Když vás Miroslav Koubek požádal o spolupráci, jaká byla vaše první myšlenka?
Nejprve jsem byl překvapený, i když jsme už spolu s Koubkem koučovali v Chebu a dobře jsme si rozuměli. Tam ale byly naše role opačné, trenérem jsem byl já, Mirek byl asistent. Ale především zde byla šance se vrátit do Plzně, kde jsem začínal a navíc nynější situaci dobře znal. Vím, že Koubek je kvalitní trenér a když se k němu připojím, neriskuji žádnou katastrofu.
V čem se odlišuje nynější kádr plzeňské Viktorie od toho před pětadvaceti lety?
Fotbalově se od nás příliš neliší, hráči jsou stejně šikovní jako jsme byli my. Ale v předchozích letech se nepodařilo dobře doplnit kádr. Proto v něm mnohdy zanikli mladí a nadějní plzeňští fotbalisté. K tomu, aby mužstvo hrálo dobře, je potřeba čas, pracovat s fotbalisty cílevědomě a systematicky.
Při vašich prvních fotbalových krůčcích s vámi také někdo systematicky začínal?
V tomhle je asi oproti minulosti největší rozdíl. Hrál jsem v týmu se staršími hráči, o fotbale jsme se sice bavili, ale ti starší mi především radili. Říkalo se o mne, že jsem plzeňský Beckenbauer, ale já jsem měl jiné vzory. Já se zhlédnul v Bobby Charltonovi, když jsem viděl jak hraje, tak jsem se učil kopat levou nohou stejně jako on. Ale můj první vzor byl Rudolf Sloup a vůbec celý fotbalový klan Sloupů. Líbil se mi pohyb na hřišti Karla Sloupa, chodili jsme spolu na ryby a on mi u vody učil jak se při fotbale pohybovat, jak pracovat celým tělem, jak při fotbalu myslet. Právě tohle dnešním mladým klukům chybí.
Za své kariéry jste zažil hodně trenérů. Kterému se chcete podobat?
Bylo jich opravdu hodně, každý měl v sobě něco dobrého. Rubáš, Kolský, Chobot, Pospíchal, Moravec, Krčil. V reprezentaci Ježek a Marko. Každý byl v něčem osobností, měli chyby, ale i přednosti. Jednoznačně ale byl ze všech nejlepší Jiří Rubáš, byl to dobrý trenér, ale i člověk.
Fotbal vám dal hodně, prožil jste s ním celý život. Máte nějaké nesplněné přání?
Někdy bych rád napsal knihu o fotbale. O tom, jak kopnout, přihrát už bylo napsáno hodně, ale ještě nikdo nikomu neporadil, jak při fotbale myslet. Nejde jen o slovo. Musí umět předvídat nejen svoji hru, pohyb, ale i souhru dvojic a trojic. Přesně takové to je v americkém profesionálním basketbalu. Taková hra je lahůdka pro oči. Pohled na dobře sehraný fotbalový tým je o to krásnější, že oproti basketbalu, kde je jich na palubovce pět, je hráčů na trávníku jedenáct. Trenéři hráče učí jak rozvíjet sílu, rychlost, vytrvalost a podobné věci, ale ještě nikdo fotbalisty neučil na trávníku myslet. Vím, že tohle je na fotbale to nejtěžší. Když jsem já hrál, nebyl jsem na tom fyzicky dobře, nebyl jsem rychlejší nežli ostatní hráči, ale rychleji jsem myslel a rychleji jsem dokázal odhadnout situaci. Tohle se pokusím do mladých fotbalistů dostat, protože moje generace takové zkušenosti získala přirozenou cestou, od starších hráčů. Právě to dnes fotbalistů nejvíc chybí, dorostenci se se staršími ani pořádně neznají, klubový život je jiný.
František Plass - 18. 4. 1944
Stoper Škody Plzeň, v letech 1968 - 1972 oblékl 11x reprezentační dres. Za olympijský tým a za juniory hrál 4x, za dorost sedmkrát. Technicky vybavený, s předhledem hrající fotbalista. Měl vynikající fyzický fond, byl schopný se orientovat při zrodu pro vývoj utkání klíčových situacích. Stal se klasickým volným hráčem v zadních řadách, funkci libera plnil v mateřském klubu i v reprezentaci, kde debutoval v utkání s Jugoslávií v Bratislavě. Sehrál osm zápasů. Po utkání s Maďarskem v Praze v září 1969 o postup na mistrovství světa v Mexiku, které skončilo výsledkem 3:3, kdy se obrana dopustila několika chyb, nebyl dlouho do reprezentačního týmu stavěn. Do reprezentace se na tři zápasy vrátil v roce 1972 a skončil v přátelském zápase s Polskem v Bydhošti, který jsme prohráli 0:3.