Příběh Karla Kroupy. Fotbalisty, který proslavil Brno jako hráč i manažer

Že pro Brno vystřílel jediný fotbalový titul, že byl vyhlášen nejlepším hráčem Československa nebo že coby manažer dvakrát zachránil brněnský fotbal před zánikem, to o Karlu Kroupovi mnozí vědí. Ale že jako kluk chytal v hokejové bráně, že ho na vojně za tajný výlet zavřeli do basy nebo že kvůli problémům s řidičským průkazem musel v dvaatřiceti letech vzít zavděk druhou ligou?

Karel Kroupa | foto: www.1fcbrno.cz

To největší brněnská fotbalová legenda prozradila MF DNES při ohlédnutí za šesti desetiletími svého života.

K nedávným šedesátinám si Karel Kroupa přál hlavně zdraví. "To vám asi řeknou všichni v tomhle věku. Já se tedy na šedesát necítím, ale už je to skutečnost," povídá největší legenda fotbalového Brna.

Bývalý kanonýr si nyní rád zahraje karty, napije se dobrého vína, nebo se podívá na sportovní výkony svých potomků. A také si občas zavzpomíná. Jaká byla jednotlivá desetiletí jeho bohatého života?

1950 – 1960: Fotbalový útočník, nebo hokejový brankář?

Karel Kroupa se narodil 15. dubna 1950 v Bosonohách poblíž Brna. A jako ostatní kluci na vesnici hned od mala kopal do meruny. "Otec fotbal nikdy nehrál, ani máma neměla se sportem nic společného. Moje dětství ale bylo spojené hlavně se sportováním."

Přes den se honil při fotbale, večer se potil v tělocvičně Sokola. Ale pozor, v jeho jinak fotbalovém životě se najde i hokejová kapitola. "Málokdo to ví, ale asi dvě sezony jsem chytal žákovskou ligu za Starý Lískovec. Rodiče mi nekoupili brusle, já tak neuměl bruslit a proto mě postavili do branky."

1960 – 1970: Za tajný výlet na Spartu pobyt v base

Talentovaného Kroupy si všiml klub Spartak Královopolská, kde v šestnácti začal kopat dorosteneckou ligu. Už tehdy sázel jeden gól za druhým. "Od začátku mě to táhlo do útoku, nezkusil jsem to ani v záloze. Ale kromě gólů jsem měl i spoustu asistencí, byl jsem týmový hráč."

I v pubertě prý žil jen pro fotbal. "O jiných věcech jsem ani nevěděl."

V devatenácti zamířil na vojnu do Dukly Tábor, kde hrál druhou mužskou ligu. A dva roky pod armádou si nemůže vynachválit. "Drtivá většina hráčů na vojnu vzpomíná velice kladně, protože se tam mohli věnovat jenom fotbalu. Se zbraní jsme se prakticky nepotkali, akorát jsme se museli naučit šarže."

Kroupa zůstal celou dobu vojínem. Možná i kvůli průšvihům, jako byl ten s pozdějším brněnským spoluhráčem a také známým trenérem Josefem Pešicem. "Sparta tehdy otevírala nový stadion a hrála se slavným Peňarolem Montevideo. My jsme se tam tajně vypravili, ale na zpáteční cestě nás chytli a museli jsme na pět nebo šest dnů do basy."

1970 – 1980: Titul, ale také žloutenka a ztracené zlato

Nechybělo moc a z Kroupy se po vojně stal sparťan. Právě pražskému klubu totiž podepsal přestupní lístky. "Brno přišlo s nabídkou až poté, co mělo jistý postup do první ligy. Se Spartou se ale domluvilo na výměně za brankáře Poštulku a já byl rád, že se můžu vrátit domů. Za jedenáct let jsem pak nikdy netoužil změnit dres."

Karel Kroupa

Legenda brněnského fotbalu se narodila 15. dubna 1950 a vyrůstala Bosonohách. Od začátku kariéry nastupoval Kroupa jako útočník, postupně hrál za Bosonohy, Královopolskou, Tábor, Zbrojovku Brno, Gottwaldov a v nižších soutěžích v Rakousku. V první lize odehrál 277 zápasů a vstřelil 118 gólů. Dvakrát byl nejlepším ligovým střelcem a v roce 1978 se Zbrojovkou i mistrem. O rok dříve byl vyhlášen Fotbalistou Československa. V reprezentaci odehrál 21 zápasů a dal 4 góly, o památné zlato z mistrovství Evropy v Bělehradě 1976 ale přišel, i když odehrál většinu kvalifikace. Má dva syny a jednu dceru. První syn Michal byl fotbalovým brankářem, ve 20 letech mu ale těžký úraz ukončil kariéru. Druhý syn Karel hrál ligu za Brno a Teplice, nyní působí v druholigovém Zlíně. Dcera z druhého vztahu Barbora Kašpárková hraje basketbal za Frisco Sika Brno. Vnoučat se zatím Karel Kroupa nedočkal.

Brnem už tehdy, v roce 1971, otřásala fotbalová euforie. "Klub se vrátil do ligy po několika letech a i na přátelské zápasy uprostřed týdne chodily dvacetitisícové návštěvy." Kroupa od začátku prokazoval velký střelecký talent, po premiérovém roce v nejvyšší soutěži jej ale skolil zákeřný protivník: žloutenka. "Rok jsem si nekopl do míče a nevěděl jsem, jestli vůbec budu moct dál hrát. Ale dostal jsem se z toho."

Ve Zbrojovce už od začátku 70. let zrál nebývale silný tým, který se postupně podařilo ještě vylepšit. A hlavně, v roce 1976 přišel legendární trenér Josef Masopust. "To byl neskutečný impulz. Veřejnost ale zapomíná, že měl být tehdy Karel Jarůšek prodán do Třince, proti čemuž se trenér i kabina postavili. Pan Masopust z něj pak udělal ofenzivního záložníka a celý tým hrál jasně ofenzivním stylem."

Ten Brnu v roce 1978 přinesl jediný mistrovský titul, ke kterému dvaceti góly přispěl i nejlepší ligový střelec. Ano, Karel Kroupa. "Od trenéra jsem dostal naprostou volnost, takže jsem nemusel bránit."

Sedmdesátá léta byla zlatou érou brněnského fotbalu i jeho nejslavnějšího hráče. Ten ale musel skousnout i jednu hořkou epizodu. V dubnu 1976 zahodil v dresu reprezentace proti Sovětskému svazu šanci, která snad ani zahodit nešla... "

Brankář přede mě vyrazil střelu a já byl přesvědčený, že je to jasný gól. Jenže se hrálo v Bratislavě na rozbahněném terénu, míč asi skočil na drnu a já přestřelil. Dlouho jsem pak měl výčitky."

Mohlo zůstat u nepříjemné historky, jenže Kroupa kvůli ní nejspíš přišel o následné památné zlato z Bělehradu. "Jsem přesvědčen, že ta šance mě stála účast na mistrovství Evropy. I proto, že to bylo zrovna proti Sovětskému svazu. O to větší jsem ale pak měl motivaci a taky radost z toho, že jsem byl o rok později zvolen Fotbalistou Československa."

1980 – 1990: Zmařené Řecko a rakouské góly

Ještě tři roky po titulu se Kroupa i Brno drželi na výsluní, jenže mistrovský tým postupně slábl kvůli odchodům opor. Až došlo i na tu největší.

"Ve dvaatřiceti jsem se necítil starý, ale trenér s vedením se rozhodli, že už mě nepotřebují. Hodně mě mrzelo, jakým způsobem jsem odešel. Po těch jedenácti letech se se mnou klub nedokázal rozloučit před diváky a zprávu o odchodu mi přišel oznámit funkcionář, který byl v klubu až na nějakém pátém místě."

Kroupova ligová kariéra mohla pokračovat v Olomouci, s níž už dokonce podepsal přestupní lístky. "Jenže jsem tehdy měl nějaké problémy s řidičským průkazem a prosákla zpráva, že bych mohl být i zavřený. Olomouc tak od mého příchodu odstoupila a já jsem musel v poslední možný den vzít zavděk druholigovým Gottwaldovem."

Mezitím do druhé ligy spadlo i Brno, do nějž se Kroupa ještě na dva roky vrátil. A pak konečně dostal šanci jít do ciziny, o niž na počátku 80. let přišel. Tehdy o něj měl zájem klub AEK Atény, jenže dvojnásobný ligový kanonýr nesplňoval komunistické kvóty k odchodu do zahraničí.

"Bylo potřeba mít 200 startů v lize nebo 25 za národní tým, a mně k oběma číslům kousek chyběl. Přitom mistři z Bělehradu měli zelenou a já odehrál skoro celou kvalifikaci, ale to zlato jsem neměl."

Později ale Kroupa mohl okusit aspoň rakouské nižší soutěže, v Gmündu byl třikrát nejlepším střelcem a třikrát s ním slavil postup. "Dostali jsme se až do třetí nejvyšší soutěže, pak jsem přestoupil jinam. V Rakousku to byly pěkné chvíle, zažil jsem tam jinou atmosféru, než jaká panovala u nás."

1990 – 2000: Doba úspěchů Kroupy - manažera

Bylo těsně po revoluci, když bývalé hvězdě Zbrojovky zavolal její tehdejší generální ředitel, jestli by nezkusil vést fotbalový klub. "Tak jsem se vrátil na stadion za Lužánkami. Tým byl ve druhé lize, béčko neexistovalo a trenérskou legendu pana Haraštu jsem našel těžce nemocného. Klub byl v troskách."

Ale ne nadlouho. Kroupa se spojil s podnikatelem Lubomírem Hrstkou, klub se jako jeden z prvních osamostatnil od tělovýchovné jednoty a rychle postoupil do nejvyšší soutěže. Tak začala poslední slavná léta brněnského fotbalu – na Boby chodily desetitisícové zástupy a před jeho kotlem se třásla celá liga.

Hrstka sháněl peníze a Kroupa se staral o sportovní stránku. "I když peníze jsem obstarával taky. Měli jsme velice kvalitní mužstvo a hráli jsme i evropské poháry. Cítil jsem, že bychom se mohli přiblížit úspěchům mojí generace."

Tyto sny ale v roce 2000 uťal konkurz na brněnský klub. Tehdy ho Kroupa vlastně zachránil podruhé, protože kolem hráčů se jako supi slétaly jiné týmy.

"Chtěly levně získat naše nejlepší hráče. Naštěstí správkyně konkurzní podstaty paní Pavlíková dobře pochopila situaci a brzy přišli noví majitelé, kteří to s fotbalem mysleli dobře. Tuto nebezpečnou situaci jsme zvládli dobře. I proto si myslím, že i když jsem toho jako hráč pro brněnský fotbal udělal hodně, jako funkcionář jsem toho udělal ještě víc."

2000 – 2010: Odchod z fotbalu a konečně klidný život

Kroupova funkcionářská léta se ale chýlila ke konci. V klubu sice zůstal, ale pravomoce mu ubývaly, až na jaře 2005 za vlády Vlastimila Sehnala skončil úplně. Náhle a opět trpce. "Nezachovali se ke mně úplně férově. Mohli jsme si aspoň sednout a probrat to."

Rok pak ještě v Drnovicích bez smlouvy pomáhal tamějšímu mecenáši Janu Gottvaldovi, až se z fotbalu vytratil úplně. "Od té doby žiju daleko klidnější život, už nemám sto telefonátů denně."

Nyní Kroupa vlastní obchod se sportovními potřebami a věnuje se jiným aktivitám, například cestování. "Třikrát jsem byl na Kubě, jednou ve Venezuele. Jezdívám k moři, protože z fotbalu mám špatný kotník a moře mu pomáhá. Plavání je taky jediná sportovní aktivita, kterou můžu provozovat."

K fotbalu už se vracet nehodlá, místo toho si chce užít klidné stáří.