Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Panenka slaví šedesátku. Kartářka mi zachránila život, vzpomíná

Antonín Panenka oslaví šedesáté narozeniny. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

29 2008
Na hřišti uměl Antonín Panenka vždycky bavit. A v soukromí je stejný. Stačí, když si s ním chcete dohodnout schůzku a telefonujete mu. Místo klasického vyzvánění se totiž ozve: "Volaný účastník přijme váš hovor jen tehdy, když správně odpovíte v následujícím testu inteligence. Nejznámější fotbalista s knírkem se jmenuje: Antonín Panáček. Antonín Panenka. Antonín Panic. Antonín Nanic."

Tohle zarazí každého. Někteří telefon vymáčknou, jiní zmateně mlčí. Načež slyší: "Špatná odpověď. Litujeme, s vaším IQ nepoužívejte mobilní telefon."

Popravdě, neznat Panenku, to je ostuda. Autora památné bělehradské penalty, kdy míč načechral doprostřed branky a zařídil největší úspěch československého fotbalu. Titul mistrů Evropy 1976. V úterý Panenka slaví šedesátiny.

Fotbalová legenda

Bican, Masopust, Viktor, Nedvěd. Mezi tyto fotbalové legendy patří i Antonín Panenka. Autor vítězného gólu ve finále mistrovství Evropy 1976, památného bělehradského dloubáku, který od té doby kopírují stovky fotbalistů. Panenka je živou tváří populárního pražského klubu Bohemians 1905, kde odmalička hrál a podílel se na jeho vzestupu koncem 70. let. Nestihl jen titul, v té době už válel v Rapidu Vídeň (1981–1985), kde si to vynahradil dvěma ligovými prvenstvími. Nejlepší fotbalista Československa 1980 hrál v reprezentaci 59 zápasů a dal 17 gólů. Dnes prezident Bohemians. V úterý mu bude 60 let.

Jak jste přišel k vašemu vyzvánění na mobilu?
Za všechno může syn. Stáhl to z pořadu Genzera se Suchánkem a nainstaloval mi to do mobilu. Několikrát jsem to chtěl vymazat, ale technice nerozumím. Aspoň se lidi baví.

Přesně takového vás lidé znají z trávníku. Baviče. Fotbalistu s knírkem. Odkdy ho nosíte?
Od sedmnácti. Manželka ho chtěla, abych nevypadal jako holátko. Ani jednou nešel dolů.

Nebyly o něj sázky?
Nějaké jo. Ale já na něm zase tolik netrvám. Za dvě stě tisíc ho klidně oholím.

Za dvě stě?
I za míň. Knírek brzy naroste, to není jako si nechat uříznout ucho.

Třeba vás někdo k šedesátinám vyhecuje.
Klidně, jsem připraven!

Panenkův omyl

"Copak si někdo za dvacet třicet let na mou penaltu vzpomene? V análech bude zapsáno, že jsme byli mistry Evropy v šestasedmdesátém. Ale těžko bude někoho zajímat, že tenkrát poslal Panenka míč z penalty doprostřed branky. Mně už to připomíná jen znělka televizního pořadu Branky – body – sekundy. Říkám tomu – film pro pamětníky."

Antonín Panenka v časopisu Stadion z 6. listopadu 1979  

Jak vám je při pomyšlení, že jste se málem nenarodil? Vaše maminka byla počtvrté těhotná, šla ke kartářce, která rozhodla: To dítě si nech, bude úspěšné.
Já se tuhle historku dozvěděl až po Bělehradě. Ve třiceti člověk bere všechno s nadhledem. Dnes si říkám, že šlo o jeden ze dvou mezníků v mé kariéře.

A ten druhý?
Ve dvaceti jsem málem přišel o oko. Při zimním turnaji na Tatře Smíchov jsem dostal zmrzlým míčem, obaleným ledem a škvárou, do oka. Neviděl jsem, ležel v nemocnici, oko zalité krví, operovali mě.

To muselo být hrozné.
Já vůbec nepřemýšlel, že bych nehrál fotbal. Pořád jsem se pídil, jestli existuje jednooký fotbalista. Nakonec všechno dobře dopadlo a po půldruhém roce jsem zase kopal.

Nejslavnější penalta

Bican i Masopust začínali s hadrákem, Vízek kličkoval s míčem mezi stromy v sadu. Jak jste se učil míčové technice vy?
Něco je od pánaboha a něco vypilováno. Hrávali jsme v parku na dvě. Vybral jsem si nejslabšího kluka do branky, ještě jednoho k sobě a hrál proti pěti. Tam se fotbalista učí nejvíc. Odebrat balon, někoho obejít, zakončit. Ideální trénink.

