát víc gólů, mohli jsme se bavit o postupu.
