"Ještě mi k tomu ale chybí minimálně devadesát minut v Liverpoolu," upozorňuje dvaatřicetiletý Ujfaluši.
"Ale doufám, že se na ten hamburský trávník letos konečně dostanu," dodává obránce, který končí druhý rok angažmá v Atlétiku Madrid.
Právě madridský klub má k zápasu v Hamburku nakročeno. V tomto německém přístavním městě se totiž 12. května hraje finále Evropské ligy. A Atlétiko s Ujfalušim v sestavě tento čtvrtek v prvním semifinálovém duelu s Liverpoolem doma vyhrálo 1:0.
"Špatný výsledek to sice není, ale ještě to bude velká dřina," pokračuje Ujfaluši, který na místě pravého obránce patřil k nejlepším hráčům čtvrtečního duelu. "Dobře, že jsme doma nedostali gól, ale hlavně v odvetě nesmíme ten jednobrankový náskok jenom bránit. To by byl konec."
Podle toho, kde jste se na hřišti v zápase s LIverpoolem pohyboval, to vypadalo, že hrajete pravého záložníka.
Pravda je, že jsem si zaútočil parádně. Ale opravdu jsem nastoupil jako pravý obránce. A právě na tomhle místě mám od trenéra Florese dovolené hodně útočit. Samozřejmě s tím, že v naší obraně nemůžu z té pravé strany udělat průchoďák.
Ale vaše místo přece bývalo na stoperu.
Poslední dobou hraju v Atlétiku tam, kde je toho zapotřebí. V tomhle soutěžním ročníku jsem hrál už pětkrát taky na místě levého beka. Na stoperu samozřejmě taky, ale teď jsem prostě pravý obránce.
V zápase s Liverpoolem jste se mimo jiné dostal ke dvěma nebezpečným střelám. Mohl byste ty situace popsat?
No, nebezpečná byla jen ta druhá. Před tou první se mi z pravé strany podařilo projít do vápna, najednou jsem byl byl blízko branky, tak jsem zkusil vystřelit. Jenže míč mi nesedl a byla z toho jen boční síť. Sedlo mi to až napodruhé, když jsem po přestávce z dálky vypálil levačkou. Bylo to nadějné, ale brankář Reina mi radost pokazil.
Byl jste označen za jednoho z nejlepších hráčů utkání. Cítil jste to tak?
Nerad bych, aby to vyznělo jako nějaká fráze nebo předstíraná skromnost. Ale tohle bylo vítězství celého mužstva, prostě předvedli jsme komplexní výkon. Já sám jsem pak cítil, že mi to opravdu sedlo, ten zápas jsem si prostě užil.
Jaké šance na postup si dáváte?
Jak už jsem naznačil, je to tak padesát na padesát. Hlavně v Liverpoolu nesmíme zazmatkovat, v žádném případě nemůžeme hrát na udržení těsného náskoku. Musíme je zlobit útočením taky. Oni jsou na řadě, oni musí dát branku. Tak by to vzadu mohli trochu otvírat.
Liverpoolští mimo jiné hodně spoléhají na vyprodaný stadion Anfield Road, domácí fanoušci by jim prý měli významně pomoci k postupu.
S tím samozřejmě počítat musíme. Já takovou tu nevídanou vřavu v ochozech zažil, když jsem hrál poslední rok za Fiorentinu. V Poháru UEFA jsme doma porazili dva nula Everton, který je taky z Liverpoolu. Ale v odvetě jsme v té bouři prošvihli začátek, rychle kopali asi deset rohů a najednou to bylo dva nula pro ně. Teprve pak jsme se vzchopili, gól už nepadl a nakonec jsme postoupili na penalty. Ale takový nervák bych si teď radši odpustil.
Bylo pro vás výhodou, že za Liverpool nemohl nastoupit zraněný klíčový útočník Torres?
Samozřejmě, Torres ve spojení s Gerrardem, to je obrovské nebezpečí pro každého soupeře. Ale nám zase chyběl kartami potrestaný útočník Agüero. A v odvetě už Agüero hrát může, zatímco Liverpool zůstane zase bez Torrese.
Už jste někdy v Liverpoolu na stadionu Anfield Road hrál?
Loni v srpnu přípravné utkání. Lidí tam bylo taky hodně, vyhráli jsme dva jedna, což bych teď samozřejmě bral. Ale pochopitelně, že příští čtvrtek to bude jiný kafe. Jinak Atlétiko mělo v minulém soutěžním ročníku Liverpool v základní skupině Ligy mistrů, oba zápasy skončily jedna jedna, ale v Liverpoolu jsem kvůli zranění nebyl.
Ve španělské lize jste desátí, o to víc se nejspíš soustředíte na Evropskou ligu.
Jistě. Ale nezapomínejme, že jsme taky ve finále Španělského poháru, kde nás čeká FC Sevilla. Takže jak v té Evropské lize, tak v domácím poháru cítíme obrovské šance. Když postoupíme do finále Evropské ligy, budeme hrát to domácí pohárové finále 19, května. A kdyby nás Liverpool vyřadil, což se doufám nestane, tak bychom se Sevillou hráli o týden dřív.
Pokud do finále Evropské ligy projdete, zahrajete si ho v Hamburku. Nastoupíte tam po necelých šesti letech, protože v létě 2004 jste právě z HSV Hamburk přestoupil do Fiorentiny.
Kéž by to vyšlo. V Hamburku jsem si mohl zahrát už při mistrovství světa 2006, když tam Česko hrálo poslední zápas základní skupiny s Itálií. Jenže já v předchozím zápase s Ghanou dostal červenou kartu, tak jsem zápas v Hamburku proseděl na tribuně.
A váš návrat na tamní trávník se tak odložil o čtyři roky.
Nechci to zakřiknout, ale dokonce mi už z Hamburku volali novináři, jak se na ten návrat těším. Tak jsem byl při zemi a říkal jim, že pro to finále uděláme všechno.
Zmínil jste národní mužstvo na německém mistrovství světa v roce 2006. Nemrzí vás dnes, že jste se loni reprezentace vzdal?
Já to rozhodnutí udělal za takových zvláštních okolností, o kterých všichni víme. Jen si vzpomeňte, co se strhlo, když jsme se po té dubnové prohře se Slovenskem sešli na nevinné večeři. Tak jsem to radši zabalil. Ale lhal bych, kdybych teď tvrdil, že mi to není líto, že mě to nemrzí. Ale to rozhodnutí už měnit nebudu. Souhlasím s Markem Jankulovským, který říká, že už to necháme na těch mladších. A můžu každého ujistit, že reprezentaci dál moc držím palce, Už taky proto, že v ní mám pořád spoustu kamarádů.
Ale současnému národnímu mužstvu to moc nejde, to jistě sledujete.
Kluci to mají těžké, ale hůl bych nad nimi nelámal. Chce to prostě čas, ale budoucnost reprezentace černě nevidím. Je jen otázkou času, kdy se mladší začnou prosazovat. Když z té obrany vezmu třeba mě a Jankula, co jsme skončili, tak v ní teď vidím Tomáše Sivoka, Romana Hubníka, nebo Marka Suchého. To jsou přece super zadáci. K tomu zkušení borci jako Čech, Rosický, Polák, Plašil, Baroš. Kdepak, já věřím, že národní mužstvo fungovat bude. A hodně dobře.
Sledujete i českou ligu?
Chytám všechny české televizní programy, brouzdám po internetu, takže přehled mám. A říkám, si jak fanoušci musí být nadšení, když je čelo ligy po letech tak vyrovnané a závěrečné zápasy tím pádem tak dramatické.
A jak to podle vás nakonec dopadne. Kdo vyhraje titul?
Rozhodne se mezi Spartou a Ostravou. Jenže takovou odpověď asi slyšet nechcete. Takže, já sázím na Ostravu. Ať se titul po šesti letech vrátí na Moravu.
O kdo bude slavit ligové prvenství ve Španělsku?
Věřím Barceloně.
Co vašich dvaatřicet let a vaše Atlético?
Cítím se skvěle, což je teda paradox. Ale pomohlo mi, že ve Španělsku se trénuje trochu jinak než v Itálii.
V čem je největší rozdíl?
Hlavně tu není tolik toho úmorného posilování. Ve Fiorentině jsem míval posilovny po krk, hlavně nohy, ty jsme museli posilovat donekonečna. V Atlétiku si zaposiluju sám, podle potřeby. A vyhovuje mi, že skoro nepřetržitě hrajeme zápasy dvakrát týdně, takže na trénování není moc času. A hrát naplno soutěžní utkání, to vás moc neunaví a navíc tím natrénujete taky. Smlouvu mám do června příštího roku a pak se uvidí.
Co říkáte rovněž dvaatřicetiletému kolegovi ze španělské ligy Jarošíkovi?
Klobouk dolů před ním. Vede si v Zaragoze moc dobře, na začátku března hrál JIrka i proti nám výborně, skončilo to u nich 1:1 a ten gól nám dal on. Jeho příchod mužstvu pomohl a já věřím, že se Zaragoza nakonec zachrání.
Jak často se dostanete domů do Olomouce?
Skoro vůbec. V tom fotbalovém fofru na cesty domů není čas.
Ale co vaše bezmála pětiletá dcera Katka?
Tohle je v pohodě. Bývalá manželka Kateřina za mnou s malou létají. Jsme sice rozvedení, ale máme spolu moc hezký vztah, takže i s Katuškou je všechno v pořádku.
A jiný vztah nemáte?
Myslíte přítelkyni? Tak tu nemám, momentálně žiju sám.
