Petr Novák, uznávaný ortoped, který z pozice lékaře dohlížel na fotbalovou jedenadvacítku během právě skončeného mistrovství Evropy, je svým způsobem unikát.
Získal šest ligových titulů, za Bohemians a Spartu nastřílel téměř čtyřicet gólů, další přidal v evropských pohárech. Když se ve třiceti vracel z angažmá v Iraklisu Soluň a měl nabídky ze skotského Falkirku a Hearts i ze Švýcarska, profesionální kariéru ukončil.
„Řekl jsem si, že se s fotbalem už nebudu trápit. Chtěl jsem začít pracovat jako lékař,“ vzpomíná.
Trápit? „No, netrápil jsem se, ale člověk by měl vědět, kdy skončit. S fotbalem jsem strávil spoustu krásných chvil, ale přišlo mi, že tenkrát nastal čas začít jinou etapu.“
Schválně, znáte vrcholového fotbalistu, který během kariéry vystudoval lékařskou fakultu? Snad slavný brazilský záložník Socrates. A dál? Petr „Petar“ Novák.
„Bylo to složité, ale dalo se to. Školu jsem dělal na sto procent, to by ani jinak nešlo. A na fotbale jsem si splnil všechno, co jsem potřeboval. Nic jsem nešidil. Neměl jsem sice stoprocentní účast na trénincích, ale tak ze sedmdesáti procent jsem tam byl.“
Víc nepotřeboval, na spoluhráče neztrácel. Byl tak dobrý, že mu to stačilo? „Chlubit se nebudu, to by vyznělo fakt hloupě. Ale asi jsem nějaký talent měl,“ usmívá se.
„Tenkrát se trénovalo víc než v současné době, často jsme měli dvoufázové tréninky, takže na těch odpoledních jsem byl vždycky. V týdnu se hrály přáteláky, ty jsem po škole taky stíhal.“
Petr Novák
|
Pochází z Varnsdorfu, v sedmnácti hrál druhou ligu za Teplice, pak byl v Bohemians, to se psala první polovina osmdesátých let. Skvělé mužstvo plné reprezentantů, známý trenér Tomáš Pospíchal... A jeden vysokoškolák.
„S trenérem Pospíchalem to bylo těžké, vadilo mu, že jsem dopoledne netrénoval. Medicínu mi rozmlouval a sám z vlastní iniciativy mi sháněl jinou školu, abych mohl být víc na hřišti,“ líčí. „Ale neměl šanci, já byl rozhodnutý - obor ortopedie a sportovní traumatologie.“
Proč zrovna medicína? „Spousta lidí se mě na to ptala. Mě to prostě bavilo, nemocnice mě odmala lákaly. Měl jsem rád tam tu atmosféru, tu vůni.“ Zvláštní, viďte?
Po přestupu do Sparty mu vycházeli vstříc. Trenéři Ježek, Táborský či Jarabinský měli pro jeho studium pochopení.
„Když ke konci června začínala příprava, měl jsem už po škole. Pak byly prázdniny. Horší to bylo od října, kdy začala škola. Když jsme hráli evropské poháry a já na praktických cvičeních chyběl, musel jsem se je nahradit s jinou skupinou. Jinak to nešlo.“
V mužstvech fungoval i jako další lékař, pro spoluhráče byl dokonce tím prvním. „Když je něco bolelo, nejdřív přišli za mnou. I z vlastní zkušenosti jsem mohl vědět, co by jim asi mohlo být. Pak jsme to řešili s klubovým lékařem.“
Když po trénincích, po zápasech ostatní vyrazili za zábavou, on šel domů ke knihám a skriptům. „Musel jsem se hodně učit. Z tréninku domů, žádná zábava. I když občas jsem s klukama taky někam zašel. Ve Spartě nás bylo víc, kdo studovali. Ivan Hašek a Standa Griga dělali práva, ti mohli mít úlevy, individuální plány. To já si dovolit nemohl.“
Škola, ta byla pro něj nejvíc. I proto odmítl lukrativní nabídky z Anglie či z Německa.
„Spoluhráči říkali, že jsem blázen, ale někteří chápali, že mám prostě jiný cíl. Ale je pravda, že po skončení kariéry jsem kolikrát přemýšlel, co by bylo, kdybych šel hrát ven a nestudoval. Měl bych se líp? Asi ano, ale to nebylo pro mě to nejdůležitější. Znám spoluhráče, kteří byli v cizině, vydělali slušné peníze, ale po kariéře se jejich ekonomická situace o dost zhoršila.“
Když měl možnost jít do zahraničí, byl v nejlepším fotbalovém věku kolem pětadvaceti let. Neměl by problém s odchodem z republiky, byť tehdejší komunistický režim to umožnil jen zasloužilým reprezentantům po třicítce. „Já měl po tátovi jugoslávský pas.“
Odsud i jméno Petar, pod kterým byl všem fanouškům známý. „Odmalička jsem Petr, což mám i v rodném listě. Ale když mi vystavili pas, tak mi to jméno přepsali na Petar, prostě to tak přeložili. Tak jsem si řekl, že když Španělé hrají pod různými přezdívkami, tak já budu taky. Petar bylo moje umělecké fotbalové jméno,“ říká pobaveně.
Když v létě 1989 končil s fotbalem legendární německý útočník Karl-Heinz Rummenigge, Servette Ženeva si jako náhradu vyhlédlo právě Nováka. Nepochodilo.
Dodnes ho však tak trochu mrzí, když o rok dřív odmítl Panathinaikos, kam místo něj zamířil známý polský střelec Krzysztof Warzycha a udělal tam mimořádnou kariéru. „Chyběl mi rok do konce školy.“
Nakonec se do Řecka vydal později, už s diplomem.
Dvě sezony v Iraklisu Soluň stačily: „Mohl jsem jít ještě do Skotska, ale já už chtěl pracovat.“ Bylo mu třicet. „Myslím si, že to bylo tak akorát začít praxi. Školu jsem dokončil v sedmadvaceti, v osmadvaceti, protože jsem absolvoval ještě nultý ročník.“
Lékařskou praxi začal v rodném Varnsdorfu, postupně se jako lékař dostal k fotbalu. Univerziáda na Mallorce, s jedenadvacítkou stříbro na Euru 2000 na Slovensku, o dva roky později zlato ve Švýcarsku. Do toho Sparta, reprezentační áčko a poslední dva roky zase jedenadvacítka.
Petr Novák (druhý zleva) v dobách, kdy byl klubovým lékařem Sparty, přijímá před jedním ze zápasů gratulace od generálního sportovního manažera Jozefa Chovance k životnímu jubileu.
Živí ho však práce v Centru léčby pohybového aparátu na klinice ve Vysočanech. Jako specialistu ho vyhledávají nejen vrcholoví sportovci, ale i lidé z „ulice“. Za léta praxe má mezi ortopedy výborné jméno.
„V poslední době mi dělá velkou radost Pavel Zavadil,“ vzpomněl si na jednoho z posledních známých pacientů.
Brněnský záložník v osmatřiceti utrpěl vážné zranění kolene, po plastice zkříženého vazu už však za sedm měsíců zase hrál ligu. Neuvěřitelné. A velmi dobře. „Přišel za mnou a nebál se toho. A jak hraje,“ těší Nováka.