Ale trénování vás moc nebavilo. To se o vás vědělo.
Měl jsem rád míč, ne běhání. Ale neflákal jsem to, jak si někdo myslel.

Třeba legendární trenér Pospíchal v Bohemce?
Ano. Jednou na mě nasadil kameramana, aby mě natočil při tréninku. Chtěl dokázat, že jsem flink.

Povedlo se?
Nejsem blbec. Zahlédl jsem kameru a makal jako šroub. Víte, kondice není vše. Jednou Pospíchal přinesl výsledky kondičních testů do kabiny a povídá: nejhorší Panenka a Dobiaš. Skončila sezona, on ten papír otočil a povídá: nejlepší hráči Panenka a Dobiaš.

Bělehradský zápas hrdina viděl poprvé!

Obrazovka na notebooku se rozsvítila, záznam nejslavnějšího zápasu domácích fotbalových dějin se rozběhl. Československo versus SRN, neděle 20. června 1976, Bělehrad, výsledek 2:2, na penalty 5:3. "Počkejte," prosí Panenka a seskakuje z vysoké židle. "Musím pro brýle." Klátivou chůzí si pro ně jde. Bolí ho kyčle, památka na tisíce hodin odběhaných na trávníku. Nechce se tomu věřit, ale bělehradské finále vidí poprvé v životě. Po 32 letech. MF DNES mu zápas během rozhovoru pustila.


Tempo je jiné než v dnešním fotbale. Méně ostrých soubojů, skluzů, více střel a útočení. Vedeme 2:0, Němci vyrovnají v poslední minutě. Budou penalty. "Šel jsem za trenérem Ježkem, že chci kopat poslední, pátou." Zbývalo najít čtyři střelce. Masný ano. Nehoda ano, ačkoliv má sval v křeči. Ondruš ano, kapitán musí. Veselý utekl mezi diváky. Proto Jurkemik. "Bál se. Prohlásil, že dá takovou perdu, že když ji Maier chytí, spadne i s míčem do brány."


Do čtvrté série každý promění. Nehledě na Maierovy šaškárny v brance. Před Nehodou kýve rukama spuštěnýma k zemi jako pověstný Brůna se sekyrou v seriálu o majoru Zemanovi. Na Jurkemika před střelou vystrčí zadek. "Loni mi Beckenbauer prozradil, že se Němci modlili, abychom něco kopli vedle, protože Maier nikdy penaltu nechytil." Když Panenka vidí, jak se k míči plíží Hoeness, zakřičí: "Podívejte, jak je podělanej. Až teď to vidím. On se bál, on ji nemohl dát!" A nedal. "Tenkrát mě napadlo, že to máme v kapse. Žádný strach jsem neměl."


Přišla Panenkova chvíle. Dva roky trénoval dloubák. Jen gólmanu Viktorovi prozradil, co provede. Ten ho zapřisáhl, že nesmí. "Na takový kop potřebujete nejen techniku. Musíte gólmana přesvědčit, že kopnete normálně. Chováním, rozběhem, očima, vším." Zvládl to. Viktor byl první, kdo mu padl do náruče. "Položil mě na zem jako trojku v ragby." Šlo se slavit. Panenka se známými emigranty, co žili v Kanadě. "Druhý den jsem díky nim poprvé v životě snídal kaviár a šampaňské."

Každý vás znal jako skvělého fotbalistu. Jak vám šla škola?
Pro mě znamenala jen nutnost. Já chtěl hrát od rána do večera fotbal. Jednou byl ve škole průšvih. Hodil jsem namočenou houbou, otevřely se dveře a učitel to chytil rovnou do hlavy. Zavolali si tátu a třídní mu radil, aby mi za trest zakázal fotbal. Táta povídá: Klidně ať nechodí do školy, ale bez fotbalu? To nikdy!

On měl fotbal tolik rád?
Moc. Vděčím mu za kariéru, všude mě vozil na motorce. Chodil na tréninky. Dokonce má o jeden víc než já. Šel jsem se koupat na hostivařskou přehradu, večer jsem přišel domů a hned ve dveřích dostal ránu. Kdes byl? povídá táta. Vždyť byl trénink! Do konce života jsem mu nevysvětlil, že jsem o něm nevěděl. Nevěřil mi.

Chtěl jste se fotbalem živit?
To oficiálně nešlo, vládli komunisté. Nechali nás ale zapsat v podnicích a my hráli fotbal. Víte, co byl největší trest pro fotbalistu té doby?

Netuším.
Když nás trenér zastrašoval, že půjdeme pracovat. Dělával to při prohřešcích proti disciplíně.

Ani vy jste nebyl svatý. Chodil jste před zápasem potají na klobásu.
To byla drobnost. Existovaly jiné prohřešky. Alkohol, kouření, nesměli jsme jíst knedlíky a tři dny před zápasem mít něco s ženskou. To poslední ale nešlo, přece nebudu manželce vysvětlovat, že mám nabitý program a s ní nebude nic (směje se).

A ty klobásy?
Celou kariéru jsem měl před zápasem jen lehká jídla, hovězí polívku a kuře s bramborem. Jenže za hodinu se ohlásil hlad. S tím pocitem se mi na hřiště nechtělo, tak jsem chodil na pěkně opečenou klobásu. K mamce, měla na Bohemce stánek.

Jídlo vám vždy dělalo potěšení. Po revoluci jste si dokonce otevřel cukrárnu. Jste na sladké?
Ohromně. Vždyť já kvůli tomu po dvou letech cukrárnu zavřel. Denně kafíčka, dorty. To nešlo.

Já myslel, že vaše cukrárna skončila pro podnikatelský neúspěch.
Kdepak. K nám si jezdili pro koláčky lidé až z Vídně, kde mám spoustu známých. Já chtěl zůstat u fotbalu a ne jako cukrář.

Vídeň. Vaše roky v Rapidu zůstanou nezapomenutelné. Byla tahle éra lepší než v Bohemce?
Moje srdce je Bohemka, ale za 23 let jsem tady nic nevyhrál. V lize nejlíp třetí. Rapid mi přinesl tituly, finále Poháru vítězů. Přitom jsem tam šel ve dvaatřiceti jako starý kořen, kterého Vídeňáci neznali.

Ale zamilovali si vás. Nechtěl jste ve Vídni zůstat natrvalo?
Přemlouvali mě. Dokonce mi nabízeli občanství a chtěli, abych hrál za rakouský nároďák. Jenže domov mám jinde.

Baví vás dnešní fotbal?
Málo. Nejradši jen výběry gólů.

Copak neobdivujete techniku a rychlost, v jaké ji hráči předvádějí?
Ronaldinho nebo Totti, ti jo. Umějí kopat, tvořit. Jenže český fotbal mi moc radosti nepřináší. Běhání a bojovnosti je v něm víc než krásy.

Panenkův dloubák

Tohle mi přijde jako staromilství.
Možná. Já žil v jiné době. Na hřiště jsem šel s tím, že chci lidem něco předvést. Bylo mi fuk, jestli za to dostanu deset tisíc nebo pět stovek.

Není to tím, že se nemohlo odcházet do ciziny a chyběla motivace?
Asi ano. Většina z nás žila s pocitem, že kariéru doklepe tady doma.

Ovás se s nadsázkou říkalo, že děláte fotbalové verše. Mimochodem, četl jste básně? Nebo je sám zkoušel psát a balit na ně holky?
Málo. Chybělo nadání. A holky? Kolikrát jsem před nimi utekl a šel radši na fotbal. Bavil mě víc.

Každého zaujaly vaše skvěle provedené trestné kopy a penalty. Proč to umějí jen výjimeční hráči?
I dnes kope spousta kluků dobře, ale nedokážou se správně postavit. Aby měli v ideálním sklonu tělo, stojnou nohu při posledním kroku, aby druhá noha nebyla toporná.

Při standardních situacích jste vypadal jako muž bez nervů. Opravdu neexistovalo žádné chvění?
Jen někdy. Já miloval, jakmile rozhodčí pískl trestňák. Dělal mi dobře pocit, že všichni ode mě čekají gól. Soupeř postaví zeď, za ní brankář. Jako by domě nalili elixír. Zkoncentroval jsem se a proměnil. Nádhera.

Ideální Panenkova pozice byla...
... z levé strany půlkruhu u velkého vápna, abych to měl na pravačku. Ta byla přece jen jistější. A dvaadvacet metrů od branky.

Nejslavnější byla bělehradská penalta. Neleze vám krkem se o ní stále bavit?
Asi bych byl milionář, kdybych dostal peníze za to, kolikrát jsem o ní mluvil.

A kolikrát jste tenhle kop zkoušel?
Třicetkrát a jen jednou nevyšel. V přáteláku ještě před Bělehradem, kdy o nic nešlo.

Jaký šrumec kolem vás byl po bělehradské penaltě?
Nic! Měl jsem deset dní dovolenou a s rodinou jel do Zadní Třebaně na ostrov. Bydleli jsme v chatce, hráli s kamarády nohejbal, karty, chytali ryby. K tomu pár besed.

Panenkovi následovníci

Dnes by z vás dělali hvězdu a klub by vás přeplácel, abyste mu neutekl. Co tenkrát?
Bohemka mi dala tričko. Zpředu nápis Kdo umí, ten umí, zezadu Kdo neumí, ten čumí. A peníze? Byl jsem zaměstnanec ČKD a fabrika mi přidala asi 150 korun.

Bělehradská penalta vás proslavila. Na co jste ale pyšný vy?
Na penaltu trochu žárlím, zastínila vše ostatní. Já byl vždycky pyšný, když se mi povedlo něco nečekaného. Dát gól do místa, kam jsem chtěl. "Jesle" soupeři. Nebo naznačit přihrávku doprava, ale poslat ji doleva.

Máte nějaký nenaplněný sen?
Jeden ze soukromí, ale to nebudeme pitvat. A taky bych chtěl mít v menším pro Bohemku tak krásný stadion, jaký má Slavia. Přijde mi to důležitější než postoupit do ligy.

Jak se cítíte v šedesáti?
Když ráno vstávám, je mi 72, ale večer jsem v pubertě. Teď vážně: trápí mě kyčel. Kvůli ní se nemůžu dobře pohybovat.

Půjdete na operaci?
Budu muset. Ale bojím se. Moc.

Nebojte. Tím si prošla řada lidí. A úspěšně. Dnes zase sportují.
Já vím. Ale já když vidím bílý plášť a nekřičí: Kupte párky, buráky, tak radši mizím.

Panenka. Pro vděčné fanoušky vždycky Tonda

Podzim 1973, Bohemians postupují do ligy a Antonín Panenka, jemuž bude za pár měsíců pětadvacet, se stává hitem fotbalové Prahy. Stále víc lidí začíná chodit do Ďolíčku a stále víc lidí přiznává, že je to hlavně kvůli Tondovi. V té době, bylo mi třináct, jsem Panenkovi začal fandit i já. Viděl jsem jeho nejslavnější zápasy, nezapomenutelné trestňáky, krásné přihrávky. Stál jsem na proslulé tribuně pod hodinami v květnu 1981, když se loučil s Bohemkou.


Hrál už za Rapid Vídeň, nejdřív nastoupil za svůj bývalý klub, proměnil penaltu, pak převlékl dres, dal penaltu za Rapid a vše završil mistrovskou střelou do šibenice. Vyprodáno, patnáct tisíc lidí. Když zápas skončil, nikdo neodcházel, Panenka mával divákům, ti bouřlivě tleskali. Poprvé v životě jsem na fotbale viděl dospělé chlapy, jak mají slzy v očích.


Čím si získal tolik příznivců? Tak třeba už to jméno – Panenka. Když jsem o něm poprvé slyšel, nevěřil jsem, že se nějaký fotbalista může takhle jmenovat. I styl jeho hry seděl k té "panence". Pro fanoušky to byl vždycky Tonda. Říkali mu tak všichni, staří, mladí, říkají mu tak dodnes. Tonda...


Byl a je skromný, sympatický, příjemný. Fanoušci to vycítí. Jednou, když v Bratislavě zazářil při mezistátním zápase, vyprovodili ho slovenští příznivci ovacemi. V novinách se pak psalo, že bratislavský divák, otrávený svými rozmazlenými "hvězdami", dobře pozná, že Panenka, i když z Prahy, je jim blízký.


To by samo o sobě nestačilo. Panenka byl výborný, mimořádně technický fotbalista. Takový ten typ, co si jej tribuny zamilují. Jistě, žádný velký bojovník, ale jemu to lidi odpouštěli. Vynahrazoval jim to jinak. Skoro v každém zápase předvedl něco, o čem si pak povídali. Když nehrál, měli zkaženou neděli.


Viděl jsem to na sobě: vždycky jsem se těšil, až se dostane k míči. Uměl kličky, ovládal dlouhé pasy i bleskové narážečky. Navíc fotbalista, který umí vypálit z dálky, to má u fanoušků vždycky dobré. A Panenka pálit uměl. Z voleje, přímo z přihrávky, po zasekávačce, levou, pravou. Někdy bomby, jindy technické obloučky. Vidím to jako dnes, i když je to přes třicet let: stojím dole u plotu hned za bránou, Panenka se uvolnil před pokutovým územím, brankář vykročil proti němu, Tonda se podíval a neomylně ho přehodil. To jsou okamžiky, pro které jsme ho milovali.


Legendou jsou jeho trestňáky. Ještě dlouho poté, co z Bohemky odešel, jste mohli při přímém kopu na tribuně zaslechnout: "Teď tu bejt Tonda!" Když si stavěl míč, prožíval jsem zvláštní chvění, napětí, jestli to vyjde i tentokrát. A když míč přeletěl zeď a zapadl do rohu brány, měl jsem možná větší radost než sám střelec. Tomu, že je Antonínu Panenkovi šedesát, můžu jen těžko uvěřit.

PETR NEČADA

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze