Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Pohádka o Nedvědovi

27 2003
Sklání se před papežem, obdivuje módu od Armaniho a sbírá luxusní hodinky. Teď se PAVEL NEDVĚD stal světovou hvězdou. „Můj život je rodina, fotbal a Bůh,“ říká. Když se v létě 1996 přestěhoval z Prahy do Říma, kam přišel posílit italský klub Lazio, bylo mu čtyřiadvacet. Měl stříbrnou medaili z mistrovství Evropy v Anglii.

A také mezinárodní zkušenosti ze Sparty, která je v českých fotbalových poměrech státem ve státě.

Ale hned při jednom z prvních tréninků ve Věčném městě mu noví spoluhráči dali lekci. Vrátil se z hřiště a našel své oblečení vystavené na věšáku hanby. Jsi profesionálním fotbalistou, to něco znamená, chlapče, tak se podle toho koukej oblékat! – naznačili mu víc než pádně.

Pavel se poučil. Dnes chodí vystrojen podle poslední módy. Dobrou polovinu jeho šatníku tvoří drahé kousky od Armaniho. Obleky i boty mu šijí na míru. Na rub saka si nechává vyšít své jméno, které má vyraženo i na podrážkách polobotek.

Záliba v módě u něho nabrala takové intenzity, že zvažuje otevřít si po skončení kariéry v Česku síť prvotřídních butiků.

Pavle, už tě máme zase rádi
Mezi mládencem z roku 1996 a vítězem Zlatého míče 2003 pro nejlepšího fotbalistu hrajícího v Evropě je velký rozdíl. Z nadějného, ale ve světě neznámého chlapce se stal slavnou osobností, které se těžko daří uniknout před veřejností.

V Itálii je ve svých jedenatřiceti modlou. „Tady fotbalista znamená víc než politik. Je prostě na prvním místě,“ vysvětluje Nedvěd, jenž v Itálii vyvolá pozdvižení, kamkoliv přijde. Znám je i všude v zahraničí.

„Několik let jsem jezdil na dovolenou do tuniské Džerby,“ řekl nedávno Nedvěd s tím, že alespoň zde měl klid. „Ale už i tam mě začali poznávat,“ dodal zklamaně.

Ač to zní divně, možná nejvlažnějšímu obdivu se těšil doma v Česku. Nedvědovi ubíralo na oblibě jeho někdy nesympatické chování na hřišti. Vztekal se a hádal s protihráči i s rozhodčími tak často, že to diváky unavovalo. Také v boji o postup na mistrovství světa 2002 fanoušky nepřesvědčil. Nedvěd si nepolepšil ani občasnými boji s českými novináři. A když byl ochoten promluvit v Česku do kamery, vadila jeho chladná, málo usměvavá tvář.

Ač se to nezdálo, Nedvěd, který většinu roku tráví v Itálii, se tím trápil. „Nepřístupným obličejem asi odrazuju spoustu lidí. Ale co když je to jen tvrdá slupka?“ nadhazoval.

A pak přiznal, jak je pro něj důležité získat respekt českých fotbalových příznivců. „Kéž by viděli, že dělám pro úspěch národního mužstva všechno,“ přál si ještě letos na jaře.

Na podzim se mu o tom podařilo přesvědčit snad každého. Konečně se stal uznávaným a mimořádně populárním i doma. Před pár dny ho diváci zvolili Sportovní hvězdou České televize.

Většina z nich zřejmě uvažovala stejně jako herec Ivan Trojan. „Podle mě nesl značnou část viny za prohranou kvalifikaci o postup na mistrovství světa 2002,“ myslí si, ale poslední dobou si na Nedvěda opravil názor: „Hodně se proměnil a teď mu Zlatý míč velice přeju.“

Herec Ondřej Vetchý před časem namluvil komentář k dokumentu o Nedvědovi. „Pavel to sám chtěl,“ říká Vetchý, „a to beru jako vyznamenání, protože si vážím toho, co dokázal.“

Také Richarda Genzra, jednoho z tvůrců pořadu TELE TELE, Nedvědův triumf potěšil: „Je to frajer, to mu přeju! Líbí se mi, jak hraje, i to, že má dlouhé vlasy a hezké drahé hadry.“

Jsme placeni až moc
Pavel Nedvěd před dvěma roky přestoupil z Lazia Řím do ještě bohatšího Juventusu Turín, který mu platí v přepočtu 250 milionů korun ročně. Zajistil svou rodinu, jeho dvě děti nikdy nebudou mít existenční starosti. „A zajistil i nás rodiče,“ říká otec Václav o synovi.

„Nejlepší fotbalisté jsou placeni až moc,“ uvědomuje si Nedvěd, držitel Zlatého míče za rok 2003. Přiznává, že je nespravedlivé, když skvělý lékař, který denně zachraňuje lidské životy, bere menší plat než fotbalista. „Přitom význam lékařovy práce se s tou naší vůbec nedá srovnávat,“ uznává Pavel Nedvěd.

A chová se podle toho. Neokázale a bez humbuku posílá peníze na dobročinné účely. „Charita je hlavní věc, kterou bych měl vedle fotbalu dělat. Ale není nutné o tom vykládat do novin,“ míní.

V současnosti se například se spoluhráčem z reprezentace Karlem Poborským chystá podpořit dětské oddělení nemocnice v pražském Motole.

Jeho postoj je hodně ovlivněn vírou v Boha. „Pocházím ze Skalné u Chebu. Děda mě tam vodil na hřiště a babička každou neděli do kostela,“ vzpomíná. Se svým příjmem si může koupit, co si umane. Od prvotřídních automobilů až po sbírku mnoha desítek luxusních hodinek. Avšak dvojí osobní setkání s papežem Janem Pavlem II. se nedá penězi vyvážit. „Silnější osobnost jsem nikdy nepotkal. Setkání s papežem řadím vedle narození svých dětí k mým naprosto největším zážitkům,“ tvrdí Nedvěd.

Poprvé se Nedvěd s papežem osobně pozdravil a políbil mu ruku po dobročinném zápase italské reprezentace proti výběru cizinců hrajících italskou ligu. Podruhé si ho římští fotbaloví fanoušci vybrali jako posla na setkání mladých lidí ve Vatikánu. To už byl skutečnou osobností, jejíž vliv daleko překročil rozměry fotbalového hřiště.

„Na zcela zaplněném Svatopetrském náměstí jsem před papežem mluvil o tom, jak jsem vyrůstal v komunistickém státě, jak se u nás nemohlo svobodně studovat ani cestovat,“ vzpomínal Nedvěd, který pak Svatému otci věnoval svůj dres.

Jágr vypil dva litry coly!
Na rozdíl od leckterých jiných hvězd sportu či showbyznysu si Pavel Nedvěd nepotrpí na bujaré večírky a pikantní skandálky. Mnozí ho dokonce považují za asketu, jehož život je jen dřina a nabírání sil před dalším urputným výdejem energie. V Itálii mu podle jeho fyzicky nesmírně náročného způsobu hry vymysleli přezdívku Stachanovec.

S ochotou tvrdě pracovat však už do Itálie přišel. „Byl prchlivý, ale nikdy se neflákal.“ Tak ho poznal ve Spartě trenér Karol Dobiaš. Další český trenér, Vlastimil Petržela, to potvrzuje. „Trénoval jako šílenec,“ pamatuje si.

„Můj život je rodina, fotbal a Bůh,“ říká výstižně Pavel Nedvěd. Profesionál, který s výjimkou dovolených dodržuje naprosto přísnou životosprávu.

Dbal na ni už ve Spartě v době, kdy to ještě v tuzemsku nebyla žádná samozřejmost. Tenkrát prý ve Spartě nebyl mezi spoluhráči moc oblíben. „Neměli ho rádi, protože se choval jako profesionál a nechodil s nimi do hospody,“ vybavuje si Petržela.

Na životosprávu si Pavel Nedvěd opravdu potrpí. „Letos jsem ani jednou nesnědl a nevypil nic, co by mi nesvědčilo,“ pochlubil se Nedvěd. Když v létě jako čestný host stáje McLaren sledoval Velkou cenu Monaka formule 1, sešel se s Jaromírem Jágrem. Nejlepší český fotbalista a nejlepší hokejista se viděli osobně poprvé.

Po společné večeři se Nedvěd podivil: „Jarda je pohodář, ale představte si, že během posezení vypil snad dva litry coly!“

Bývalý trenér měl pravdu
Pavel Nedvěd má za sebou zatím nejlepší rok své sportovní kariéry. Dvaadvacátého prosince získal Zlatý míč, neprestižnější individuální fotbalovou trofej na světě. Pro velký fotbal ho kdysi připravil plzeňský mládežnický trenér Josef Žaloudek. O Pavla se staral od čtrnácti let. Nedvěd u něj i bydlel, aby nemusel za fotbalem dojíždět ze Skalné.

Právě Josef Žaloudek, bezdětný a vážně nemocný, si koncem jara umiňoval: „Musím s chorobou bojovat, protože si s Pavlíkem ještě užiju hodně velkou radost.“ Pavel Nedvěd o něm říkal: „Je to můj druhý táta. Vím, za co mu vděčím. Pro nás kluky dělal všechno, pro sebe nic.“ Radost z Pavlových úspěchů byla pokaždé největší trenérovou odměnou.

Zlatý míč mu možná na sklonku jara předpovídal. Sám se však už téhle slávy nedožil. Nemoc mu to nedovolila... „Vychovával nejen skvělé fotbalisty, ale i výborné lidi,“ řekl o něm Pavel Nedvěd. Chlapec, na kterého byl Josef Žaloudek kdysi nejpřísnější. A potom nejvíc hrdý. ●

Fotbalista Pavel Nedvěd drží trofej Zlatý míč.

Autoři:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze