Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Odcházející Krmaš: Kariéra byla výborná, její závěr fantastický

Kapitán hradeckého mužstva Pavel Krmaš (vlevo) v tomto souboji odvrátil míč před jedním z hráčů Vlašimi, Hradečtí včerejší druholigový zápas zvládli a po výhře 2:0 se posunuli na druhou, postupovou příčku. | foto: Martin Veselý, MAFRA

16 2016
Fotbalový osud sice Pavla Krmaše připravil o poslední dva zápasy letošní sezony, z nichž ten první byl pro Hradec, který v tomto druholigovém ročníku vedl jako kapitán, postupový. Navíc ve chvíli, kdy byl vnitřně jednoznačně přesvědčený, že bez ohledu na všechny okolnosti s profesionální kariérou opravdu končí.

Přesto u něj jen pár dnů po definitivním rozhodnutí o odchodu z fotbalové scény žádné zklamání nehledejte. Naopak, šestatřicetiletý fotbalista - a zároveň vystudovaný učitel matematiky a tělesné výchovy - odchází z fotbalové scény s klidem na duši. A s pokorou, že přes některá nepříjemná protivenství v podobě zranění prožil kariéru, o které se mu na jejím začátku možná ani nesnilo. „Byla výborná a ten její závěr byl fantastický. Jsem z toho i za kluky šťastný,“ odnese si Krmaš do další etapy života.

Své nadšení z postupu do české nejvyšší soutěže bere jako skvělý závěr i přesto, že ve svém fotbalovém životopise může na misku svých úspěchů mimo jiné přidat šest sezon v německé první bundeslize a dvě ve druhé, starty v Lize mistrů a v Evropské lize a angažmá v pražské Spartě či Teplicích.

Opravdu je postup s Hradcem pro vás na konci kariéry tak důležitý?
Velmi. Z Hradce jsem před lety odcházel, když se sestupovalo, zažil jsem sestup v minulé sezoně ve Freiburgu, po kterém jsem skončil, tohle všechno se teď otočilo.

Pavel Krmaš

* Šestatřicetiletý fotbalový obránce či defenzivní záložník, který po letošním postupu s Hradcem do 1. ligy ukončil profesionální kariéru.
* Rodák z Broumova ji před lety zahájil rovněž v Hradci, ve své první prvoligové s ním ale sestoupil do 2. ligy.
* Hned po ní, v roce 2002, přestoupil do pražské Sparty, odkud ale po půl roce odešel do Teplic, kde odehrál tři a půl sezony.
* V létě roku 2007 ho koupil tehdy druholigový německý Freiburg. Ve druhé sezoně s ním postoupil do bundesligy.
* Následujících šest sezon s Freiburgem v bundeslize hrál, v té minulé, pro něj poslední, tým sestoupil. * Po sestupu zvažoval konec kariéry, ale poté se rozhodl ještě pro jednu sezonu v Hradci, kterému jako kapitán pomohl do 1. ligy.

Ani to vás nepřesvědčilo pokračovat?
Nepřesvědčilo. Byl jsem vnitřně rozhodnutý už dřív a navíc mi hodně napovědělo koleno, které jsem si na konci této sezony zranil.

Prý bylo víc, než lékaři předpokládali. Co se vlastně stalo?
Na jaře bolelo, nějakou dobu jsem s tím trénoval i hrál. Na magnetické rezonanci mi bylo od dvou lékařů nezávisle řečeno, že jde o utržený meniskus. Během artroskopie ale lékaři zjistili, že meniskus je v pořádku, respektive že je natržený uvnitř a může zůstat. Potíže vyvolával přední křížový vaz. Naštěstí nebyl přetržený celý, takže jsem nemusel na plastiku vazu a je spravený, ale obecně řečeno bylo to vážnější, než se čekalo.

Skončil jste téměř symbolicky. Před lety jste totiž v Hradci kariéru začínal a hned v první sezoně, po které jste odešel do Sparty, s ním sestoupil. Nyní jste ji, znovu v Hradci, zakončil postupem.
Pro mě srdeční záležitost. Mohl jsem to Hradci po těch letech vrátit. Navíc je strašně dobře, že se Hradec příští sezonu vyhne konfrontaci s Baníkem Ostrava a s Olomoucí, které sestoupily, to by bylo hodně těžké.

Hradec stojí na obou pólech vaší kariéry, ale na tom prvním byl váš odchod přece jen trochu zvláštní. Do Sparty jste odcházel až po rozhodnutí arbitráže, proč?
Bylo to tehdy komplikované. Hradec sestoupil, já jsem dodělal vysokou školu, mohl jsem se fotbalu začít věnovat naplno. Proto jsem chtěl jít výš, bylo mi dvaadvacet a Sparta měla zájem.

Vy jste v Praze hrál už předtím?
Ano, byl jsem tam na škole. Jako hráč Hradce, ale hostoval jsem v Admiře, nebo ve sparťanském béčku. Když jsem byl už v posledním ročníku, tak jsem dostal od tehdejšího trenéra Hradce Uličného nabídku na to, abych byl členem prvoligového kádru. Přijal jsem.

Šlo kombinovat s denním studiem na vysoké škole? A jak jste to s fotbalem vůbec zvládal předtím?
Do čtvrťáku to šlo, ostatně hrál jsem třetí ligu. A páťák už nebyl tak časově náročný, navíc tam bylo hodně praxe, kterou jsem si vyjednal v Hradci na Gymnáziu Boženy Němcové. Stíhal jsem školu a začal jsem hrát první ligu, což pro mě byl splněný sen.

Sestoupili jste ale, jak velké zklamání to bylo?
Velké. I proto, že si myslím, že jsme nehráli špatný fotbal. Dopláceli jsme ale na možná už tradiční hradeckou bolest, byli jsme málo produktivní. Takže u mě sice přišlo nadšení z toho, že to byla první liga, ale zklamání ze sestupu.

Utekli jsme od vašeho odchodu. Jak to vlastně bylo?
I když jsme sestoupili, tak mně se sezona docela vydařila, na defenzivního záložníka jsem dal slušných pět nebo šest gólů, snad nejvíc v profesionální kariéře, odehrál jsem s výjimkou snad dvou zápasů všechno. A po sezoně o mě projevila zájem Sparta. Prý se slušnou nabídkou. Nejdřív finanční, pak se to kompenzovalo nějakými hráči. Bohužel tehdejší vedení Hradce všechny odmítlo a trvalo si na tom, že s ním mám platnou dlouhodobou smlouvu, což podle mě nebyla pravda.

Takže musela rozhodnout až arbitráž...
Ano. Možná Hradec chtěl z mého odchodu vytřískat ještě víc, nevím. Ale arbitráž rozhodla, že jsem volný hráč a já jsem tehdy odešel za nějaké opravdu nízké výchovné a stal jsem se hráčem Sparty. Nicméně zisk z toho neměl nejen Hradec, ale ani já. Arbitráž se vlekla a já do Sparty přišel až po druhém odehraném kole a tahle startovní čára pro mě nebyla ideální.

Ve Spartě jste byl jen půl roku a přijal jste nabídku Teplic. Proč?
Na podzim jsem nastoupil jen ve třech ligových zápasech a zahrál jsem si ve třech v Lize mistrů. To sice bylo fantastický, ale já jsem věděl, že potřebuju hrát. Tehdy přišla nabídka z Teplic na výměnu. Sparta chtěla právě z Teplic získat Petra Voříška, došlo k jednání a v něm se objevilo moje jméno.

Bylo hodně těžké rozhodnout se pro odchod ze Sparty?
Prožil jsem dvě bezesné noci a potom jsem se rozhodl odejít. Chtěl jsem hrát a v Teplicích bych mohl mít větší možnost, což se nakonec v mých očích ukázalo jako velmi správný krok. Prožil jsem tam fantastických tři a půl roku, odehrál devadesát zápasů v lize, nějaké další v pohárech, potkal jsem trenéra Marečka, spoustu výborných hráčů, kteří už měli nějaké jméno. Určitě mě to posunulo dál, než kdybych seděl na lavičce ve Spartě.

V létě roku 2007 jste se pak velmi rychle a nečekaně stal hráčem německého Freiburgu. Další splněný sen?
Bylo mi tehdy 27 let a neměl jsem důvod odejít. Věděl jsem, že bych nějaké zahraniční angažmá rád zkusil. Třeba alespoň v Rakousku nebo v nižší německé soutěži.

Jak jste se tedy ocitl v ambiciózním Freiburgu?
Byli jsme s Teplicemi na soustředění v Rakousku a Freiburg tehdy přes léto přetvářel tým. V předcházející sezoně jim utekl postup do první bundesligy jen o jeden gól, po šestnácti letech tam skončil trenér, měnilo se i vedení. Tehdy hledali také stopera a měli vyhlédnutého Martina Kleina od nás z Teplic. Přijeli se na něj podívat na dva zápasy, jenomže jsem je nějakým způsobem zaujal já. Odjížděl jsem z Rakouska a nic jsem netušil, ale pak můj přestup nabral strašně rychlý spád. Přitom bylo snad týden do začátku ligy, ještě jsem odehrál dvě kola za Teplice.

Jaké byly začátky v týmu, kterému tak těsně utekl postup do prestižní bundesligy?
Překvapivě dobrý. Přestože jsme měli úplně nové mužstvo, v němž zůstali snad jen tři hráči, hráli jsme do posledního kola o postup. V něm už jsme ho neměli ve svých rukách. Bohužel to nevyšlo, přesto v klubu byla spokojenost s tím, jak se tým podařilo přebudovat.

Vy jste si podle statistik docela zahrál?
Odehrál jsem skoro všechno, dal jsem i čtyři góly a asi si udělal i docela dobré jméno. Asi to nebyl takový propadák (smích).

Druhý rok jste už postoupili...
Už před sezonou jsme natvrdo řekli, že postup chceme. Byl obrovský úspěch, dařilo se nám skoro ve všem, zavládla euforie.

Jak jste to prožíval?
Bylo to snové angažmá. V Čechách chodily na první ligu čtyři tisíce lidí, nám na druhou dvacet, a když se hrálo o postup, tak bylo vyprodáno. A po dvou letech jsem to měl rozehrané tak, že jsem měl šanci zahrát si bundesligu, to pro mě bylo neskutečné.

Odborný časopis Kicker vás také zařadil do ideální jedenáctky celé soutěže, to muselo povzbudit.
Moc na to nedám, ale byl to další příjemný bod .

A pak přišlo šest let v bundeslize, asi další splněný sen?
Přesně tak. Freiburg mi trochu připomínal Hradec v tom, že chvíli byl v bundeslize, chvíli zase ne, pohyboval se na takové sinusoidě. A já tam zažil historicky nejdelší období, kdy ji hrál nepřetržitě. O to víc mě mrzí ten poslední rok, kdy se sestoupilo.

Definitivně o tom rozhodlo až poslední kolo a v něm i váš vlastní gól chvíli před koncem zápasu v Hannoveru, kde jste prohráli 1:2, když vám na záchranu stačila remíza. Ještě se k němu vracíte?
Když to přeženu, tak jsem si tu situaci pouštěl snad tisíckrát a pouštím i teď. Ale bohužel stalo se. Pro nás to byl těžký zápas, už na začátku jsme dostali gól, pak přišel na konci ten můj vlastní a už jsme jen snížili.

Vyčítal vám někdo něco?
To vůbec. A když to vezmu zpětně, tak to asi tak mělo dopadnout, bylo to vlastně vyústění celého roku. Vždyť my například dostali šestkrát gól už v nastavení, kdy jsme vedli. Šestkrát nám tak soupeř vyrovnal, to je dvanáct bodů. K tomu ten můj vlastní gól.

Trochu jsme předběhli, předtím byla řada úspěšných sezon právě v bundeslize. Zůstal jste celou dobu věrný Freiburgu, i když se po čtyřech letech, v roce 2011, objevily zprávy, že tam končíte. Proč?
První rok v bundeslize jsem odehrál sedmnáct zápasů a zranil jsem se. Pak přišla příprava a přišlo další a zase jsem třičtvrtě roku nehrál. Na jaře druhé sezony v bundeslize, kdy já ještě nebyl úplně fit, přišel trenér a oznámil mi, že mu to je líto, ale že se mnou nepočítají. Vysvětloval to tím, že jsem byl za poslední dva roky rok a půl zraněný a že už nevidí šanci, že bych byl zdravý.

Co vy na to?
Musel jsem to přijmout, ale říkal jsem, že mi zbývají dva tři měsíce do konce sezony. Pomalu jsem se dostával do tréninku, tak jsem zatnul zuby a opravdu dřel. Chtěl jsem alespoň ukázat, že mi to není jedno, šlo mi i o případné budoucí angažmá a každý start v lize se počítá. Nic jsem nezabalil, snažil jsem se a měl jsem štěstí, že se zranili dva stopeři. Freiburg byl v té době už zachráněný, tak mi trenér dal šanci. Naskočil jsem na posledních pět zápasů a ty mi vyšly. Hrozně důležitý byl hned ten první. V Mainzu, který hrál poháry, jsme remizovali 1:1 a mě se docela dařilo.

Pomohlo to?
Už po třech zápasech si mě zavolal a oznámil mi, že to Freiburg přehodnotil. Odůvodnili to tím, že by museli přivézt stopera, který by byl zadarmo a musel by být lepší než já a to že není tak jednoduché. Pak jsem smlouvu až do loňska po roce prodlužoval. Změnil jsem pár věcí a zranění se mi vyhýbala, takže i když jsem měl po čtyřech letech z Freiburgu odejít, vydržel jsem tam ještě další čtyři.

Odchod z Freiburgu jste bral i jako konec profesionální kariéry. proč jste své rozhodnutí změnil?
Když jsem z Německa vrátil, už jsem hrát nechtěl. Pak se mi to rozleželo, byla to i shoda náhod, že jsme se potkali s některými lidmi z Hradce. Ti mi to nabídli, já jsem o tom na dovolené přemýšlel, zlomilo se to ve mně, řekl jsem si, že bych ještě chvilku hrát měl.

A teď, nebylo to stejně těžké rozhodnutí?
Teď to bylo lehčí, protože se postoupilo. Navíc jsem se vlastně loučil už loni.





ABB s.r.o.
Dělník v elektrotechnice a elektromechanik

ABB s.r.o.
kraj Vysočina, Jihomoravský kraj, Zlínský kraj, Olomoucký kraj

Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze