"Dřív turnaje nevyhrávaly týmy s nejlepší hrou, proto je náš triumf skvělý pro celý fotbal," řekl útočník Fernando Torres, hrdina finále.
Řekové na Euru 2004 a vlastně i Italové na předloňském světovém šampionátu se k prvenstvím v podstatě probránili. Nynější španělské "dílo" proto působí jako závan lesního vzduchu do dusna městské ulice.
A slova trenéra Luise Aragonése, muže v obyčejných teplácích, že "nechal chlapce hrát to, co mají nejradši, čili s míčem a v pohybu", jsou výsměchem pragmatikům v pečlivě střižených oblecích se snahou spoutat fotbal do defenzivních okovů.
Aby nedošlo k omylu, Španělé vycházeli z pevné obrany, prvního přikázání fotbalového úspěchu. Ve vyřazovací části nedostali jediný gól.
"Precizní obrana je základ," líčí Aragonés. "Ale po ní přichází kreativita, dopředu, přihrát, kombinovat, běhat.
Když jsme získali převahu s míčem, už nás téměř nešlo zastavit."
Nešlo zastavit... Španělé předvedli na Euru nádherné perpetuum mobile plné narážeček a přihrávek. Sami mu říkají Titi Taka – Přihraj a běž.
Je spravedlivé říct, že takový systém nemůže hrát každý. Zkoušet ho před čtyřmi lety Řekové, shořeli by, neměli k tomu vhodné typy hráčů.
Španělům dozrála výjimečná generace. Hladová, ostřílená výhrami z juniorů, a především herně skvělá. V brance sebejistý Casillas, v obraně Puyol a Marchena, do zálohy se zprvu přes konkurenci Senny, Xaviho, Iniesty či Silvy nedostal hvězdný Fábregas. A v útoku děsili Torres s Villou.
Nabitý kádr neprohrál před turnajem 16 utkání v řadě a na něm protáhl pyšnou sérii na 22. Jako by Španělé věřili, že nemohou prohrát. Tento dojem čišel z mužstva, jež bylo na minulých turnajích psychicky labilní.
Sílu vítězů věrně vystihují zápasy, díky kterým postoupili do finále.
Nejsložitější moment prožili ve čtvrtfinále, kdy po duelu 0:0 s Itálií došlo na penalty. Britský magazín FourFourTwo před turnajem věštecky sepsal 25 důvodů, proč Španělé uspějí, a jeden z bodů zněl: "Umí penalty, mají na ně specialisty."
I sami Španělé po úspěšném rozstřelu používali klišé o štěstí, ale faktem je, že při cestě za zlatým pokladem byli připraveni na všechno.
V semifinále narazil Aragonésův výběr na dravé Rusy. Vedl 1:0 a kouč týmu věřil tak, že nevystřídal Torrese defenzivnějším typem: vyslal útočníka Güizu a ten 4 minuty poté zlomil soupeře trefou na 2:0.
Pak přišlo finále a po něm právem oslavné komentáře.
"Vyhrál tým, který hrál nejlíp, dal nejvíc gólů, předvedl nejlepší styl, vyřadil mistra světa a ve finále odolal Německu," napsal list El País.
"Pro mnoho lidí může být naše pojetí příkladem, jak se může fotbal v budoucnu vyvíjet," řekl Aragonés.
"Týmy s bezduchým fotbalem neuspěly. Euro dalo signál, že budoucnost fotbalu je v kreativitě a střílení branek," mínil kouč František Komňacký pro ČTK.
Při vší úctě, Komňacký nemusí mít pravdu; k triumfu vede mnoho cest, nejen ta současných šampionů. Španělská cesta je však nejsympatičtější. A třetí nejnižší věkový průměr ze všech účastníků je příslibem, že po ní budou mistři Evropy kráčet dál a třeba inspirují i ostatní.
