Proč jste odešel z Benfiky?
V Benfice mi měla končit smlouva, už bych ji neprodloužil. Potřeboval jsem změnu. V Lisabonu jsem prožil tři nádherné roky, ale ve fotbale to bylo věčné čekání na naplnění snu. Benfica vždycky zůstala pod kopcem, nikdy nevyhrála ligu, v pohárech vyhořela. Poznal jsem dva prezidenty, dohromady jedenáct trenérů. Tak se nebuduje velké mužstvo. Za vším stojí velké dluhy, mluví se o 170 milionech marek.
V Lisabonu jste měl moře a klid. Teď se vrháte do fotbalového kolotoče, který nesnášíte a zničil vás v Manchesteru. Nebojíte se?
Ne. Řekl jsem si, že ještě jednou zkusím obrovský klub, že znovu skočím do toho fotbalového blázince, jakým je Lazio a celá Itálie. Naposledy.
VLaziu hraje Pavel Nedvěd. Byl hlavní postavou v přestupu?
Pavel mě doporučil, když Lazio shánělo hráče na pravou stranu v záloze. Sám mi jako první zavolal, teprve pak se ozvalo Lazio.
Není moc zavazující, když přijdete na doporučení kamaráda?
Tohle je větší risk od Pavla, který má v klubu velké slovo. Kdyby ten přestup nevyšel, tak by ho asi nepochválili. Ale snad se ve mně nespletli, zatím se mi docela daří.
Jakou roli v přestupu hrály peníze?
Polepšil jsem si, a hodně. Peníze, které přicházejí měsíčně od Lazia, jsou velké.
Itálie je fotbalový ráj, odkud se neodchází.
O kolik jste si polepšil ve srovnání s Manchesterem před čtyřmi lety? Dvakrát, třikrát, osmkrát?
S Laziem se to nedá srovnat.
Pořád nemluvíte konkrétně, bojíte se, že by vám lidé záviděli?
Závisti se nebojím, ta bude vždycky. Můj plat je ale moje věc, z podstaty ho neříkám. Je to něco, co jsem nikde neukradl, nepodvádím. Ty výdělky jsou obrovské, ale jsou zasloužené. Pracoval jsem na to od čtyř let, teprve teď jsem se k nim dostal. Jsou to velké peníze na pět šest let, pak je konec.
V Římě jste teprve pár týdnů, už máte nový domov?
Domek máme asi pět minut od Nedvědových a pár minut od tréninkového centra ve Formellu. Všechno je velice blízko, to mi vyhovuje. Máme všechno, dokonce chytáme českou televizi a dětem můžeme pouštět večerníčka.
Jak si žije rodina špičkového fotbalisty, máte třeba posluhovačku? Nebo nesnášíte, když vám po domě chodí někdo cizí?
Každý člověk si rád užívá pohodlí. Třikrát týdně přichází uklízečka a za čtyři hodinky uklidí celý dům. Máme zahradníka, další chlapík se stará o bazén. Vítám to, věnuju se jen fotbalu a rodině.
V Portugalsku jste si liboval, že bydlíte pár metrů od moře. Co v Itálii?
Tady je to k moři dál, necelá hodinka autem. Já nepotřebuju moře, spíš jde o rodinu, když můžu jít s dětmi jen tak na pláž. Na koupání zatím není počasí ani čas. Hledám pro kluka školu, běhám po bankách, mám spoustu jiných starostí.
Kdo vám s tím pomáhá? Klub?
Vůbec ne. Na Laziu jsem podepsal smlouvu a tím to haslo. Ať se stará hráč. Nebýt Pavla Nedvěda, tak dodnes je spousta věcí v luftu. Pavel všechno zařídil, od telefonů přes banky, po barák, všechno on. Ohromně mi pomohl. Zvedl telefon a bylo to. Všude ho znají. Netušil jsem, jak výraznou je osobností. Má neotřesitelnou pozici v Laziu i celém italském fotbale.
Co jste změnil po příchodu do Itálie?
Vyměnil jsem jen mercedes za mercedes, teď mám větší vůz třídy S. Jinak se nezměnilo nic. Akorát teď všechno funguje po italsku. Učím se už třetí jazyk a vůbec to není jednoduché. Pro rodinu je to jiná země, jiná mentalita. Ale přivítali jsme to, jsme blíž domovu na Hluboké, dvanáct set kilometrů už ujedeme autem.
Pořád tvrdíte, že Manchester byl váš fotbalový vrchol? Výš už to nejde?
Už si myslím něco jiného. Osobní vrchol je v Laziu, určitě jsem teď nejvýš za celý život. Klub je na úrovni Manchesteru, ale já tady mám místo v sestavě. Cítím, že do mužstva patřím, váží si mě. To v Manchesteru nebylo. Přes Beckhama na pravé záloze jsem se prostě prosadit nemohl. Nejhorší rána přišla, když se zranilo několik záložníků, nepostavili mě, ale nějakého sedmnáctiletého kluka z béčka.
A dal vám vůbec něco Manchester?
