Tentokrát plzeňský kapitán vypráví v pětihvězdičkovém hotelu Excelsior na Maltě. S živým klavírním koncertem za zády a s výhledem na jachty, které kotví dole v zálivu.
V Plzni jste s Davidem Limberským poslední mohykáni. Zažili jste fotbalovou revoluci, nikdy jste neodešli a na jaře se chystáte zase bojovat o titul. Necítíte se někdy opotřebovaný?
Upřímně, víc si připouštím, že mě něco bolí. Ve dvaceti jsem na to kašlal. Trenér mi řekl, ať běžím dvacet koleček kolem hřiště, a já bez reptání šel.
A teď?
Teď se ptám proč. Ještě jsem nezažil přípravu, ve které bychom si běhání kolem stadionu odpustili. I když se porce snižují, dokážu si představit, že to bude ještě o něco míň.
Až budete trenérem, můžete to změnit.
Já trenér asi nebudu, žádnou licenci si nedělám. Dokud to půjde, chci hrát.
Nejste vy náhodou čím dál větší kverulant?
Máte recht, čím jsem starší, tím nadávám víc. Na všechno.
Dáte to znát i trenérovi?
Spíš v rámci srandy. Uvědomuju si, že mi nic jiného nezbývá. Vím, že když nebudu plnit trenérovy úkoly, tak tady nebudu.
Máte nalajnováno, dokdy chcete hrát?
Do čtyřiceti. Jako Pavel Horváth. Fotbal je to nejlepší zaměstnání. I když v přípravě špačkuju, jsem strašně rád, že jsem se k fotbalu dostal. Zároveň nejsem naivní, abych si říkal, že jsem nedotknutelný a budu v Plzni nadosmrti.
Byl fotbal lékem, když vám před rokem zemřela manželka Tereza?
Tak to nefunguje. Mohl jsem se upnout na jednu věc, ale co kdyby se mi na hřišti přestalo dařit? Plácal bych se v tom ještě dvakrát tolik. Fotbal je samozřejmě můj život, to ano, ale poznal jsem, že není všechno.
Když vaše paní bojovala s rakovinou, věřil jste, že vyhraje?
Snažil jsem se to vnímat optimisticky. Jsem od přírody nastavený tak, že nerad prohrávám. Jenže... Tereza zemřela a já jsem z toho pořád smutnej. Už je to víc než rok a nemyslím si, že to někdy přebolí.
I kvůli manželčině těžké nemoci jste neodešel do ciziny a místo toho jste prodloužil smlouvu v Plzni. Vážně tu vytrváte do léta 2019?
Dokážu si představit cokoli, ale taky s ohledem na to, čeho jsem byl svědkem, už neplánuju.
Když jste začínal ve Spartě, býval jste bezstarostný kluk. V uchu náušnice, maturitu jste si dodělal při angažmá v Uherském Hradišti. Co to bylo za dobu?
Neřešil jsem, že mě něco bolí a že je v kabině nějaká hierarchie. Nepřipouštěl jsem si věci, u kterých teď vidím, že se dají dělat jinak a líp.
Byl jste drzoun?
Oproti dnešním mladým určitě ne. Teď jdou kluci tvrdě za svým, mají to na háku. Já průbojný nebyl. Navíc jsem příliš důvěřivý. Slova svého manažera, který říkal, že fotbal je nejvíc individuální sport, jsem nebral vážně. Potřebujete v něm ostré lokty. Jenže já jsem vyloženě kolektivní typ, nikdy jsem si neprosazoval vlastní zájmy.
Už jste začal?
Trochu, ale nemyslím, že se to někdy naučím pořádně. Jsou fotbalisti, kteří si - než aby někomu přihráli - dají klapky na oči a hned střílí. Já jakmile vycítím nebo periferně vidím někoho, kdo je lépe postavený, prostě mi do hlavy naskočí přihrávka. Nezakončuju sobecky, i když jsem na to mnohokrát dojel. Dneska se cení, když dá někdo deset gólů za sezonu, ale já už se nezměním.
Váš styl má i hodně kritiků, protože si z ničeho neděláte hlavu. Pětkrát se vám klička nepovede a vy ji zkusíte pošesté.
Kdo nic nezkusí, nic nezkazí. I když se mi něco kolikrát nepovede, tak jsem na hřišti od toho, abych si o balon říkal dál, ne abych se schovával. Je to tak odjakživa.
Vyčítají vám trenéři, když kazíte?
No jasně, ale nikdy mi nevyčtou, že chci míč znovu.
A vy víte, že na hřišti působíte flegmaticky?
Slyším to o sobě v jednom kuse a vyvracet vám to nebudu.
Taky jste dost často otloukánek. Zlomený nos, noha, lícní kost, otřesy mozku... Už dvakrát jste musel hrát s maskou.
Zajímavé, co? Už mi to fakt začíná vadit. Já bych nikdy nešel natvrdo do souboje, o kterém vím předem, že budu jasně druhý. Asi nejsem dost zákeřný, snažím se hrát ohleduplně. Jak je možné, že schytám ránu v souboji, který mám bez problémů vyhrát?
To povězte vy.
No nevím. Naposledy s reprezentací, když jsme hráli v Lotyšsku. Skáču do balonu, jsem u něj první a najednou řacha. Zlomená lícní kost. Nedokážu se vžít do situace toho faulujícího obránce. Nikdy bych se nezachoval stejně. Nebo když mě Greguš v Ostravě vší silou nakopnul do nohy a zlomil mi ji. Nechápu. Asi bych neměl strkat údy, kam nemám.
Přitom jste dělal karate. Průpravu nemáte?
To bylo dávno, byl jsem kluk. K žádnému pásku jsem se v karate nepropracoval a nikoho nezbiju, protože nemám rád násilí.
Zatím jste s Plzní odehrál 188 ligových zápasů a získal tři tituly. Co můžete dokázat víc?
Třeba odehrát 400 zápasů a získat šest titulů.
A reálně?
Rád bych titul obhájil, což jsme ještě nikdy nezvládli. Pořád máme co dokazovat.
Copak neberete automaticky, že je Plzeň nahoře?
I když k tomu máme občas tendenci sklouzávat, není to rutina a nikdy nebude. Když jsem začínal hrát ligu, Plzeň jsem na fotbalové mapě skoro nevnímal. Jedinou vzpomínkou bylo, když jsem jí dal gól. Vyhrála na Spartě 3:1 a zachránila se v posledním kole ligy.
Hodně se toho změnilo, že?
Všechno! I já se občas přistihnu, že současné úspěchy považuju za úplně normální. Lidi si vždycky rychle zvyknou na to lepší. Ale pak když se trochu zamyslím, vrátím se na zem a vzpomenu si, jaké to bylo dřív.
Do Plzně dojíždíte od léta 2008. Pořád vás to baví?
Dalo by se spočítat, kolik tisíc kilometrů to bylo, ale nechtějte to po mně. Jen vím, že ze Zličína je to přesně 77 kilometrů. Ode dveří ke dveřím.
Pak si vždycky před tréninkem musíte nandat kontaktní čočky místo brýlí. Operaci očí jste zavrhnul?
Já ne, lékaři. Mám moc dioptrií a hlavně blbou rohovku. Proto musím v civilu nosit tyhle cylindry a do zápasů čočky. Ale nejsem jediný, tak si nebudu stěžovat. V životě jsou podstatně důležitější věci.
