"Je to nádherný pocit, když dvakrát porazíte Slavii. To letos nikdo jiný nedokázal," uvědomuje si Ondřejka, který v domácí odvetě jeden gól vstřelil, na druhý nahrál a zařídil vyloučení slávistického brankáře.
"Asi to byl vrchol mé kariéry. A gól? Jednoznačně nejdůležitější."
Už jste to oslavil?
Sedli jsme si s klukama jen na chvilku. Ráno byl trénink, tak jsme nemohli nějak slavit. Bylo jen šampaňské, na každého ale zbyly dvě deci. A to byly celé oslavy. Třeba trenér něco dovolí po sobotě, když vyhrajeme doma nad Karvinou.
I den po zápase musíte mít hlavu plnou pohárového zápasu, ne?
V každých novinách něco je. Je příjemné, když vidíte, jak se o tom všichni baví.
Který moment z pohárového zápasu vám v hlavě zůstane především?
Je toho fakt hodně. Ale utkvěla mi ta chvilka, jak brankáře Vaniaka vyloučil rozhodčí za ruku. Mohl jsem to vyřešit úplně jinak, udělat kličku a dát do prázdné brány druhý gól. Já ho zkusil přehodit a on možná i neprávem dostal červenou kartu. To rozhodlo. Věděli jsme, že v deseti už dá Slavia gól těžko. My jsme si to už v obraně pohlídali a nakonec přidali ještě vítězný gól.
Váš brankář Miroslav Filipko o vašich dvou lobech říkal, že to bylo hodně drzé. Jak vás to napadlo?
Při gólu, kdy jsem vystihl rozehrávku a viděl jsem, jak Vaniak proti mně vyběhnul, tak to byla okamžitá myšlenka.To samé jsem pak zkusil i napodruhé.
Přitom ještě před několika týdny jste měl problém se dostat do sestavy juniorky. Asi vás ani nenapadlo, že byste mohl rozhodnout o postupu Slovácka do finále poháru, že?
Ani v nejmenším. (usměje se) Přemýšlel jsem sám nad sebou, co dělat. Šlo mi o to, abych se pro začátek dostal jen do sestavy béčka.
Říkáte, že jste přemýšlel sám nad sebou. Znamená to i změnu v přístupu k fotbalu nebo životu? Dřív jste prý měl určité problémy.
Určitě. Když jsem byl mladší, chytil jsem se špatné party a zkrátka jsem občas chodil později domů. Životospráva nebyla a začal jsem to na sobě poznávat. Snažím se to omezit. Když si vyjdu, tak jen po zápase s celým týmem.
A jak to bylo s dojížděním na kole?
Je to pravdivý příběh. Měl jsem těžký výron a já jezdil čtyřicet kilometrů do Hradiště a čtyřicet domů. Dojížděl jsem s kotníkem na rehabilitaci, tak jsem sedl na kolo a jel jsem. (usmívá se) Trvalo mi to nějaké tři hodinky, protože jsem si musel dát nějakou pauzu. Vyplatilo se mi to. Když jsem pak začal trénovat, tak jsem poznal, že ve fyzičce mi vlastně nic nechybí.
