Když jste chodil s kluky na plácek, na koho jste si hrál?
Někdo byl Plánička, někdo Puč, já jsem vždy říkal, pánové, já jsem Olda Nejedlý. Byl to velký střelec Sparty. A stal se i nejlepším střelcem mistrovství světa v roce 1934.
V životě jste viděl stovky a stovky zápasů. Jaký máte názor na věčný spor, zda by slavní hráči dřívějších dob uspěli v dnešním fotbale?
Je pár fotbalistů, kterým by se to povedlo. Třeba Karel Pešek-Káďa, záložník Sparty v době její největší slávy ve dvacátých letech. Káďa, doktor přírodních věd a magistr farmacie, byl ofenzivním centrhalvem, jak se tehdy psalo. Měl skvělou kondici, dvoje plíce, říkalo se mu zlatovlasá primadona nebo perpetum mobile. Hrál na velkém prostoru, a důrazně, a svého času ho chtěl koupit Espaňol Barcelona, špičkový evropský klub. Nebo třeba Jan Říha, legendární pravé křídlo Sparty, a samozřejmě Pepi Bican, útočník Slavie. Byli by dobří i teď, protože byli o generaci rychlejší než ostatní a trénovali by podle moderních metod jako dnešní hráči.
S většinou fotbalistů té doby jste se znal, na koho vzpomínáte nejvíc?
Hodně času jsem trávil právě s Káďou, inteligentním na hřišti i mimo něj. Nikdy staromilsky nepřeceňoval fotbal své doby. Moc mu ublížila událost z pětačtyřicátého roku. Těsně po válce ho v Praze zatkl jeden horlivý revoluční gardista. Následoval výslech, bití a snaha vynutit přiznání, že podepsal kolaboraci s Němci. Od vězení ho zachránil šéf pražské kriminálky doktor Borkovec. Pak se ukázalo, že Káďův podpis zfalšovali nacisté. Osud Borkovce byl děsivý, po osmačtyřicátém ho popravili komunisté.
Na kterého hráče jste se chodil nejraději dívat?
Imponoval mi Josef Masopust a časem mezi námi vzniklo zvláštní přátelství hráče a novináře. Neznamenalo to, že bych byl k jeho výkonům nekritický. Měl jsem to ale snadné, jeho forma byla stálá. Masopust byl dobře znám i po světě, protože Dukla, za níž hrál, hodně cestovala. A poté, co se Československo probojovalo do finále světového šampionátu v Chile, byl zvolen nejlepším hráčem Evropy. Pamatuji si to jako dnes. Měl jsem sedmnáctého prosince 1962 noční službu v redakci. ČTK vydala zprávu, že Masopust je v anketě první. Hned jsem mu to volal domů, a on tomu nechtěl věřit. Považoval to za největší poctu v životě.
Proč byl Masopust tak dobrý na hřišti?
Jako jeden z posledních skvělých hráčů naší historie hrával s kluky s hadrákem, míčem nacpaným hadry. S ním získal úžasný cit pro balon. Pak se ho nebál přijmout třeba na lajně své branky, věřil si, že míč ovládne. Dokonalá technika mu umožňovala obejít i několik protihráčů. Jeho slalom, kdy při utkání prvního května 1960 s Rakouskem přelstil pět hráčů a vstřelil gól, se stal legendou. Kdyby nehrál v Dukle, ale za Spartu či Slavii, postavili by mu fandové pomník. Byl to skvělý ofenzivní záložník.
Jak by vypadala vaše jedenáctka století?
Je to těžké rozhodování, je třeba přihlédnout k tomu, že hráči pasovali do různých systémů své doby. Do branky dám Viktora, modernějšího svým pojetím než Plánička. Pravý bek určitě Dobiaš, kdysi ho lanařil Ajax v době své největší slávy. Doleva Láďa Novák. Ne náhodou ho chtěl v šedesátých letech Real Madrid. Mezi nimi by operoval Káďa. Zálohu: zprava Masopust, Panenka, Kvašňák, Nedvěd. A útok? Nehoda, Bican, Nejedlý. Měl bych i skvělé náhradníky, do obrany Ondruše s Chovancem, do zálohy Jana a Patrika Bergrovy, dopředu Říhu a Kuku. A co třeba takový Košek? Toho jsem sice hrát neviděl, ale slyšel o něm od pamětníků vyprávět samé legendy. Do čeho prý kopl, z toho byl gól. Dával je klidně ze třiceti i čtyřiceti metrů.
