Signály, že by mohl proti Hradci Králové nastoupit od začátku, měl jednadvacetiletý defenzivní hráč už od pátku. Doma se však nepochlubil.
"Ani jsem to tátovi před zápasem radši nevolal, protože bychom to rozebírali hodně dlouho. Ale byl na tribuně, chodí na každý zápas a určitě měl velké nervy. Teď se mnou výkon rozhodně rozebere," prozradil mladý obránce.
Obavy však mít nemusel, žádnou chybu nepředvedl, jen jednou tribuny zklamaně zahučely, když místo založení útoku poslal míč zpět na brankáře Blahu. "Snažil jsem se hrát jednoduše, abych neudělal chybu. Směrem dopředu bych se ale určitě měl zlepšit. Víc si věřit a snažit se míče rozehrávat," má jasno.
I když jeho otec hrával na opačné straně hřiště, patřil k němu neodmyslitelně důraz a hlavičkové souboje. Tedy prvky, bez kterých se neobejde ani jeho syn v obraně.
"Táta i trénuje, takže je mu jedno kde hraju a poradí mi ve všem," usmíval se Martin Šindelář.
S fotbalem začínal v konkurenční Holici, do Sigmy přešel ve třinácti letech. I tak si kvůli jménu vyslechl své. "Hodně otcových známých mi to předhazuje. Uvidíme, snad budu stejně slavný jako on. Nebo o trochu víc," směje se hráč.
Slavné bitvy svého táty proti Torpedu Moskva nebo Hamburku nezažil. Ale v sestavě Hanáků tehdy vedle Radka Šindeláře nastupoval i jejich současný kouč Roman Pivarník.
Že by bývalý spoluhráč loboval za syna, Pivarník s úsměvem odmítá. "Šindy není ten typ člověka, který by tohle dělal. Když se spolu bavíme, nikdy se o svém synovi slůvkem nezmíní, jestli bude hrát nebo zůstane v mužstvu. V tomto jsou profesionálové oba, starý i mladý Šindy," podotkl kouč.
Jeho slovům dává za pravdu i vyprávění mladého hráče, jak se dostal k číslu 13, které ještě loni patřilo Radimu Kučerovi.
"Čísla se vybírají v letní přípravě, každý si vezme, jaké chce. Na mě třináctka zůstala, tak jsem se Kuči zeptal, jestli mu to nevadí. Říkal, že ne, ale ať mu prý nepokazím jméno," vykládá Martin Šindelář.
Pokud bude předvádět alespoň takové výkony jako proti Votrokům, bát se hněvu legendy nemusí.