No jistě, moc. Byl to můj první zahraniční klub, skočil jsem do vody a musel plavat. Neuměl jsem ani slovo anglicky a kolikrát jsem koukal jako tele. Musel jsem předělat fotbalový styl, zrychlit práci s míčem, naučit se hrát na co nejmíň dotyků. Samozřejmě jsem musel psychicky obrovsky zesílit.
Jak je důležitá psychika?
Půlka celého úspěchu. Jakmile začne hráč trochu o sobě pochybovat, v ten moment se zařadí do fronty fotbalistů z béčka. Stává se pro klub zbytečným. V Manchesteru jsem se to naučil, byl to rozhodující moment, proč jsem se nakonec ve fotbale prosadil. V dalších přestupech už jsem byl úplně jiný člověk, sebevědomější.
To bylo vidět při nástupu v Laziu.
Hned první zápas jste nahrál na dva góly. Úvod byl fantastický. Když si vzpomenu, jak jsem začal v Manchesteru... Šly přes mě dva góly a v poločase mě střídali. Tady mě všichni chválí, i novináři.
Už vás nahánějí?
Bez svolení tiskového mluvčího se k hráčům vůbec nedostanou, musejí se objednat. Zatím mě nekritizují, nedal jsem jim šanci.
A co spoluhráčům? V šatně Lazia je pověstný věšák hanby, kam se dávají kusy oblečení, které vyšly z módy.
Ten věšák už se zrušil. Kdybych přišel z Česka, tak by tam viselo asi všechno, ale po pěti letech v cizině už vím své. Jen jsem si musel koupit podkolenky, na ty si Italové potrpí.
S Nedvědem se v kabině bavíte česky?
No jistě, já bych to italsky nezvládl. Občas se na nás koukají jako na blázny, když na sebe něco pokřikujeme, ale je to v pohodě. To máte slyšet Argentince, když ti spustí.
Jak se k vám chová trenér Zoff? Vysvětluje vám, co máte hrát?
No, Zoff je velice tichý, usedlý pán. Moc nediskutuje. Řekne jen to nejnutnější. Spolu jsme mluvili jen před prvním zápasem. Sedl si ke mně na snídani a přes Pavla mi vysvětlil celou přípravu.
Jakou máte představu o budoucnosti? Za měsíc vám bude devětadvacet a vy jste podepsal v Laziu smlouvu jen na rok a půl.
To bylo úmyslně. Já už peníze nutně nepotřebuju, nemusím mít smlouvu na čtyři roky. Nevím, jak si zvykne rodina, proto jsem nechtěl na delší dobu. Jakmile rodina nebude spokojená, nezvyknu si ani já. Potom skončí smlouva, balíme a jedeme domů.
A budete mít sílu hrát českou ligu?
O tom jsem už přemýšlel. Nevím. Česká liga se nedá srovnat s vyspělou cizinou. Podmínky, zázemí, všechno je nesrovnatelné. To neříkám proto, že jsem Poborský, ale pořád přemýšlím, jestli budu mít vůbec zapotřebí vracet se do českého fotbalu. Budu mít na to chuť? Opravdu nevím.
Pavel Kuka to dokázal, po letech v Německu se vrátil do Slavie.
Obdivuju ho, byl to velice odvážný krok. Ale udělal správně. Připomněl se a je zpátky v reprezentaci. Správné rozhodnutí.
Už víte, do kolika let budete hrát fotbal?
Žádnou hranici nemám. Vždycky záleží na zdraví.
Na ně máte štěstí, že?
Klepu na dřevo, štěstí skutečně mám. Fotbal hraju od čtyř let a ani jednou jsem nebyl na operaci. Ve fotbale jsem asi pořádná rarita. Ale teď pořád pokašláváte, nevypadáte moc zdravě. Vlezla na mě chřipka.
A to jedete s reprezentací na zápas do Makedonie?
Já jsem s tím hrál už v neděli za Lazio. Dali mi antibiotika a já si sám řekl, že budu hrát.
Proč riskujete zdraví? Přechozená chřipka vám může později ublížit.
Zase tak hrozné to není. Nejsem ale žádný bolestínek. Víte, kdybych k tomu zápasu proti Veroně nenastoupil, tak může naskočit někdo jiný a já se příště nechytám. Dal jsem gól a třeba se tím držím v sestavě. Ale být to na Žižkově nebo v Budějovicích, lehl bych si pod peřinu a vylezl až za týden. V Laziu to prostě nejde. I tohle je velký fotbal.
Víte o něčem, co se nenaučíte ve fotbale, i kdybyste se přetrhl?
Špatná je moje hra hlavou, dost špatná i levá noha. Není to tak tragické, ale už to nedoženu.
Zažil jste ve fotbale všechno? Nebo máte ještě nějaký sen?
Chci vyhrát v Itálii titul, ale do další země už nepůjdu. Určitě ne. Další stěhování a další jazyk bych už nesnesl. Přestoupil jsem do největších klubů v Anglii, Portugalsku a Itálii, to se povede málokomu. Tím nechci dělat ramena, ale víc už těžko dosáhnu.
