V létě způsobil Figův přestup z FC Barcelona do Realu Madrid rozruch nejen mezi fanoušky těchto tradičně znesvářených klubů, ale také leckde ve světě. Částka na odstupném totiž přerostla všechna očekávání a po dlouhých jednáních se ustálila na výši 56,1 miliónu dolarů.
Své kvality hráč potvrdil nejen v červenomodrém a bílém dresu, ale i jako režisér hry reprezentačního týmu Portugalska. Na mistrovství Evropy se dostal do All Stars, jeho tým vyřadili v semifinále až v prodloužení pozdější vítězové Francouzi. Osmadvacetiletý Figo je teprve druhým Portugalcem, jemuž se podařilo prestižní trofej získat. Před ním si ji jako vítěz potěžkal legendární Eusébio v roce 1965.
V pětačtyřiceti ročnících se z výhry v anketě radovalo 35 fotbalistů, tři z nich jsou trojnásobnými vítězi - Johann Cruyff a Marco van Basten z Nizozemska a Francouz Michel Platini. Jediným českým držitelem Zlatého míče je od roku 1962 Josef Masopust.
"Mým největším snem je vyhrát s Barcelonou Ligu mistrů," uvedl Figo po příletu do Barcelony v červnu 1995. Právě on a Brazilec Ronaldo měli po roce znovu dovést Barcelonu k ligovému titulu a po třech letech také k úspěchu v evropských pohárech. To se ale nestalo, ligu vyhrálo Atlético Madrid a v Poháru UEFA Barcelona vypadla v semifinále s Bayernem Mnichov.
Figo se radosti nedočkal ani v reprezentačním dresu, na ME v Anglii Portugalsko vypadlo ve čtvrtfinále s Českou republikou. Až v následující sezóně 1996/97 pomohl Barceloně k vítězství v Poháru vítězů pohárů a svou jemnou kopací technikou si získal příznivce i na zbytku Pyrenejského poloostrova. Novináři mu dokonce začali přezdívat "O Tubarao" (žralok), podle jeho ladného a přesto nebezpečného pohybu na hřišti.
Mistrem Španělska se Figo v dresu Barcelony stal konečně v roce 1998, ale na evropské scéně se katalánský velkoklub zase neprosadil. Figo přesto zůstal klubu věrný a v květnu 1999 s Barcelonou prodloužil smlouvu hned o čtyři roky. Jako kapitán týmu tehdy pobíral roční plat 5,8 miliónu marek a odstupné pro případného zájemce o jeho služby činilo 116 miliónů marek.
Ani tato částka ale neodradila nového předsedu Realu Madrid Florentina Pereze, který letos v červenci slíbil fanouškům klubu obléci portugalský klenot do zářivě bílého dresu. To už měl Figo za sebou další velkou reprezentační akci a další neúspěch. Na letošním mistrovství Evropy předváděli Portugalci sice skvělý fotbal, ale v semifinále prohráli v prodloužení s Francouzi.
Přestože o dovolené neustále odmítal spekulace o odchodu, z Barcelony jej v červenci vykoupil za 56,1 miliónu dolarů Real Madrid a Figo se stěhoval do sídla největšího rivala. "Jsem šťastný, že jsem zde," řekl na tiskové konferenci krátce po podpisu smlouvy s Realem.
Fanoušci Barcelony mu dali náležitě najevo svůj názor na jeho chování při utkání s Realem na konci října. Nedávného hrdinu svých klubových barev přivítali pískotem a házeli na hřiště plastové lahve, světlice a dýmovnice.
Figo s Realem podepsal smlouvu na šest let, která mu ročně vynese 5,6 milionu dolarů, přesto se v jednom rozhovoru pro španělskou rozhlasovou stanici vyznal z přání do budoucnosti. "Chtěl bych hrát v Anglii kvůli atmosféře a tomu, jak tam lidé fotbalem žijí. Ale začal jsem s fotbalem hodně brzy a nevím, jak dlouho ještě budu mít motivaci a sílu hrát. Ve dvaatřiceti bych do Anglie už nešel," prohlásil.
Figo je ženat se švédskou modelkou Helene Svedinovou. Mají dceru Danielu, z jejíhož narození byl Figo doslova unešen. "Žiji jen pro ni, je v ní všechna energie, kterou potřebuji," prohlásil pohnutě. Letos byl Portugalec i mezi třemi kandidáty na titul nejlepšího světového hráče roku, avšak v hlasování reprezentačních trenérů jej předstihl režisér hry letošních mistrů Evropy, Francouz Zinedine Zidane.
Přehled dosavadních vítězů
1956: Stanley Matthews (Angl./Blackpool)
1957: Alfrédo di Stéfano (Arg.-Šp./Real Madrid)
1958: Raymond Kopa (Fr./Real Madrid)
1959: Di Stéfano
1960: Luis Suárez (Šp./Barcelona)
1961: Omar Sívori (Arg./Juventus Turín)
1962: Josef Masopust (ČSSR/Dukla Praha)
1963: Lev Jašin (SSSR/Dynamo Moskva)
1964: Denis Law (Skot./Manchester United)
1965: Eusébio (Port./Benfica Lisabon)
1966: Bobby Charlton (Angl./Manchester United)
1967: Florian Albert (Maď./Ferencváros Budapešť)
1968: George Best (Sev. Ir./Manchester United)
1969: Gianni Rivera (It./AC Milán)
1970: Gerd Müller (Něm./Bayern Mnichov)
1971: Johan Cruyff (Niz./Ajax Amsterdam)
1972: Franz Beckenbauer (Něm./Bayern Mnichov)
1973: Cruyff (FC Barcelona)
1974: Cruyff
1975: Oleg Blochin (SSSR/Dynamo Kyjev)
1976: Beckenbauer
1977: Allan Simonsen (Dán./FC Barcelona)
1978: Kevin Keegan (Angl./Hamburger SV)
1979: Keegan
1980: Karl-Heinz Rummenigge (Něm./Bayern Mnichov)
1981: Rummenigge
1982: Paolo Rossi (It./Juventus Turín)
1983: Michel Platini (Fr./Juventus Turín)
1984: Platini
1985: Platini
1986: Igor Bělanov (SSSR/Dynamo Kyjev)
1987: Ruud Gullit (Niz./AC Milán)
1988: Marco van Basten (Niz./AC Milán)
1989: Van Basten
1990: Lothar Matthäus (Něm./Inter Milán)
1991: Jean-Pierre Papin (Fr./Olympique Marseille)
1992: Van Basten
1993: Roberto Baggio (It./Juventus Turín)
1994: Christo Stoičkov (Bul./FC Barcelona)
1995: George Weah (Lib./AC Milán)
1996: Matthias Sammer (Něm./Borussia Dortmund)
1997: Ronaldo (Braz./Inter Milán)
1998: Zinedine Zidane (Fr./Juventus Turín)
1999: Rivaldo (Braz./FC Barcelona)
2000: Luis Figo (Port./FC Barcelona, Real Madrid).
