Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Budoucnost českého fotbalu? Není se z čeho radovat, míní veterán Kuka

Pavel Kuka na žákovském turnaji ve fotbale v ÚStí nad Orlicí. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

4 2015
Bývalý český fotbalový reprezentant Pavel Kuka byl hostem finále žákovských týmů z celé republiky, které se konalo v Ústí nad Orlicí.

Na den přesně deset let od konce aktivní kariéry se útočník s mnoha zahraničními zkušenostmi Pavel Kuka objevil na mládežnickém turnaji, kde předával ocenění nejlepším družstvům žáků ze základních škol.

Někdejší střelec pražské Slavie své „sešívané“ srdce nezapřel ani při slavnostním ceremoniálu, kdy se mu příliš nechtělo potěšit nejlepšího střelce turnaje cenou, kterou byl podepsaný dres sparťanského kanonýra Davida Lafaty.

„Bohužel, to by mi spálilo ruce,“ reagoval s úsměvem Kuka na žádost moderátora o předání cenného trikotu. Nakonec však šestačtyřicetiletý internacionál nadějného mladíka obdaroval.

Hrajete stále za výběr legend Slavie. Prožíváte vůbec derby pražských „S“ jako dříve, nebo už to pravé natěšení vyprchalo?
Už není takový náboj, jako v minulosti. Již o nic nejde, takže je to spíše setkání a tradice, která byla vytvořena před lety. S derby to nemá už tolik společného. Samozřejmě, že prohrát nechce nikdo. Ani to neumíme, rádi vyhráváme, ale někdy nám to organismus nedovolí a nepotkáme se s nejlepší formou.

Jak se udržujete v kondici?
Nedělám skoro nic. Snažím se držet životosprávu, ale jen co se týče jídla. Jinak si chodím sem tam zahrát za starou gardu. Není to jen o tom životním stylu, je to dáno i geneticky a můžete či nemusíte k tomu mít sklony. Jsou kluci, kteří se snaží, sportují a přesto přibírají. Někdo na to má štěstí. (úsměv)

Vypadá to, že patříte mezi ně...
Po Vánocích jsem měl 96 kilo, ale posledních pár měsíců jsem se držel i právě kvůli tomu reprezentačnímu zápasu. Bylo to hodně stresové období a poslední měsíce byly nesmírně náročné. Ono to zvenku nevypadá, ale zorganizovat něco takového je šíleně těžké.

Pražskou exhibici Setkání legend jste nakonec vyhráli 6:3. Vy jste dal dva góly, takže střelecká forma se vás stále drží...
Trochu jsem se zklidnil a zpomalil, takže to je v té rychlosti asi jednodušší, než to bylo dříve.

Dal jste do kupy reprezentační výběry z památného finále Eura 1996. Bylo pro vás jako organizátora snazší, že jste řadu let hrál německou bundesligu?
Fakt, že se známe, sehrál obrovskou roli. Bylo to asi největší plus, jelikož nikdo jiný by to nejspíše uspořádat nedokázal. I díky x letům na mezinárodním poli a jako účastníci mistrovství Evropy se navzájem respektujeme. Je jasné, že když někdo hraje dvanáct let za reprezentační mužstvo, tak se s ostatními potkává a zná. Tento bonus máme, uvědomujeme si ho a snažíme se ho využít. Jednoduché to však nebylo a jednali jsme o zápase prakticky tři roky. Najít termín zabralo hrozně dlouhou dobu. Pak šlo i o vzájemné pochopení, protože akce byla značně finančně náročná. Bylo nutné, aby Němci alespoň trochu odstoupili ze svých nároků. Jsou země, kde nedokáží pochopit, že jejich bývalí reprezentanti se mnohdy nemají tak dobře, jako ti němečtí. Proto někteří moc nerozumějí tomu, proč naše mužstvo vzniklo a co je obsahem našich aktivit. (Výtěžek akcí míří do Nadace fotbalových internacionálů, která bývalým reprezentantům pomáhá při řešení zdravotních i sociálních problémů.)

Zapomněl jste na veškeré starosti až na trávníku?
Už jsem ani neměl sílu. Přišel jsem do kabiny dvacet minut před zápasem, jelikož tam byly nedostatky, které se musely řešit do poslední chvíle. Nejhorší, co se mohlo stát, byl dopravní kolaps v centru a kolem Prahy, který způsobil, že se lidi nedostali včas na stadion. Možná je to i naší mentalitou, kdy si myslíme, že stačí přijít deset minut před začátkem a v pohodě se tam dostaneme.

Ale jsou věci, které jako pořadatel neovlivníte...
Je to prostě smůla, protože pak ten úvod neměl atmosféru odpovídající významu takové události. Naopak vidět na konci potlesk vyprodaných tribun byl úžasný pocit a největší odměna. Fanoušci se bavili, padaly hezké góly, takže po sportovní stránce to mělo vysokou úroveň. Na to, že jsme někteří před padesátkou, jiní jako Míra Kadlec i po...

Vídáte se s českými spoluhráči ze stříbrné party často?
Jak se kterými. S těmi, kteří žijí v Praze nebo Čechách jsem v pravidelném kontaktu. Pak je několik, kteří bydlí v zahraničí, třeba jako Pavel Nedvěd či Honza Koller. U nich je to složitější, ale právě akce, jako byla ta reprezentační, nás propojují. Ale nemáme jenom fotbal. Scházíme se na golfových i tenisových turnajích. Snažíme se organizovat akce, které jsou schopné zajistit peníze pro Nadaci.

Vzpomínáte na srazech na stříbrné finále ve Wembley?
Nejde jen o Euro, jsou tam i ty chvíle plné legrace a smíchu, které jsme zažili. Špatné okamžiky raději co nejdříve mažu z hlavy. Rádi posedíme u skleničky piva a zavzpomínáme.

 Je to sezení nyní snazší?
Spíše naopak. Lehčí to bylo tenkrát, kdy to ze člověka rychle vyprchalo. Teď je to spíše trápení. (smích)

Odpadla vám příprava, ale vrhl jste se do manažerské pozice. Naplňoval vás více fotbal na trávníku, nebo práce v zákulisí?
Mám nádhernou práci. Řeším věci s lidmi, jako jsou Karel Poborský, Pavel Nedvěd… Setkávám se s Lotharem Matthäusem. Probírat s nimi organizační záležitosti je pro mě obrovská čest a výzva. Na utkání byly mraky chyb a problémů, které naštěstí nebyly vidět a lze se z nich poučit. Když se to takhle povedlo, tak si mohu říci, že setkání stálo za to, což je nejlepší ohodnocení.

Sledoval jste výkony mladých hráčů. Máte obavu o budoucnost českého fotbalu, nebo stále rostou kvalitní hráči?
Optimismem mě současný stav nenaplňuje. Nemyslím si, že se máme momentálně z čeho radovat. Věci se zkrátka budou muset dělat lépe. Každá podobná akce má pro fotbal velký význam. Šest let jsem se zabýval trénováním mládeže. Zjistil jsem, že děti v deseti jedenácti letech nejsou schopné udělat třeba kotoul. A to se nebavím o přemetu a podobných cvicích. Nevím, co se dělá ve škole na hodinách tělocviku, ale taková ta všestrannost dnešní mládeži chybí. Je to určitě ovlivněné všemi těmi možnostmi a vedlejšími vlivy, které na ni působí. Kdybychom je měli, tak bychom jim ale také podlehli. Měli jsme výhodu, že tyhle příležitosti neexistovaly.

Takže jste hodně času strávil někde na plácku za domem?
Program byl jednoduchý. Po škole jsme šli vedle na hřiště, z něho na trénink a poté zase zpátky na školňák. Víkendy jsem také trávili na place. Turnaje jsme si organizovali sami. Ale dnes by nebyl ani dostatek dětí, které by chtěly dobrovolně a ochotně přijít. Taky jsme měli doby, kdy se nás sešlo pět a půl, ale proti sobě jsme hráli pravidelně mezi třídami a školami. Byli jsme šťastní a nic nám nechybělo.

Dnes je zkrátka jiná doba...
Je a musíme to přijmout a maximálně se snažit vytvářet prostředí, ve kterém by kluci vyrůstali. Ten samý problém řešili před deseti lety ve Švýcarsku i Německu. Když jsem odcházel, tak si pamatuji, jak tam stát investoval do rozvoje obrovské finance. Je to jenom o penězích a o politickém rozhodnutí, jaké podmínky dětem vytvoříme. Nejde jen o fotbal, ale o sport obecně.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze