Kdo vám volá nejčastěji?
Franta Rajtoral. Když ještě hrál, tak taky Pavel Horváth, i když ten volá i dál, jen je už asistentem. Ale Rajtyho mám na telefonu neustále: „Čau, v kolik je trénink?“ „Čau, můžu poprosit o dva lístky na zápas?“ Nejlépe den předem.
Umíte ještě den před zápasem se Spartou zajistit vstupenky?
Jsou situace, kdy některá přání nesplním ani já. (usmívá se)
Kolik telefonátů denně vyřídíte?
V pondělí jsme měli volno a večer jsem to počítal: 54 telefonátů, 30 SMS zpráv a nějaké e-maily. To ale nejsou jen hráči, mezi nimi bych marně hledal někoho, kdo nevolá vůbec. I když třeba Patrik Hrošovský mi kvůli tomu, kdy začíná trénink, nepsal nikdy. Hlídá si to.
Co hráči dělají, když nejste na příjmu?
To se stát nemůže. (usmívá se) Snažím se být tam, kde je signál. Je nepsané pravidlo, že musím být neustále na telefonu. Jsem k dispozici 365 dní v roce, měl jsem už pracovní telefon 1. ledna ráno. Když vím, že máme volno a neřeší se nic důležitého, tak třeba na pár hodin ze signálu zmizím, ale musím mít jistotu, že šéf nebude nic potřebovat.
Při zápasech jste v kravatě, ale už jsem vás viděl tahat těžké bedny s kustody. I to musíte dělat?
Plzeň je teď v silnější pozici než před lety, na české poměry jsme velký klub, ale pořád se nemůžeme rovnat s Evropou, kde se řekne: ten dělá tohle a ten tohle. Nemám problém pomoct s bednami. Když u nás hrál Manchester City, přijelo s ním deset frajerů z oddělení PR. Na poradě se setkali s naším PR oddělením - mluvčím Pavlem Pillárem. Trošku koukali. I když je pravda, že od té doby jsme i PR úsek posílili.
Takových příběhů máte asi z účinkování v pohárech víc, ne? Třeba při výměnách dresů, s nimiž po zápase pomáháte.
Kdo si z kluků nevymění dres na hřišti, přijde za mnou, jestli bych skočil je vyměnit do kabiny soupeře. Člověk musí být v tu chvíli i trochu drzý, ne všichni jsou ochotní.
Vzal jste si někdy dres pro sebe?
Ne. Nepřijde mi to důstojné mé pozici. Pak by Plzeň vypadala jako parta venkovských balíků, která si přijela jen pro dresy, fotky a podpisy.
Na co vzpomínáte nejraději?
Když jsme hráli s AC Milán v Edenu, stál jsem před naší kabinou a najednou mi zaklepal na rameno Clarence Seedorf, že nemají rotoped, jestli by mohl použít ten náš, aby se zahřál. Byl to top hráč, ale strašně slušný. Taky jsem koukal, jak je Zlatan Ibrahimovic obrovský. A jednou jsem se sám sobě musel smát.
Povídejte.
Předzápasový mítink na Bayernu. Za Plzeň jsem tam byl já, Míra Jedlička z Rokycan, za Bayern Matthias Sammer, vítěz Zlatého míče. Zajímavé setkání. (usmívá se)
Co zážitky z Barcelony?
Tam mě zarazilo, jak jsou ti hráči drobní. Ale když to pak rozbalí na hřišti...
Byl jste v kabině Barcelony?
Ta je pro veřejnost zavřená, i když si zaplatíte prohlídku stadionu. Oni tam opravdu nikoho nepustí. Vedoucí si s rozhodčími a delegáty ráno před zápasem procházejí stadion, viděl jsem kabiny všech velkých týmů, s nimiž jsme hráli, ale do kabiny Barcelony mě nepustili. Řekli jen: Sorry, tohle je pouze pro rozhodčí a delegáty. Nazdar. Zato do naší kabiny na Bayernu přišli před zápasem fanoušci, když jsme tam už připravovali dresy hráčům.
Cože?
Oni tam jedou pořád prohlídky, co deset minut. Dávali jsme pár hodin před zápasem na lavice dresy, když se otevřely dveře a přišla skupina turistů. Oni byli překvapení, my taky. Podali jsme si ruce, oni nám popřáli hodně štěstí a odešli.
Ze své pozice evidujete karetní tresty. Je právě nasazení fotbalisty v trestu černou můrou všech vedoucích?
Ano, to je asi to nejhorší, co se může stát. Mám na to speciální složku v počítači, když je někdo v ohrožení, začne to na mě blikat a řvát: Bacha! Tyhle věci si kontroluju třikrát. Venca Procházka byl vyloučený na Villarrealu, tak jsem si musel dávat pozor na Rapidu, abych neudělal křížek vedle. Na soupisce u každého jména zaškrtnete: sestava, lavička nebo tribuna. U něj jsem v tomhle případě nesměl zakřížkovat nic. Jinak by to bylo drahé a my bychom prohráli kontumačně.
Miroslav Jedlička, vedoucí prvního družstva fotbalové Plzně
Dostala Plzeň nějaký trest, který „šel za vámi“?
V Neapoli jsou kabiny na druhém konci stadionu, než je vchod na hřiště. UEFA dbá na přesné časy, na vteřiny. A my vylezli na druhou půli o minutu a půl později. To je moje zodpovědnost.
Takže teď stojíte u kabiny a hlásíte čas do odchodu na hřiště?
Ano, stojím za trenérem a hlásím od pěti minut až po minutu.
Jakou největší krizovou situaci jste za ty roky ve své funkci v Plzni zažil?
Den před odjezdem na nějaký pohár za mnou přišel Standa Tecl, jestli náhodou nemám jeho pas, že ho asi ztratil. Celé odpoledne a noc jsem sháněl někoho, kdo by nám pro něj vystavil rychlopas, aby mohl ráno odletět. Od té doby mám pasy hráčů zamčené u sebe v sejfu, když chtějí letět na dovolenou, musí si pro ně ke mně. (směje se) Taky jsme jednou v Gruzii málem nechali jednoho člověka z výpravy.
Jak se to stane?
Kustodi odjíždějí s bednami na letiště vždycky před mančaftem, aby tým nečekal. Ten dotyčný se večer rozhodoval, jestli pojede s nimi. Já pak spočítal hráče a hodinu před odletem - letiště bylo 45 minut cesty z hotelu - jsem si uvědomil, že nám jeden člověk chybí. Probudil jsem ho telefonem, nechal na pokoji půlku věcí, vyběhl na ulici, chytil prvního taxíka, dal mu padesát eur a řekl: Jeďte! Stihl to.
Teď vás čeká zápas se Spartou, mezi kluby je velká rivalita. Jak tenhle duel vnímáte?
Nebudu říkat, že je to zápas jako každý jiný, to není. Je výjimečný. Jinak to se Spartou mám jako s ostatními kluby v lize: necítím k ní nenávist, ale ani lásku. Nebudu na ně plivat a šlapat po nich. Třeba s vedoucím Sparty Mírou Barankem si zavoláme a vyjdeme si vstříc.
