Sešli jsme se ve Valdebebas, sportovním městečku Realu Madrid. Po tréninku už tam zůstává jen Xabi Alonso a Cristiano Ronaldo, který se věnuje jedné ze svých vášní: gymnastice. Trápí vypracované tělo činkami a na posilovacích strojích.
Tiskový mluvčí už zná jeho zvyky, a tak upozorňuje, že se mladík ještě půl hodiny zdrží. Pak se ve VIP zóně fotbalista konečně objeví. Hvězda Realu Madrid se poočku prohlédne na velké obrazovce, kde vysílá jen kanál místního "bílého baletu". Právě tam jde reportáž o jeho benefiční cestě do srdce Afriky. "Tuhle nahrávku nemám," říká tiskovému mluvčímu s úsměvem.
Prohlédne si své okolí se stejnou suverenitou, s jakou se pohybuje po trávníku. Je sebejistý a srdečný. I přesto, že ho teď trápí zranění, je ve svých 24 letech hvězdou a není pochyb, že se sám sobě zamlouvá.
Má k tomu důvod: v 11 letech opustil rodné hnízdo a od té doby čelil jedné výzvě za druhou. Všechny zatím překonal. Real Madrid je po přestupu z britského Manchesteru United zatím tou největší. Ale ani téměř 100 milionů eur, které klub za něho zaplatil, ho neohromí. Nikdo totiž nevěří v Ronalda víc než sám Cristiano.
Neznervózňuje vás slavná historie Realu Madrid?
Každý má svůj čas. Všichni, kdo týmem prošli, tu zanechali stopu. Mou povinností je snažit se o totéž a ještě lépe, aby na mě zbyly pěkné vzpomínky.
Budíte velký obdiv i velkou závist. Je snadné žít v kůži Cristiana Ronalda?
Ano, už jsem zvyklý na svůj život a mám čas na všechno. Jsou chvíle, kdy se soustředím na fotbal, a jiné, kdy jsem s rodinou... Cítím se opravdu dobře tím, kým jsem. Je jasné, že to někdy není snadné, ale je to můj život.
Takže Cristiano v soukromí se snáší dobře s Cristianem pro davy?
Ano, jsou kompatibilní. Jsme dobří přátelé. (Směje se)
Jak se cítí hráč, který stál skoro 100 milionů eur, když každý den poslouchá, jak jsou fotbalisté privilegovaní?
Existují lidé, kteří jsou spokojení, a jiní zase ne. Pokud Bůh nepotěší všechny, nepotěším je ani já. To je normální. Chápu a respektuji, co se říká, ale často s tím nesouhlasím. Jsem klidný, hraju ve velkém klubu a dokážu sám sobě, své rodině, lidem, co mě mají rádi, i lidem, co mě najali, že za to stojím. Musím jen pracovat.
Nezdá se vám, že fotbal ztratil svou podstatu? Mnoha lidem se nelíbí, kolik peněz se v něm točí.
Ne, to se mi nezdá. Přijde mi to akorát. Je to prostě tak.
Určil byste pro přestupy hráčů mezi kluby cenový strop?
Co? To ne, ne! O takových věcech nemluvím, každý má, co si zaslouží.
Cristiano RonaldoCelým jménem Cristiano Ronaldo dos Santos Aveiro se narodil 5. února 1985 ve Funchalu, stotisícovém městečku, které leží na jihu portugalského ostrova Madeira. Do míče si poprvé kopnul již ve třech letech. O pět let později nastoupil za amatérský tým Andorinha v jeho rodném městě. V roce 1995 přestoupil do týmu Nacional, odkud si ho po sezoně vytáhl portugalský Sporting Lisabon. V osmnácti už šel do anglického Manchesteru, kde nahradil místní hvězdu Davida Beckhama. Tým za tehdy osmnáctiletého mladíka zaplatil přibližně 330 milionů korun. V posledním ročníku Ligy mistrů dotáhl tým až do finále, kde prohrál s Barcelonou. V roce 2008 obdržel Zlatý míč pro nejlepšího hráče světa. Před touto sezonou přestoupil za rekordní 2,5 miliardy korun do španělského Realu Madrid. |
Já žiju v reálném světě. Mám vždy na paměti, že jsem normální člověk, který dělá jiné věci. My hráči víme, že máme povolání, které nám přináší moc hezkých věcí, ale také nějaké povinnosti. Musíme stále vyhrávat a ten tlak je obrovský. Ale jsme profesionálové a jsme na to zvyklí.
Někdy působíte trochu lehkomyslným dojmem. Máte vůbec jiné starosti kromě svého vzhledu a fotbalu?
Snažím se dobře chovat na hřišti i mimo ně, i když už vím, že to někdy z mnoha důvodů není možné. Pokouším se dávat dobrý příklad hlavně dětem, je důležité, aby vyrůstaly se správnými vzory. Je to pro mě velká odpovědnost. Mám synovce, a pokud budu mít jednou děti, chtěl bych, aby dospívaly s pocitem, že ti lidé, které mají rádi, jsou pro ně dobrým příkladem.
Co zbylo z toho chlapce, který začal kopat do míče v amatérském týmu Andorinha?
Uteklo mnoho let, ale byla to moc hezká zkušenost. Zatím mě na mé fotbalové cestě provází štěstí, poznal jsem hodně dobrých lidí, co mi pomohli, abych se dostal tam, kde jsem, jak v Andorinhe, tak v Nacionalu a Sportingu Lisabon. Jsem jim hodně vděčný. Nebylo to snadné proniknout až sem.
A přitom jste byl předurčen, abyste se stal politikem. Posedlost otce Ronaldem Reaganem vám prý přinesla druhé jméno. Kdo tehdy mohl tušit, že ho první proslaví brazilský fotbalista!
Pojmenovali mě podle Ronalda Reagana, ale byla to spíše zásluha mé mámy než táty. Tehdy nevěděli, že se v Brazílii narodí nějaký jiný Ronaldo. Zrovna včera jsme o tom doma mluvili. Ale mně se moje jméno moc líbí, je opravdu hezké.
Zjistil jste, proč ho vaše matka tak obdivovala?
Upřímně řečeno ne. Vím moc dobře, kdo to byl, ale pro mě představuje jen mé jméno a nic víc.
Měl jste opravdu tak těžké dětství, jak se uvádí v životopisech?
Bylo náročné, ale nic mi nechybělo. Můj otec a matka kvůli tomu tvrdě pracovali. Odejít v pouhých jedenácti letech do Lisabonu však nebylo snadné. Ne, nebylo lehké odejít z Madeiry a žít sám ve městě, jako je Lisabon. Plakal jsem každý den, ale ta zkušenost mi pomohla. Hodně jsem se toho naučil, především žít pod tlakem.
Teď už nepláčete?
Občas ještě pláču. Někdy radostí, nebo smutkem, když prohrajeme.
Pláčete i kvůli něčemu, co se netýká fotbalu?
Občas také. Ale v současné době se víc směju, než pláču.
Když jste zmínil rodinu, je ve vašem okolí někdo, kdo vás dokáže každý den vrátit zpět do reality?
Spousta lidí! Jsem obklopen skvělými lidmi, kteří na to dávají pozor. Také v klubu jsou lidé, kteří pomáhají nováčkům, to je moje jistota, i proto se cítím psychicky tak dobře.
Mluvil jsem o vás s mnoha vašimi spoluhráči. První, co říkají, na mě působí dost překvapivě: "Je úplně normální."
Ten, kdo mě dobře zná, ví, jaký jsem. Jen je mi trochu smutno z toho, co se o mně proslýchá. Ti, kdo se mnou žijí, však vědí, že jsem prostý člověk, co má jen jednu tvář. Z toho mám největší radost.
Neříkejte, že vám nedělá starosti vaše image?
(Přerušuje mě). Jasně, že mi záleží na tom, co si o mně lidé myslí. Jsem prostě jen upřímný. Respektuji, co se o mně říká, ale často s tím nesouhlasím. Říkají o Cristianovi nepravdivé věci. Ale koneckonců, takový je život a je potřeba jít dál.
Jak vycházíte s bulvárem?
Jsou lidé, kteří kvůli vydělávání peněz vymýšlejí lži a rozpoutávají nepodložené polemiky. Jsem na to zvyklý a umím s tím žít, ale ne vždy je to lehké. Mám totiž rodinu a lidi, kteří mě mají rádi, a těm se nelíbí, že s tím musí žít. Je to tak poslední čtyři nebo pět let.
Vlastní módaCristiano Ronaldo už není jen fotbalistou, pod značkou CR7 otevřel spolu se svými sestrami Katiou a Telmou dva módní butiky v Portugalsku. Sehnat tam můžete džíny, pásky nebo boty, které hráč propaguje na módních přehlídkách. Španělský bulvár už spekuluje, že Ronaldo po Lisabonu a Madeiře brzy otevře obchod i v Madridu. Prý uvažuje i o novém jménu CR9, podle čísla dresu v Realu. |
Pro většinu lidí nejsem mladý kluk, ale někdo, kdo se vždy musí chovat správně, a když udělá něco špatně, tak ho zabijí. Má to své dobré i špatné stránky. Co s tím nadělám! Přizpůsobil jsem se tomu.
Postrádáte vůbec něco?
Jen některé maličkosti, které jsem dělal dřív a nyní už nemůžu. Trochu soukromí. Cestu do obchodu, návštěvu kina, procházky či pláž.
Kdybyste zůstal v Andorinhe nebo hrál za Hull City, pak byste s tím problémy neměl.
Jasně, už vím, že abych mohl být tam, kde jsem, a vyhrát, co jsem vyhrál, musím žít trochu jinak, ale to neznamená, že ty maličkosti nepostrádám.
Ve vaší fotbalové kariéře šlo vše ve velkém stylu: když jste byl dítě, přetahovaly se o vás dva velké kluby z Madeiry, Nacional a Marítimo; debutoval jste ve Sportingu Lisabon při zápase Ligy mistrů proti Interu Milán; v Manchesteru United jste nahradil jeho velkou ikonu, Davida Beckhama.
Už od raného mládí jsem nesl velkou odpovědnost. Bylo to náročné, ale velmi mě těšilo, že mi lidi tak důvěřují. To mi dávalo ohromnou sílu. Vždycky se připravuji tak, abych vyhrál, mám totiž mentalitu vítěze, strašně rád vyhrávám, a tak to bude i dál. Nezávisle na tom, kde budu hrát, chci vyhrávat.
Jste prostě individualista. Vyzařuje to z vás na hřišti i mimo ně.
Teď si nepřipadám jako individualista, ne, opravdu mi to tak nepřijde. Když jsem byl mladší, tak to ano, protože jsem musel udělat mnoho rozhodnutí, některá byla dobrá a jiná ne. Teď jsem zralejší a po tolika trofejích na individuální i kolektivní úrovni mám jiný pohled na lepší hru. Ale samozřejmě nejsem dokonalý a stále se učím. Musím vědět, kdy poslat přihrávku a kdy přijmout míč.
Rád čarujete s míčem. Prý to zkoušíte i doma v obýváku.
Baví mě to. Když skončí trénink nebo když jsem v tělocvičně, rád mám někoho, s kým si můžu zažonglovat s míčem. Tady stejně jako v Manchesteru se to některým chlapcům líbí. No a doma, protože moji synovci nemají rádi fotbal...
Cože!
Já vím, že to je zvláštní, ale moji synovci nemají rádi fotbal. A já nevím proč... Všichni nemohou být hráči. Takže doma si s míčem hraju sám.
Zmínil jste tělocvičnu. Nedokážu pochopit vaši posedlost činkami a modelováním těla. Děláte to kvůli vzhledu, nebo pro fotbal?
Není pravda, že by to byla posedlost. Když jsem byl mladší, tak ano, ale teď ne. S naším programem nemám moc času chodit do posilovny. A samozřejmě je to nutné pro hraní fotbalu, aby měl hráč větší sebedůvěru a byl spokojenější sám se sebou. Při hře dochází ke spoustě soubojů a je třeba být na ně připravený.
Kdy jste zjistil, že přestoupíte do Realu Madrid?
Rozhodlo se o tom přibližně v červenci. V Manchesteru se o tom hodně mluvilo, ale nic víc.
Aby dokázal změnit tolik věcí, musel být opravdu inteligentní.
Nalákal vás současný prezident Realu Florentino Pérez na něco jiného kromě peněz?
Musel jste něco podepsat na ubrousku, jak se to onehdy stalo Zinedinu Zidanovi?
Nevzpomínám si moc dobře. Ale dal mi dva dárky.
Jaké?
Hodinky a repliku sousoší z madridského náměstí Cibeles.
Před podpisem smlouvy, nebo potom?
Potom... Ale ještě mi je nevrátil.
Nerozumím vám.
Bylo to před oficiálním představením na stadionu Santiago Bernabeu. Řekl mi: "To je pro tebe." Když akce skončila, zapomněl mi to dát. Měl bych to reklamovat! (Směje se)
Mluvme o fotbalu. Jaký způsob hry se vám líbí?
Rád vyhrávám, vyhrávám a vyhrávám. Když je to spojeno s atraktivní hrou, tím lépe. Máme skvělý tým i trenéra, tedy nezbytné věci pro vítězství a atraktivní hru.
Která mužstva poslední dobou obdivujete kvůli hernímu stylu?
Hodně týmů.
Co třeba vašeho největšího rivala z Barcelony?
Barcelona je skvělá. I Valencie. V anglické Premier League jsou týmy hodně konkurenceschopné, je tam důležitá fyzická forma, ve Španělsku převládá hra s míčem.
Komu byste dal Zlatý míč?
Nevím. Víte... Mám hodně přátel, a když zmíním jednoho nebo druhého, budou se zlobit. Oni vědí moc dobře, komu ho dát.
Třeba Messimu, který dovedl Barcelonu k vítězství v posledním ročníku Ligy mistrů i ve španělské lize?
Proč ne.
Při finále Ligy mistrů v Římě proti Barceloně, když jste hrál ještě v dresu Manchesteru, jste vypadal velmi podrážděně.
Protože jsme prohrávali. Už jsem řekl, že nerad prohrávám, a už vůbec ne v Lize mistrů. Je normální, že jsem byl naštvaný.
Víte, kolik odkazů se objeví na Googlu, když zadáte svoje jméno?
Ne, nemám tušení.
Více než jedenadvacet milionů.
Tolik!
Buďte klidný, Barack Obama jich tam má skoro 80 milionů.
Ale to je Obama! No dobrá, nejsem tak daleko. Ale řekněte mi, který hráč má nejvíc?
Beckham, předpokládám.
A kdo ještě, kdo ještě?
Nevím, další jsem nehledal.
Přes jedenadvacet milionů, to není špatné. Hodně mě to motivuje, když se o mě lidé zajímají.
