"Teď jsem spokojený, v pohodě," tvrdí čerstvý otec.
Prvního září se vám narodila dcera Natálka, byl to pro vás velký zlom?
Já myslím, že to je zlom pro každého. Nikdy jsem si to moc nedovedl představit, že by se něco mohlo změnit, ale je to fakt velká změna.
V čem to nejvíc pociťujete?
Zodpovědnost. Ta musí být mnohem větší, u mě konkrétně to platí obzvlášť.
Znamená pro vás otcovství spíš radost, nebo starost?
Natálka je hrozně hodná, takže zatím jenom radost. Starost má možná sem tam manželka, ale já ne.
Zvládáte přebalování?
Tomu se vyhýbám, jak to jde.
Jakou máte nejlepší výmluvu?
Že zavolám ženu, ať ji jde přebalit. Nic víc. Ale někdy se tomu nevyhnu, když je žena pryč.
Už máte představu, jak budete dceru vychovávat? Co jí řeknete, když poprvé přijde z diskotéky až ráno?
To je ještě daleko, tím mě teďka nestrašte! Teďka si to užívám, každý mi říká, že od jednoho do pěti let je u dítěte nejlepší věk. Nekažte mi náladu tím, co bude za patnáct let.
Jak se vám líbí v Rakousku?
Ten první půlrok se mi tam určitě líbil, hodně k tomu pomohlo i to, že se mi narodila dcera. Fakt jsem tam spokojenej, po roce ve Spartě je tam klid, pohoda, není tam takovej tlak.
V Innsbrucku máte hostování do konce sezony, ovšem když je teď Sparta rozklížená, možná byste měl šanci se v ní prosadit...
Ale já to beru tak, že se mě zbavili a v Rakousku jsem našel takovou pohodu, i fotbalově. Aspoň ten rok bych tam chtěl vydržet.
Přitom Sparta pro vás byla vysněné a dlouho odkládané angažmá...
Jenže víte, jak to tam se mnou dopadlo. Takže tohle pro mě bylo vysvobození.
Za kouče Straky jste přitom prožíval docela úspěšné období.
Ale jenom začátek. Pak mi nevyšla Liga mistrů a dal mě na lavičku.
V osmnácti chtěl do Itálie. "To už je pryč," říká
Po příchodu trenéra Hřebíka jste pak zřejmě čekal, že to nebude ono. Vy jste typ hráče, který by u něj asi nikdy neměl šanci.
Nikdy jsem o žádném trenérovi nemluvil špatně, ale... to zní blbě, že? Ale myslím si, že mi nedal šanci, kterou jsem si podle mých dojmů z tréninků zasloužil. S tréninkama jsem byl spokojený, akorát když pak trenér říkal sestavu, tak už jsem spokojený nebyl.
Ve Spartě máte od léta smlouvu ještě na dva roky, chtěl byste se tam vrátit?
Chtěl nechtěl. Já si myslím, že pan Griga je podobnej typ trenéra jako Hřebík, akorát dává víc najevo, že je Sparťan. Ale myslím si, že typy hráčů má rád podobný, takže o mě asi moc stát nebude.
Jak jste si vlastně představoval svoji kariéru, když vám bylo osmnáct?
Mně ty moje plány hodně zkazilo zranění. Takže to, co jsem chtěl v osmnácti, už neberu, realita je jiná. Ale když se ptáte, určitě jsem měl v plánu třeba italskou ligu. Bohužel, to už je pryč, teď jsem v realitě. Samozřejmě bych pořád nějakou lepší ligu uvítal, ale roky běží. To bych musel být v reprezentaci.
Do té jste se nikdy nedostal. Mrzí vás to?
Tohle mě určitě mrzelo.
Hodně hráčům do národního týmu pomohlo angažmá ve Spartě, toho jste se dočkal i vy...
Jenže tam jsem se sám zazdil nepovedenou Ligou mistrů. Teď si přehrávám, proč jsem se tam neprosadil, kde byla chyba. Jestli jsem se zalekl Manchesteru a Lyonu...
Vyčítáte vedení tehdejšího Brna, že vás do lepšího klubu nepustilo dřív?
Nevyčítám. Měl jsem dlouhou smlouvu, oni čekali, až se jim nejvíc vyplatím.
Teď se o vás ale často mluví jako o promarněném talentu. Co si myslíte, když to slyšíte?
S tím nic nenadělám. Ale nemyslím si, že jsem zmařený talent, spíš jsem měl v určitých momentech smůlu. Nemyslím si, že jsem se na něco vykašlal nebo něčemu nešel naproti.
Vaši kariéru přibrzdilo zranění kolena na jaře 1999. Kdybyste se mohl vrátit do minulosti a vymazat jeden moment, byl by to tenhle?
U mě by těch momentů možná mohlo být víc, ale tenhle byl asi ten zlomovej, kterej to otočil jinam, než na co jsem myslel v těch osmnácti letech. Takže bych vymazal tenhle.
Pak jste si přišil nálepku problémového hráče, závislého na automatech.
To už je za mnou.
Špatná pověst se s vámi ale dlouho táhla. Například když vaši spoluhráči rozmlátili billboard, hodili to mnozí na vás.
Já jsem byl v té skupince, takže svým způsobem taky nesu vinu. Ale jako hlavního si vybrali mě, protože se se mnou neslo, že jsem průšvihář. Tehdy to určitě bylo blbý, když to bylo i v hlavních zprávách, znovu to vysvětlovat rodičům. Nebylo to nic příjemného.
Období, kdy jste se zranil a nevěděl, co bude dál, pro vás asi bylo hodně těžké, že?
No, bylo. Já jsem nečekal, když jsem se zranil, že to může mít takové následky. Jak to přicházelo, tak jsem to poznával, a začal jsem najednou vidět, že je to hrozný. Pořád se to táhlo a pak jsem to nezvládl.
Proč se to tak zvrtlo?
Do té doby u mě byl jen fotbal, nic jiného. A najednou byl fotbal úplně pryč.
Jako bych byl rozdvojený, vzpomíná na kritická léta
Pak jste měl aspoň to štěstí, že se vaše zranění vyléčilo.
No štěstí, jenže místo šesti měsíců to trvalo rok a půl. Protože když jsem začal po osmi měsících trénovat, tak se mi v koleni zlomila čéška. Nová operace, nový zadrátování, to je pro psychiku neskutečný. A horší bylo, že to bylo bez důvodu. Z ničeho nic mi prasklo koleno.
Napadlo vás, že už nebudete moct hrát fotbal?
To ne. Já jsem furt jakoby věřil, ale jako kdybych byl rozdvojenej. Na jedné straně věřím a chci, a na druhé už tomu přestávám věřit. Bylo to hrozně těžký období.
Jak na ně teď vzpomínáte?
Radši nevzpomínám, na tom není nic ke vzpomínání. Raději bych to vymazal.
Nějaký čas jste bydlel u pana Jarůška (nyní šéf 1. FC Brno - pozn. aut.), který vám pomohl. Považujete za štěstí, že se našel někdo takový?
Určitě. Jsem hrozně rád, že mi v tom pomohl, protože já už jsem v tom lítal fakt hodně. On mě zase vrátil do reality. Strašně si toho cením.
Z vašich slov je ale pořád cítit, že o těch problémových letech nerad mluvíte.
Už dlouho o tom nerad mluvím. Už to mám za sebou. Pak se to vždycky jenom připomene.
Vám se to ale asi bude připomínat vždycky...
Bohužel, to už nevrátím. Teď se ale dívám dopředu, jsem rád, že jsem to překonal.
Sledoval jste v Rakousku letošní trápení Brna?
Sledoval, vždyť jsem svým způsobem Brňák, plánuju se tady usadit.
Plánujete se vrátit ještě jako hráč? Váš bývalý parťák Wagner sem má prý po sezoně z Rakouska namířeno.
A kolik je mu let?
Třiatřicet.
Tak v těchhle letech se vrátím taky (smích). Ne, to zatím neřeším. Zatím jsem pryč rok a půl a chtěl bych se prosadit v Rakousku nebo někde jinde.
 Milan Pacanda tráví vánoční svátky s dcerou doma v Brně. |
