Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Cappuccino, gelato, pláž...To je moje. Stronati jde proti otcově vlasti

Bude to zvláštní, ale těším se, líčí Patrizio Stronati před soubojem s Itálií. | foto: Profimedia.cz

21 2017
Tychy (Od našeho zpravodaje) - Že několik hráčů fotbalové jedenadvacítky v Itálii hraje a budou tak mít ve večerním vzájemném utkání o motivaci postaráno, to je známá věc. Ale pro jednoho člena kádru bude mít zápas ještě o dost výraznější náboj. Sám je totiž Ital – i když jen z poloviny.

„Mamka je Češka, taťka Ital. Uvnitř to cítím tak padesát na padesát, mám i italské občanství. Bude to zvláštní, ale těším se,“ líčí Patrizio Stronati, obránce Mladé Boleslavi, který čeká na šanci na lavičce.

Geny se v něm perou, díky libozvučnému jménu má italský původ hned na talíři, ale k Česku má odmala přece jen o něco blíž. A to i přesto, že ve všech dostupných materiálech i článcích se píše, že se narodil na jihu Evropy.

„Jenže to není pravda,“ usměje se vytáhlý stoper. „Taky jsem si všiml, že to na Wikipedii a jinde mají špatně. Narodil jsem se v Česku, jen se mamka se mnou potom přestěhovala zpátky do Itálie, takže jsem tam žil asi do čtyř let. Pak se rodiče rozešli a ona si mě vzala k sobě.“

Bratranec bude přát Itálii

Od té doby žil v Česku, vychovávaly ho maminka s babičkou. Do Itálie se znovu podíval až v osmi letech, ale teď každý rok cestuje do Ancony, kde žijí otcovi příbuzní.

Patrizio Stronati

Vytáhlý stoper české jedenadvacítky se narodil 17. listopadu 1994 v Česku. Vyrůstal v Itálii, kde žil jeho otec, ve čtyřech letech se s matkou přestěhoval zpátky do Česka. Fotbal začal hrát v Hlučíně, v dorostu chvíli působil v Brně, pak na střídavý start v Karviné. Nakonec v lednu 2013 odešel do Ostravy, i když ve stejné době dostal nabídku i z italské Parmy. V zimě 2015 zamířil do Austrie Vídeň, o dva roky později na hostování do Mladé Boleslavi, kde bude hrát minimálně do ledna.

„Taťka mi v roce 2011 zemřel, ale dál se vídám s bratranci, se strejdou a s tetou, která žije poblíž Perugie. Byl jsem tam zrovna teď před reprezentačním srazem.“

Co s italskou částí rodiny naposledy probíral, je jasné. Malé Euro a hlavně jeho los, který svedl Česko a Itálii proti sobě.

„Když zjistili, že budeme ve stejné skupině, měli z toho legraci. Řešil jsem to hlavně s bratrancem: Prý ať se mi daří, ale že bude stejně fandit Itálii,“ chechtá se Stronati.

Sám občas řešil dilema: třeba když se obě země potkaly na mistrovství světa před 11 lety. „Už nevím, komu jsem fandil,“ přiznává.

Nejen jméno, na které se ho odmala v Česku všichni ptali, prozrazuje jeho původ. Stačí pár vteřin, abyste si všimli, jak divoce máchá rukama, gestikuluje a jiskří mu oči.

„Mám to v sobě, jsem dost impulzivní. Ale i veselý,“ přemítá. „Pořád se směju, dělám takové blbosti, legraci. Neberu život na lehkou váhu, ale žijeme přece jen jednou.“

Italské geny na něm zanechaly stopy i v jiném ohledu. Rád se hezky obleče, chce mít svůj styl. A taky si pochutná na dobré pizze a těstovinách. Během angažmá v Austrii Vídeň se spřátelil i s majitelem místní italské restaurace, kterou navštěvoval pravidelně.

A nejvíc si umí vychutnat návštěvy na jihu. Vždycky objede všechny příbuzné, pak přijde čas na pohodové chvíle na sluníčku.

„Lehnu si na pláž, dám si cappuccino a nějaké dobré gelato,“ vloudí se mu do češtiny italský výraz pro zmrzlinu.

Přitom v italštině už není tak jistý, postupně zapomíná: „Neumím úplně dobře. Kdysi to bylo lepší, s taťkou jsem se nějak domluvil. Ale teď už mluvím líp německy.“

Když ho slyšíte vyprávět o Vídni, kde strávil po přestupu z Ostravy dva roky, pochopíte, že má k rakouskému hlavnímu městu už skoro stejně blízko jako k Česku a Itálii.

„Ze začátku jsem se trápil, ale nakonec jsem si Vídeň tak oblíbil, že přemýšlím, že bych tam po kariéře mohl žít,“ překvapuje. „Je to nejlepší město, kde jsem byl, strašně přátelské, sedělo mi to tam. Navíc jsem to měl kousek domů do Ostravy.“

Parma, Ancona? Radši Juventus

Ale fotbalový sen leží jinde, na očekávané adrese. V italské Serii A, kam už měl kdysi celkem blízko.

Bylo mu osmnáct, když do Hlučína, kde tehdy začínal mezi dospělými, přilétlo laso z Parmy: Pojď to zkusit k nám!

„Nakonec jsem řekl ne, protože současně přišla nabídka z Baníku, kde jsem viděl větší šanci hrát,“ vysvětluje. „Bylo to super rozhodnutí, ale hrát v Itálii je pořád moje největší životní přání.“

Kde přesně? Asi ne v Anconě, kde by sice všechno dobře znal, ale tamní tým nedávno sestoupil ze třetí ligy. „Mám tam známého, který v klubu pracoval a posílal mi různé suvenýry: dresy, tašky, župan, čapku. Ale říkal, že teď zkrachovali.“

Vysněným týmem je Juventus, kterému fandí odmala. Ale životní zápas zažil na podzim v Evropské lize proti AS Řím, kde s Austrií uhrál remízu 3:3 a vyměnil si dres s raubířem Nainggolanem: „Pak jsem se mu v tunelu italsky omlouval, že jsem ho v zápase přišlápl.“

Pokud se dnes dostane do hry, na Italy žádné ohledy brát nemůže. I když je tak trochu jedním z nich.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze