Pokud si koupíte letenku u Brussels Airlines, klidně se vám může stát, že vás posadí do letadla, jež je pomalované komiksovou postavičkou Tintinem. Nebo vás ponese slavný surrealistický malíř Magritte. A co takhle Tomorrowland, což je festival elektronické hudby?
Belgie si hýčká své ikony, ke kterým se rozhodně řadí i tamní fotbalová reprezentace. Zvlášť teď, když v ní kope spousta miliardářů. I proto je jedno z letadel celé červené s čertovskými vidlemi a tradiční přezdívkou Rudí ďáblové.
„Na první pohled je vidět, jaký je fotbal fenomén a ryzí showbyznys,“ říká uznávaný ekonom Petr Zahradník, který v Belgii pracuje, vášnivě se zajímá o fotbalové dění a na dálku fandí Slavii. O tom všem jsme si povídali, protože fotbal pokračuje v utrácení, současnou Slavii nevyjímaje.
Stále neexistuje finanční strop?
Myslím, že ten strop je ještě méně identifikovatelný než dřív, protože z fotbalu se díky sociálním sítím a technickému pokroku stává ještě větší showbyznys. Z fotbalu je rázem odvětví, jehož cena se nevyvíjí jen podle toho, co se děje na hřišti.
Petr Zahradník.
Když hráči jako Lukaku, Lacazette, Bernardo Silva nebo Salah stojí přes miliardu, neříkáte si, že kluby šponují ceny až moc?
Byl bych raději, kdyby cena fotbalistů byla závislá na tom, co je jeho hlavním posláním. Ne na tom, jak je schopný masírovat davy. Jako by se celkový příjem průměrného učitele odvíjel podle toho, jak dokáže být zábavný bokem při vedlejšáku. Cena hráče stoupá i podle toho, kolik se prodává jeho dresů, jestli účinkuje v reklamě nebo je tváří z herní konzole.
Přitom návratnost za miliardové nákupy je velmi riziková.
Z hlediska investičního rozhodnutí to chápu. Kdybych byl manažerem portfolia, oslovil bych deset čerstvých absolventů jaderné fyziky, kde je vysoká míra pravděpodobnosti, že se některý z nich chytne. Zatím jen nevím který. Podpořím všechny stejně s vírou, že jeden vydělá a devět zkrachuje. U fotbalového manažera je riziko selhání větší. Koupit extrémně drahého hráče znamená, že sázíte na hvězdu a tolik nevnímáte tým. Je-li strategie „jedna hvězda a deset dříčů“, hrozí problém. Viz loňský přestup Gino van Kessela do Slavie. Stál velké peníze, první zápasy se na něj jelo a najednou se zjistilo, že není na koho jet. Podcenil se týmový duch.
A jsme u Slavie, která se spolu se Spartou plácla přes kapsu a pořizuje si hráče ve velkém. Co tomu říkáte jako fanoušek a ekonom?
Z obojího pohledu říkám: Konečně! Částky, které byly nedávno nepředstavitelné, se stávají normálem. Jedině tak mohou být české kluby konkurenceschopné. Na rozpočtu záleží a nemyslím, že jediným faktorem, proč se Sparta se Slavií pustily do nákupů, je přímý postup do Ligy mistrů, byť jistě hraje podstatnou roli.
Kam tím míříte?
Věřím, že to souvisí s přeskupením nebo přehodnocením strategie majitelů. Fotbal coby součást showbyznysu. Slavia se Spartou chtějí hrát na evropské scéně významnější roli, jenže s ročním rozpočtem 300 milionů korun žádný průlom neuděláte a role chudých příbuzných vám zůstane. Jen mě pořád nepřesvědčuje personální politika, která mi nepřijde stabilní.
Jak to myslíte? Slavia udržela i klíčového obránce Deliho.
Ano, to mě příjemně překvapila. Ale jak mohla pustit stopera Lüftnera po půlroce do provinční Kodaně? A Baráka do Udine? Proto tvrdím, že stejně důležité jako navýšení rozpočtů je propracovaná dlouhodobá koncepce a detailní sledování efektu, při kterém se zároveň dbá na výchovu mladých. Nejde jen nalít počáteční peníze a nestarat se dál. To byste zalévali poušť.
PODPIS, KTERÝ PŘÍJEMNĚ PŘEKVAPIL. Slávistický stoper Simon Deli (vpravo) a šéf klubového představenstva Jaroslav Tvrdík při podpisu nové smlouvy.
Jinými slovy, nebýt jen zahleděný do áčka?
Přesně tak. Proto doufám, že současný český boom není krátkozraký. Udělalo se á, což je skvělá zpráva. Ale zároveň se nejen z ekonomického hlediska musí myslet na bé, cé a dé. I proto bych ocenil Spartu, která si najala italského trenéra a štáb jeho lidí. Myslí to vážně.
Poslyšte, vy byste ve fotbalovém klubu pracovat nechtěl?
To je čiré fantazírování (úsměv). Maximálně jako pozorovatel z tribuny, raději se držím svého kopyta.
Tak pojďme ještě jednou do velkého světa. Nedivíte se, že se špičkové kluby nebojí porušení pravidel finanční fair play, když tak bezuzdně utrácejí?
Možná je to jistá analogie s Evropskou unií před finanční krizí. Dluhy byly, Řecko se topilo v problémech, ale pokud systém fungoval a existovala důvěra, že jeden nepotopí druhého, tak to šlo. Jenže po nárazu systém fungovat přestal, protože se ukázalo, jak moc byl zranitelný. Nikde není psáno, že silné a politicky mocné kluby, které jsou současně zadlužené, nemohou dopadnout stejně. Bankrot potkal Glasgow Rangers i Parmu, k tomu Leeds, Fiorentina, Nottingham...
Co z toho plyne?
Velkoklub, který spoléhá na to, že posledních deset dvacet let vyřešil navzdory nevalné finanční situaci, výrazně riskuje, že se jednou nad hladinou prostě neudrží. Mít zdravé finance, to je základ všeho.
Podle aktuálních fotbalových megapřestupů nebo ohromujících smluv v americkém hokeji či basketbalu se může zdát, že se svět má dobře. Je to tak?
Ano, svět se špatně nemá. Zvlášť ve fotbale se progres přesouvá mezi kontinenty a velmi silným hybatelem se staly asijské investice. Asie přebírá žezlo ekonomického pokroku globálně, ať se podíváte na růst HDP, podílu investic, nebo obchodu. Lhostejno, zda se jedná o Čínu, Japonsko, Koreu nebo země Perského zálivu. Jejich peníze nemají limit a už zdaleka nesouvisí jen s ropou.
