Ze sestavy Hradce tak vypadlo jméno, které bylo sedm let pro hradecké fanoušky symbolem fotbalové poctivosti a klubové věrnosti. Svým způsobem ji dodržel dodnes.
Přestože s profesionálním fotbalem skončil ve svých třiceti letech, do toho amatérského se podle svého tehdejšího slibu zlákat nenechal. "Občas se sice někdo zeptal, jestli bych hrát nechtěl, ale já jsem byl pevně rozhodnutý, nebylo těžké tomu odolat," říká oslavenec.
Přestože jste ještě mohl hrát, vaše jméno se brzy objevilo v kolonce trenér. V Rychnově, kde jste kdysi působil, jste trénoval tým mužů v krajském přeboru. Proč jen rok?
Protože jsem měl trochu jiné představy, s kterými jsem do toho šel, než jaká poté byla realita.
Co vám nejvíc vadilo?
Byl jsem hrozně zklamaný přístupem některých hráčů. Bohužel situace je dnes taková, že v amatérském fotbale není hráčů nikde dost. Pak musíte pracovat s hráči, u kterých lze jen těžko pochopit, proč sport vůbec dělají a proč tam chodí. Ztratil jsem motivaci.
Miroslav ZemánekNarodil se 31. prosince 1974 , s fotbalem začínal v Doudlebách, poté prošel mužstvy Vamberka a Rychnova nad Kněžnou |
Určitě. Začal jsem už ve chvílích, kdy jsem byl u áčka a od té doby stále pokračuju. Když jsem ty kluky začal trénovat, bylo jim pět, takže to ještě ani nebyla přípravka, a jdeme stále s nimi dál. Důležité pro mě je, že u dětí není problém s motivací. Děti tam chodí, protože chtějí, a jsem rád, že je to baví. Nebo alespoň většina. Jako každý jiný trenér tak malých dětí se však potýkám s tím, že oni od trénování očekávají něco jiného než dospělý, pro ně trénink musí být zábava, chtějí si hrát a vy je přitom musíte něco naučit. Ale je to radost.
Hrát jste přestal v březnu 2005 kvůli zranění kolena. V létě toho roku jste se s fotbalem rozloučil definitivně, protože jste už nevěřil, že vydrží zátěž vrcholového fotbalisty. Nechyběla vám najednou?
Tak na to jsem byl na začátku sám zvědavý, přece jen jsem byl léta zvyklý pravidelně trénovat. Zvykl jsem si ale rychle (smích). Zpočátku mi víc než pohyb scházel adrenalin, který zápasy přinášely, stejně jako atmosféra s tím spojená, ale i to brzy opadlo.
V atmosféře vrcholového fotbalu jste se mohl pohybovat i dál. Dokonce jste krátce po skončení kariéry nastoupil do hradeckého klubu jako sportovní ředitel. Brzy jste ale zase skončil. Proč?
Protože to nebyla práce, kterou bych dělat dokázal. Naštěstí jsem na to přišel velmi rychle a také jsem se s vedením klubu rychle domluvil, že spolupráci ukončíme. Tak rychle, že jsem vlastně ani nezačal.
Od té doby už jste se k Hradci nevrátil, sledujete, jak se klubu daří, jezdíte se dívat na zápasy?
Tak to jsou dvě zcela odlišné otázky. Dění kolem hradeckého fotbalu sleduji velmi pečlivě, snažím se o něm co nejvíce najít a přečíst. Ale k druhé části musím říct, že jsem ostuda, od doby, co jsem skončil, jsem tam na fotbale byl snad jen třikrát. Je to dáno i tím, že řadu víkendů jsem jeden den s přípravkou a druhý už fotbalu nevěnuji.
Co říkáte vývoji hradeckého fotbalu? Není vám líto, že jste skončil ve chvíli, kdy překonal jedno z nejhorších období své historie a pomalu se začal dostávat nahoru?
Líto nelíto, život se pohybuje v sinusoidách. My jsme bohužel byli na úplném dně. Ale jsem rád, že se hradecký fotbal nepropadl ještě hloub, což v posledním půlroce mého působení hrozilo.
Fotbalu se nyní věnujete jako trenér dětí, máte přesto touhu zkusit znovu třeba seniorský fotbal a nějakou vyšší soutěž?
Určitě ne, žádné vysoké ambice nemám, trenérské třídy nehoním, práce u dětí mě teď uspokojuje.
Máte na ni dostatek času při svém zaměstnání?
Je to různé. Už několikátý rok jsem zaměstnán ve Škodě Auto, kde mám na starosti logistiku. Někdy je to horší, někdy lepší. Třeba zhruba před čtvrtrokem jsme dokončili náběh výroby nového modelu Superba, s tím bylo hodně práce a starostí, teď je to lepší. Ale jsme u týmu tři, vystřídáme se.
Dokončení přechodu od vrcholového sportovce k "civilnímu" zaměstnání je tedy definitivní?
Já jsem tu svoji výhybku přehodil už dávno. I když se říká, že nikdy neříkej nikdy, v tuto chvíli jiný fotbalový osud než ten současný nevidím.