Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Pavla jsem milovala, i když hrál v Uhříněvsi!

Nedvědova rodina - Pavel Nedvěd s ženou a oběma dětmi před vánočním stromkem. | foto: Michal SváčekMF DNES

27 2003
Turín - Její manžel se v roce 2003 stal jedním z nejsledovanějších sportovců planety. Jmenuje se Pavel Nedvěd, hraje za Juventus Turín a získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy. A v Česku je nejlepším sportovcem roku. „Víte, že Pavel je ulítlý na zmrzlinu? Je schopný sníst celé balení na posezení. Klidně kilo zmrzliny najednou! A víte, že on miluje všechno sladké? Krémy do buchet, když peču, nemusím ani umývat, protože on to celé vylíže.“ Sympatická a rázná blondýnka Ivana Nedvědová by mohla vyprávět hodiny.

Je příjemné být ženou nejlepšího fotbalisty roku 2003?
Příjemné? A proč? Pavlovi to strašně moc přeju, zaslouží si to. Málokdo ví, kolik dřiny ho to stálo, kolik odříkání. Ale jinak to moc neprožívám. Když příští rok nic nevyhraje, určitě se s ním nerozvedu. Nejsem s ním kvůli fotbalu. Mě fotbal nezajímá.

Kvůli manželovi jste se před deseti lety vzdala práce na chebské chirurgii. Bylo to těžké rozhodování?
Kdyby na mě hodně tlačil, asi bych si jako sestřička našla práci i v Praze, ale nechal rozhodnutí na mně. No, trochu mě přemlouval... Já dala výpověď, zůstala s Pavlem doma a starala se o něj.

Nebylo toho obětování trochu příliš?
Nikdy jsem toho nelitovala. Já začala s Pavlem chodit, když hrál za béčko Sparty, na zápasy jezdili někam do Uhříněvsi, nebyl nikdo. A já ho milovala. A miluju ho stejně i teď, když hraje za Juventus.

Ivana Nedvědová

„My zdaleka nežijeme na úrovni, na jaké bychom žít mohli. Žádný zbytečný přepych,“ říká devětadvacetiletá Ivana Nedvědová. Než odešla se svým manželem do Itálie, pracovala jako zdravotní sestra na chirurgii v Chebu.

Dnes žijete v hlídané čtvrti vTuríně, máte velikou vilu na golfovém hřišti. Dokázala byste se vrátit do garsonky, ve které jste v Praze začínali?
Klidně. On si každý myslí, že jsme moc nafrnění, že teď už bereme jen paláce, ale já bych klidně žila na vesnici. A jak ráda. Jen abych měla normální rodinný život.

A nemáte?
Ne. Když vystrčíme nos z baráku, už se všichni na Pavla lepí, žádají podpisy, chtějí ho aspoň pozdravit. Natažené ukazováčky, ty jsou nejhorší. Hele, tamhle je Nedvědova manželka.

Asi jste taky slavná, ne?
Proboha a čím? Že je manžel fotbalista? Ne ne, já jsem jeho žena, máma jeho dětí. Šokuje mě, když lidi chtějí podpis i ode mě, tahají mě za rukáv, chtějí se se mnou fotit. Blázinec. Utrpení. Nemáme žádné soukromí.

Ale zase máte peníze.
To jo, jenže kromě finanční jistoty nám Pavlova sláva spíš bere. I přátele. Každý mi pořád omílá, kolik máme prachů, závidí se.

Třeba mají proč, nemyslíte?
Ale my zdaleka nežijeme na úrovni, na jaké bychom žít mohli, na jakou máme. Žádný zbytečný přepych. Nerozmazlujeme. Když slyším ostatní manželky fotbalistů, jak berou děti a pětkrát za rok vyrážejí k moři na dovolenou... To u nás neexistuje. Už kvůli Pavlovi to neudělám.

Proč ne?
Třeba proto, že není schopný si nic uvařit. (smích) Jen kafe a čaj. Na takové stravě by moc dlouho nevydržel.

Chodíte vůbec na fotbal? Na manželovy zápasy?
Fotbal a já? To k sobě nepasuje. Co jsme vTuríně, byla jsem třikrát. Dvakrát, když Pavel nemohl hrát kvůli trestu za žluté karty. Poprvé nám děti usnuly na klíně po deseti minutách, tak jsme se sbalili a šli domů. Podruhé nás o přestávce musela vyvést ochranka, protože se na nás hrnuli fanoušci. A potřetí? To Pavel dostal v semifinále Ligy mistrů žlutou kartu, která ho připravila o finále. On brečel na trávníku a já si říkala: Tohle přece nemám zapotřebí.

Čím vás vlastně manžel upoutal?
Dneska to vyzní směšně, ale on si tehdy ve dvaceti poradil se vším. Nic se mu nemuselo připomínat, všechno uměl. A teď? Škoda mluvit.

O všechno doma se staráte sama, i Pavel to bez mučení přiznává. Ani paní na hlídání dětí si nechcete zaplatit?
V žádném případě. Oni se na mě Italové dívají divně, tady to má každý, ale já nechci. Děti strašně rychle rostou, mají se jim věnovat rodiče. Mám jednu paní, která mi tady uklízí. Je už třetí v pořadí. První kradla, druhá chodila, až když se probudila, teprve třetí se povedla. Máme ji tři týdny. Ale je pravda, že Pavel jinak hodil všechno na mě, ať se starám. Někdy toho mám plné zuby a pak vypěním. Všechny seřvu, že jsou líní, že jim nebudu posluhovat.

A co oni?
Oni nic. Časem se zklidním já. (smích) .

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze