Pospěch byl jediným střelcem zápasu šestého ligového kola, ve kterém domácí Ostrava porazila Plzeň 2:0.
"Nejvíc musím poděkovat Martinu Čížkovi za jeho centry. Při prvním gólu mě nádherně našel u vzdálenější tyče, kde mě plzeňská obrana nechala pohodlně hlavičkovat," popisuje střelec. "Při druhém se mi povedlo předskočit Kozla a z voleje jsem míč trefil zase do branky."
Zatímco v předchozích letech dal v lize během šedesáti devíti zápasů pět gólů, v současném ročníku se v šesti utkáních trefil čtyřikrát. Přičemž se takhle prosadil z postu krajního obránce.
"Určitě to souvisí s vydařeným startem celého mužstva. Navíc ve čtvrtém kole jsme v zápase s Blšany otočili dvoubrankové manko a ověřili si tak, že jsme silní i psychicky," říká Pospěch. "A samozřejmě nám pomohly i posily Marek Heinz s Radkem Slončíkem. V mužstvu vládne pohoda a tak si o moc víc věří i každý jednotlivý hráč včetně mě."
Ve výletech k soupeřově brance se ale skrývá nebezpečí, že obránce pak bude při rychlém protiúoku protivníka vzadu chybět.
"V tomhle se perfektně doplňujeme s Radkem Látalem. Když se vydám dopředu, můžu být klidný, že to právě on vzadu jistí," pochvaluje si Pospěch jednoho ze spoluhráčů.
Opavský rodák, který s fotbalem začínal na opavském předměstí v Kylešovicích, prožívá v ostravském mužstvu báječné sezony. O doby, kdy do něj v létě před dvěma lety přestoupil z Opavy, chyběl v jediném zápase, protože měl čtyři žluté karty.
"Přitom jsem si tenkrát tu ostravskou nabídku přece jen rozmýšlel," poznamenává. "K mužstvu právě přicházel nový trenér Jarabinský a já, ještě než jsem podepsal, jsem po něm chtěl vědět, jestli se mnou počítá. A když mi začal vypočítávat, v čem všem se ještě musím zlepšit, s přestupem jsem váhal."
Jenže Ostrava nabízela podmínky nesrovnatelné s těmi dosavadními opavskými. "Navíc ostravské mužstvo má ve srovnání s Opavou mnohem větší renomé i možnosti. Tak jsem to nakonec podepsal, přestože první ligu bych si zahrál i v Opavě, protože jsem se do ní zrovna po roce vraceli. A Jarabinský mě pak stavěl pravidelně."
Pár prvních ligových šancí dostal v Opavě za trenéra Bartla po návratu z vojny v Hranicích. Ale sám říká, že do nejvyšší soutěže ho pořádně usadil až kouč Uličný, který Bartla vystřídal po pěti jarních zápasech v roce 2000.
"Sice jsme se už nezachránili, ale Uličný mě postavil do základu na šest posledních zápasů. Což mi tenkrát docela zvedlo sebevědomí. Možná i proto jsem si pak po roce věřil, když jsem přestupoval do Ostravy."
A když už je řeč o koučích, nemůže Pospěch zapomenout na bratry Knoppovy. "Ti dva mě trénovali v opavském dorostu a fotbalově mi určitě dali nejvíc. Na tuhle dvojici jen tak nezapomenu."
V poslední době se Pospěch usadil na místě pravého obránce, ale nezřídka nastupoval i jako levý bek, ještě v Opavě hrával i ve středové řadě.
"Jsem typický pravák, takže se pochopitelně cítím líp vpravo. Ale za trenéra Jarabinského byl po operaci Petr Drozd, tak jsem za něj na levé straně zaskakoval," vysvětluje. "A kdyby to záleželo jen na mně, nejspíš bych se stavěl do zálohy, protože mě to pořád táhne dopředu. To ale neznamená, že bych si na svůj současný post stěžoval."
Vyhraněný fotbalový vzor nikdy neměl, ale jako kluk obdivoval hlavně Maradonu a bratry Laudrupovy. "Hráčů, kterým jsem se chtěl vyrovnat, je prostě spousta. Ale nikdy jsem si neříkal, že bych chtěl hrát přesně jako některý konkrétní fotbalista."
Na otázku, jaké si staví fotbalové cíle, Pospěch reaguje: "Který fotbalista by nechtěl hrát za národní mužstvo? Ale to je hodně složité. Takže zůstávám při zemi a říkám si, že by bylo skvělé zahrát si s Ostravou evropský pohár."
